Přeskočit navigaci.

Neděle Květná (Dominica Palmarum) 5. 4. 2020

Introit: Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Žid 12, 2)

Evangelium podle Marka 15, 1-20
A hned zrána se poradili velekněží, starší a zákoníci, celá rada; spoutali Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi.  Pilát se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ On mu odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Velekněží na něj mnoho žalovali. Tu se ho Pilát znovu otázal: „Nic neodpovídáš? Pohleď, co všecko na tebe žalují!“ Ježíš však už nic neodpověděl, takže se Pilát divil.  O svátcích jim propouštíval jednoho vězně, o kterého žádali. Ve vězení byl mezi vzbouřenci, kteří se při vzpouře dopustili vraždy, muž jménem Barabáš. Zástup přišel Piláta požádat o to, v čem jim obvykle vyhověl. Pilát jim nato řekl: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ Věděl totiž, že mu ho velekněží vydali ze zášti.  Velekněží však podnítili zástup, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“ Tu se znovu dali do křiku: „Ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „A čeho se vlastně dopustil?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ukřižuj ho!“ Tu Pilát, aby vyhověl zástupu, propustil jim Barabáše; Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.
Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu. Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu a začali ho zdravit: „Buď zdráv, židovský králi!“ Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. Pak ho vedli ven, aby ho ukřižovali.

KRÁL S TRNOVOU KORUNOU
Kázání

Bratři a sestry, milí přátelé,
pašije odkrývají Ježíšův nárok. Až při výslechu se Ježíš přízná k titulu král. Do té doby o něm nemluvil, aby nevzbudil v lidu falešné očekávání. Jeho království, jak říká v Janově evangeliu, není z tohoto světa.  Přesto pro všechny své vyznavače, učedníky a následovníky je to Ježíš, kdo má svrchovanou autoritu nad člověkem.  Jeho autorita je však skrytá a jeho cesta jiná než těch, kteří se hrnou k moci ostrými lokty, korupcí, polopravdami, demogogií. Ježíšovo slovo je pravda a způsob jeho vlády je služba.
Proto On jako první bere na sebe svůj kříž. Je to kříž nesrovnatelný s utrpením žádného člověka. Jeho utrpení je vykupující.

Ježíšovo chování před autoritami tohoto světa je exemplární. Proto v apoštolských spisech je přijímáno jako model pro křesťany, a to v situaci pronásledování rané církve římskými úřady.
…budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ´hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. (1. list Petrův 2, 20b-23)

Dnes máme před sebou oddíl, který konfrontuje Ježíšovu kauzu s davovým člověkem. Představují ho zde pokleslí římští vojáci, kteří se vysmívali Ježíšovi, to byli zpravidla odvedenci z nejnižších vrstev římských provincií, kteří neměli v životě žádnou perspektivu a jimž cynismus a ponižování druhých pomáhal se se svým údělem vyrovnat.  Může nám to připomínat nechvalně známou armádu maršála Malinovského, „osvoboditele“, kteří se chovali hůř než němečtí okupanti, rabovali, znásilňovali ženy, opíjeli se. A nebyla to jen tato jednotlivá armáda. Např. podle údajů, které uvádí Jan Ziegler na svém blogu, ve skladech Mezinárodního červeného kříže v Babelsbergu u Postupimi rozstříleli opilí vojáci Rudé armády tisíce balíčků s léky, zásoby prášků a nejrůznějších dietních potravin. Britští váleční zajatci, kteří tam pracovali, byli z toho prý v šoku. Nápadná byla i obrovská zaostalost ruských vojáků. Třeba si vytáčeli z lustrů žárovky s tím, že budou svítit i v jejich chatrčích bez elektřiny. Podobná sorta lidí byla nasazena v římských uniformách v okrajovém Judsku. 

Davového člověka v dnešním evangeliu zobrazuje zejména
zmanipulovaný zástup, který v kontextu každoroční amnestie vyžaduje na popud velekněží od Piláta propuštění teroristy Barabáše, nikoli Ježíše, jehož nabízí římský místodržící.
Když se Pilát zeptá, co má učinit s tím, který byl nazván „židovským králem“, dav křičí, aby ho ukřižoval. A po důvodech tohoto absolutního trestu dav neumí jinak odpovědět než opět křikem: „Ukřižuj ho!“

Dav neslyší na argumenty, není schopen rozlišovat, je plný negativní energie, nenávisti a nízkosti, která často vyplývá z jeho vlastních mindráků a frustrací.  Proto je tak těžké i za našich časů budovat demokracii, když polovina národa se nezajímá o pravdu, o fakta, o příčiny a následky, o smysl věcí, o cíle, ke kterým směřovat. 
Španělský filosof Ortega y Gasset (1883 – 1955) charakterizoval novodobého davového člověka dvěma rysy: volnou expanzí jeho životních přání, a tedy celé jeho osobnosti, a naprostým nevděkem ke všemu, co umožnilo snadnost jeho života (v knize Vzpoura davů). Davy zajímá pouze jejich blahobyt, aniž by se staraly o příčinu tohoto blahobytu. Poněvadž ve výhodách civilizace nevidí zázračný vynález a stavbu, které lze uchránit pouze velkým úsilím a opatrností, domnívají se, že mají za úkol tyto výhody pouze důsledně vyžadovat, jako by byly vrozenými právy. V bouřích z bídy volají davy o chléb a jako prostředek užívají ničení pekáren. To může sloužit za symbol chování, které v širších a složitějších rozměrech projevují dnešní davy k civilizaci, jež je živí.

Tomuto sklonu je možno čelit jen tím, že člověk pojme svůj život jako službu něčemu vyššímu.  Vždyť, jak říká Goethe, žít podle chuti je plebejské; duch vznešený usiluje o řád a zákon.  Tedy o to, co platí nad ním.

Pro nás křesťany je touto cestou následování Ježíše z Nazareta.
A to i když většina z nás pravděpodobně není povolána k tomu, aby nás učednictví dovedlo k utrpení – jako tomu u pronásledovaných křesťanů bývalo v některých dobách a jak tomu v některých oblastech světa žel dosud je.  Máme se snažit o to, abychom v souvislosti našeho obyčejného života se otevírali neobyčejným věcem. Abychom Krista přijali do sebe jako vnitřní světlo, které osvěcuje naše kroky. Abychom skrze Krista, který za nás položil život, věděli, že láska je klíčem k existenci nejen našeho života, ale i celého vesmíru, celého stvoření.

Není nic většího než ochota k oběti, resp. k obětavosti jako životnímu stylu. Jde o to předřazovat vyšší nižšímu. Dávat v našich životech prostor Ježíšově vládě. Z vděčnosti za jeho velikonoční oběť se snažit podle jeho příkladu žít, a to nejen pro sebe a pro svou rodinu, ale v drobných mincích lásky tuto vděčnost splácet i svému okolí.
Zkrátka máme být otevřeni vůči Kristu, který nejen vládne po Boží pravici, ale který se nám také ukazuje v našich bližních. A v této vztaženosti nacházet vnitřní pokoj, radost, smysl, naplnění.

Dnes si ještě připomeňme evangelického mučedníka 20. století Dietricha Bonhoeffera (1906-1945).  Na Zelený čtvrtek to bude 75 let ode dne, kdy byl v nedalekém Flossengürgu popraven. Dnes – 5. dubna 2020 – je to právě 77 let ode dne, kdy byl doma zatčen, aby se už nikdy nevrátil.

Na sklonku roku 1942 napsal Bonhoeffer esej nazvanou „Po deseti letech“, v níž reflektoval, co s jeho národem udělalo desetiletí Hitlerovy vlády. Text napsal jen pro omezený počet přátel, jeho otec Karl, který se těšil všeobecnému respektu jako prvotřídní psychiatr a vzdělanec, ji v Dietrichově nepřítomnosti předčítal rodině o Vánocích 1942. Zachovala se jen jedna kopie ukrytá právě v jejich berlínské vile. V tomto textu, který má mnoho co říct i dnes, napsal něco, co předurčilo i jeho další osud.

Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je (…) Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení, to není křesťanský postoj. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenosti bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.

„Ó Siónská dcerko, nermutiž se více, Pán tvůj setře tobě každou slzu z líce; těš se z svého Krále, zpívej k jeho chvále, jenž tvé ponížení v slávu věčnou změní. Vítej, Králi, náš!“ (B. Jan Augusta)

Modlitba po kázání
Pane Ježíši, otevři do široka našeho ducha,
a naplň nás plností světla,
otevři široko dveře našich srdcí,
abychom tě uvítali a přijali vším,
čím jsme schopni tě vzývat a milovat.
Děkujeme, že jsi na cestě k nám, neboť jsme jako ve vězeňské cele, kterou nelze otevřít zevnitř, pouze zvenku.
Ty jsi ten, který nás osvobozuješ od naších hříchů. Své hříchy zde
vyznáváme. Nemáme se čím chlubit. Zhřešili jsme a bez tvého rozhřešení není pro nás dobré východisko.
Toužíme po tobě, po tom, abychom žili v tvé milosti, v posvěcení, v lásce a důvěře vedeni tvým svatým Duchem, o něhož prosíme.

Vyznání víry
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován, umřel a byl pohřben;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
svatých obcování,
hříchů odpuštění,
těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.
Amen.

Ke stažení: