Kázání z 22.3. 2009

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 12,20-26 Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.  ²¹ Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše."  ²² Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.  ²³ Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.  ²⁴ Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.  ²⁵ Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.  ²⁶ Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."

SUSPIRIUM: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vydal svůj život do moci smrti. My bychom si svůj život rádi podrželi a ochránili. Prosíme tě: Vezmi nás s sebou na svou cestu, abychom s tebou našli pravý život. Tobě buď sláva navěky.

Milé sestry, milí bratři !

 Opuštění, tak jak jsme o něm slyšeli v prvním i druhém čtení, základu dnešního kázání je jistě nedobrá, nelehká věc. Jak se s ní okamžitě vyrovnat, stejně jako s tím, co si počít v následujícím období. Ze svědectví Písem však také víme, že není opuštění, jako opuštění a i když Hospodin, Bůh člověka zdánlivě opouští, pak jde o nějakou formu přípravy, aby se k němu zajisté vrátil, aby ho povzbudil a posílil. Protože nepřestává nikdy platit Boží charakteristika, která se skrývá ve jménu Imanuel.

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.  ²¹ Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše."  ²² Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.  

 Náš oddíl nás přivádí mezi poutníky – což je pro nás ku škodě představa spojená s nějakým turistickým poutníkem, byť prapůvodně šlo především o duchovní záležitost. Člověk si směl na pouti mnohé vyjasnit, upřesnit, znovu načerpat z pramenů vod živých. A tak jsme vlastně i my dnes a zvláště v období postním k takové vnitřní duchovní pouti.

 Trochu nás hned na počátku ruší, že ti poutníci nejsou těmi, které bychom právě tam čekali. Čteme, slyšíme o tom, že šlo o Řeky. Ano, i židovství ač nekonalo nějakou intenzivní misii, přesto mělo kolem vlastních židovských komunit vždy nemalé množství tzv. bohabojných, tedy těch, kteří se drželi židovské víry aniž ji mohli třebas pro svůj původ přijmout. Dnes bychom to mohli přirovnat těm, kteří drží křesťanské pohledy a křesťany nejsou. A právě tací přicházejí k učedníkům a prosí aby mohli vidět Ježíše.

²³ Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.  ²⁴ Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

 Evangelista nás neopomene informovat o podstatných událostech třeba tím, že zmíní časovou souvislost. Tak je to i v našem textu, byť se nedovíme žádné upřesnění. Jisté je, že přišla hodina nastala určitá doba, ve které je potřebí dávat pozor, mít otevřené oči, srdce, duši, abychom o nic nepřišli – vždy v této souvislosti smíme si připomenout zkušenosti nemoudrých svatebních družiček.

 A v této hodině bude „oslaven“ Syn Člověka. Řeknete si, no to je nám jasné, to ani nepotřebujeme vysvětlit. Tak tomu skutečně ve světě je – jenže je oslavování a oslavování. Kdo z našich současníků by nazval to co očekává Ježíše jako oslava ? Bude oslaven, Bůh ho zajisté vzkřísí, ale předtím mu bude dáno projít všechny nepředstavitelná trápení. Spíše bychom tomu mohli rozumět ve vztahu k nám – my budeme moci posléze žít jiný život, nový život. Tedy Boží, stejně jako Ježíšova sláva souvisí s dobrým, prospěchem, radostí naší. A to jistě v dalších krocích smíme překlápět i do naší přítomnosti.

 Že to nebylo jasné – to přece ukazuje i snaha Ježíšova – nějak to přiblížit na zřetelnějším a jasnějším obraze, který byl vzat z jejich přítomnosti, zkušenosti, kterou prošli skoro všichni. Ano, kdybychom si to zevšeobecnili, pak s tím souvisí všechny obrazy jakoby vytržené z diáře zemědělce, toho kdo opatruje zemi a stará se o plodiny na ní rostoucí.

 A právě tam – na takovém poli smíme si uvědomit a porozumět i tomu, co se tam udává. Pro rozmnožení, proto aby ze země vyrostlo obilí je potřeba obětovat tato zrna, ze kterých jsou jednotlivé rostliny. Ale bez této úvodní investice, bez tohoto prvotního vkladu by nebylo nic.

²⁵ Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.  ²⁶ Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."

 Kdo by zacházel s Biblí jako s trhacím kalendářem, mohl by z pětadvacátého verše našeho textu dokázat mnohé, v nejmenším základ k okamžitému „ztracení“ svého života v tomto světě. Jenže to by byl názor ne-zdravý, takto by se mohli dívat na tento verš jen skupiny náboženské, které mají nemocné názory. Je totiž velký rozdíl v tom, zda-li žijeme v kritickém odstupu od světa (tedy jinak s vědomím, že Bůh posuzuje vše, aby mohlo docházet průběžně k rozlišení a konečně i závěrečnému rozlišení) a mezi tím, že budeme na každém rohu světa adorovat, uctívat svět. Nejsme s tímto světem svázáni, putujeme s Bohem k lepšímu.

 Nebo to můžeme vyjádřit jako autor Janova evangelia, jde o „uchránění života věčného“. Zkuste se zeptat lidí ve světě a také v církvi, co pod tímto životem věčným rozumí. A přece nejde o něco velesložitého – jde o to být s Bohem a v Bohu, tedy v někom, kdo vše stvořil, kdo žije sice mimo čas, ale kvůli nám, právě kvůli tobě sestro, bratře do tohoto času vstupuje a vlastně obětuje se pro tento VĚK. Ostatní vykreslování života věčného je zbytečný koloryt, jsou to jenom pověstné kudrlinky navíc, byť by byli sebehezčí.

 Evangelium Janovo a vlastně celá janovská literatura v Novém Zákoně nás vede ke zdravému odstupu, k uvědomění naší nesprávné závislosti na věcech zbytných. Takže nám vlastně slouží jako takový „čistící“ prostředek. Což ironicky řečeno je pro období „hospodářské krize“ velmi potřeba. Podstatnější je to, že nás čistší, pro lepší uvědomění naší příslušnosti ke Kristu, tak abychom nebyli křesťany jen podle jména.

 Ale překvapivostem není konec. Je mnoho těch, kteří chtějí složit, jakoby proměnit svoji lásku v čin – v zařízeních, která známe jako diakonie, charity etc. A nejen těm (byť jim na prvním místě) říká- služba Kristu je především NÁSLEDOVÁNÍ JEŽÍŠE.

 A hned dále, že pravé místo kristovce, křesťana je tam, kde by zrovna byl Ježíš sám. A tu si smíme vzpomenout, na jaká místa náš Pán chodil, málo z nich by bylo lidským pohledem, porozuměním lákavá, žádoucí, že by po něm člověk s obvyklými touhami a přáními prahnul.

 To, že je Ježíšův učedník, ten, kdo ho následuje nazván služebník také není nějakou ponižující lekcí, nýbrž vřazení a postavení na správné místo. Nebo jinak řečeno, kdo právě na takovém „nežádoucím“ místě slouží Ježíši, třebas i těm nejmenším (kteří třebas žádné služby v lidských očích nezasluhují), tak ti dojdou cti od Otce. Vyostřeně řečeno, jinak ku cti dojít, jinak ji dosáhnout nejde, byť bys dělal, co bys chtěl.

 Co z toho všeho pro nás ? No především, že na nás Bůh myslí a nás vede, abychom mysleli na své vlastní postavení v jeho plánu záchrany, spásy. A také, abychom byli otevřeni a připraveni, že naše poslání může a často je jiné, než bychom si mohli spočítat, či očekávali sami. Je potřeba to nelámat přes kolena, prosit o dar porozumění pro toto poslání.

 Jde o jistou formu osvobozování, o proces – díky kterému budeme obráni o zbytečné starosti, abychom se směli věnovat našemu vztahu k Bohu. A za to vše patří Bohu vzdát díky.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý, že si nás používáš pro svoje plány i přes to, že my z nich máme strach, či jim stavíme překážky. Kéž i takto smíme dosvědčit ve svých životech tvou lásku. AMEN