Kázání 17.11. 2019 - Galatským 5, 13 - Martin T. Zikmund
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.
Bratři a sestry, milí přátelé,
je až podmaňující, s jakou silou a invencí si naše společnost letos připomíná výročí sametové revoluce. Skoro se mi zdá, že v našich zemích se periodicky - jakoby každou generaci - máme potřebu vztahovat k něčemu vyššímu než je náš ryze osobní zájem. Snad nejčastější slovo, které se slabikuje v těchto dnech, je slovo SVOBODA.
Co si představujeme pod pojmem svoboda? Předevčírem jsme o tom krátce mluvili v rámci konfirmačního cvičení s dospívající mládeží. Zazněly dvě charakteristiky svobody: mít možnost vyslovovat své názory, to je jedna stránka věci, ta druhá je mít možnost volně cestovat. Zejména tady v Západních Čechách se listopadem 89 změnilo hodně, ostře střežená hranice se západním Německem padla, nyní bychom už nechtěli být znovu omezováni jako dříve. Svoboda dává možnosti. Svoboda shromažďování, svoboda vyznání, svoboda šíření informací, apod.
V tomto směru definoval svobodu stoický filosof Epiktétos, který žil na přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu: Svoboden je ten, kdo žije, jak chce. Ten, koho nelze přinutit, ani znásilnit, ten, komu nelze bránit. Ten, jehož chtění nezná překážek, jehož žádosti se splňují, jehož nechuti jsou zabezpečeny proti tomu, co nechce.
Ta definice filosofa má svou hloubku. Ale cosi předpokládá. Předpokládá, že životní směr, který si člověk zvolí, bude promyšlený, že člověk se nebude kymácet ode zdi ke zdi, že bude určován tím, co poznal pro sebe jako pravdu. Filosofie stoiků určitě má i do naší situace co říci, neboť tito lidé pracovali se dvěma lidskými mohutnostmi, které jsou dnes ve společnosti zčásti potlačeny: s rozumem a s vůlí. My žijeme v době, kdy se totiž na úkor rozumu a vůle akcentují emoce.
Za důležité se obecně považuje ne, co je pravda, ale jak se cítím, ne co bych měl dělat, ale co se mi chce dělat, ne jestli jdu správnou cestou, ale jestli jsem v pohodě. To není české specifikum, tak to mu je i jinde na Západě, který právě proto už není tak pevný jako dřív. Na emocích se nedá stavět.
Ještě předtím, než přejdu ke křesťanskému pojetí svobody, rád bych přece zmínil dvě osobnosti našich novodobých dějin, které prosluly svou pevností, alespoň pokud jde o jejich společenské postoje, které neuhnuly, i když se změnily poměry a bylo těžké se nepřizpůsobit. Ironicky tuto potřebu srovnat krok s okolím vyjádřil svým veršem Jaroslav Vrchlický. Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku.
Postavit se této masové vrtkavosti ve své době příkladně dokázali dva muži podobného jména i zaměření, ale nestejných osudů. Václav Havel a Karel Havlíček Borovský.
Prvnímu z nich bylo dáno se dožít změny poměrů a relativně vysokého věku. Druhý zesnul poměrně mlád a už v předminulém století, takže o to spíše je namístě oživovat jeho památku. Co tyto dva muže spojuje? Je to jejich úsilí rozvíjet v naší zemi politickou kulturu a občanskou zralost – a to navzdory těžkostem, které s tím byly spojeny. Oba dva zažili dobu předrevoluční, revoluční a normalizační, mám teď na mysli roky 1848 a 1968 a jejich předehry i dohry.
A oba dva se zachovali podobně odvážně. Snažili se vzdorovat plíživé a čím dál obtížnější „společenské samototalitě“, která následovala po revolučním nadšení. V tomto smyslu lze těžko najít v českých dějinách příhodnější paralelu než právě dvojici Havlíčka a Havla. Řekl bych dokonce, že z určitého hlediska jejich hlavní význam tkví právě v tomto protinormalizačním vzdoru, v této dlouhodeché odpovědnosti za veřejné dění, kterou si nechtěli nechat vzít, ani když naprostá většina jejich spoluobčanů si v mrazivých časech Bachova a Husákova absolutismu sama zavelela k rezignovanému ústupu.
Lze to vyčíst i ze dvou následujících citací, které vypovídají o podobné starosti, ačkoli je od sebe dělí více než 120 let. Nejprve Karel Havlíček, jehož „setrvačnost“ v názorech i aktivitách dráždila nejen úřady, ale i jeho bývalé spojence: Počet náš – to vidíme – znamenitě se ztenčil a mnohý soudruh náš z roku 1848, na jehožto horlivost a upřímnost mnozí toho času by byli skály stavěli, zrádně opustiv svoje, slouží nyní za bídnou mzdu cizím proti nám. Nemajíce nyní moc v rukou, musíme snášeti cizí moc, která se nad námi provádí velmi často bez ohledu na dané zákony. Jdeme nazpět! – to pozoruje každý z nás – a poznenáhla ubývá vždy pod nohama našima práva a svobody, staré, bývalé nešvary vystupují poznenáhla pod rozličným zakuklením zase z hrobů do života, aniž můžeme toho zameziti. (Z článku Revoluce, leden 1851)
Podobně píše i Václav Havel ve svém dopise Gustavu Husákovi uprostřed 70. let mimo jiné píše o situaci v národě, který upadl znovu do letargie: A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, … jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo. (Z dopisu Husákovi, duben 1975)
Karel Havlíček zdůrazňoval, že víc než o vnější revoluce, nám má jít o revoluci hlav a srdcí. Pokud nebudeme národem vzdělaným a mravným, žádné revoluce nám nepomohou, neboť si dříve nebo později svou pokažeností znovu na sebe upleteme metlu absolucie.
Pozoruhodné je, milí přátelé, že v tomto pojetí sama vzdělanost nestačí. Musí být doprovázena mravností, konkrétními životními postoji. Proto náš přední politický žurnalista choval nedůvěru k revolučním výbuchům. Raději hovořil o vnitřní revoluci v člověku. Nepodaří-li se nám změnit člověka k lepšímu, ani vnější změna poměrů nám v posledku nepomůže.
To je podle mého soudu nutné i dnes zdůrazňovat. Samotná vnější změna k lepšímu nemůže mít dlouhého trvání, pokud se nemění i lidé. Svoboda má své předpoklady, není samozřejmostí, je třeba o ni pečovat jako o vzácnou květinku.
A tu se konečně dostáváme ke svobodě, jak nám o ni svědčí Písmo svaté. Svoboda zde totiž v jistém ohledu klíčový pojem. Izraelský národ vznikl, když Mojžíš - byv povolán Hospodinem - vyvádí hebrejské otroky z Egypta do země zaslíbené, do země svobody. A ta dlouhá cesta pouští má být lekcí svobody. Už v poušti se mají naučit žít jako svobodní lidé. Nebylo to vůbec snadné, někdy je pohodlnější otročit, mít své jisté, podřídit se, nechat si zajistit své nejdůležitější vegetativní potřeby, příliš nepřemýšlet a raději rezignovat na vlastní odpovědnost. Žít ve svobodě totiž znamená žít v odpovědnosti, a to vyžaduje mravní sílu, vyžaduje to smysl pro oběť. Nejdůležitější lekci, kterou někdejší otroci dostali při této cestě, byl dar Božího Zákona pod horou Sinaji, jehož sumářem je desatero přikázání. Toto desatero, čtyři přikázání o vztahu člověka k Bohu, a šest přikázání o vztahu člověka k člověku, bylo právem nazváno ukazatelem ke svobodě.
Začíná slavnou preambulí: Já jsem Hospodin, který jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví. Právě proto se má jednotlivým přikázáním rozumět jako směrovkám ke svobodě.
Jestliže žiješ s Bohem, už nemáš zapotřebí, jsi svoboden od toho, abys jeho jméno zneužíval nebo jeho den znesvěcoval. Jestliže žiješ s Bohem, nemáš zapotřebí, jsi už svoboden od toho, abys kradl či šířil o svých bližních křivé svědectví. Jestliže žiješ s Bohem, už nemáš zapotřebí, jsi svoboden od toho, aby ses choval vůči svým rodičům nebo své ženě neuctivě, a ani tě nenapadne, aby ses sžíral závistí vůči druhým.
Toto izraelské vyjití z Egypta krásně vyjadřují sloky známé písně.
K svobodě je dlouhé putování, těžké bývá zvednout se a jít. Tolik různých pout, tolik závor v cestě brání, jen sám Bůh je umí rozlomit.
V noci naplněné odhodláním, v noci, která je tou poslední, beránek a chléb, v ruce hůl a žádné spaní za zdmi domů krví značených.
Na úsvitu voda staré splaví/ stíny zákeřného otroctví, cesta míří dál, celý průvod jde před námi, směr udává nám sloup ohnivý.
Každý, kdo se dlouhou cestou znaví, zadarmo se vína napít smí, dostává i chléb - novou sílu z Božích dlaní, víru, že smrt končí vzkříšením.
Ano, tato poslední sloka už přechází ze starozákonního Exodu do novozákonních evangelií. Podle Nového zákona pravá svoboda záleží v následování Ježíše z Nazareta. Je to svobodné ANO na Kristovo POZVÁNÍ, je to odpověď na jeho POVOLÁNÍ.
Křesťan nachází svou svobodu v tom, že se rozhodne jít tou CESTOU. Úzkou cestou následování, v těsném sepětí se svým Pánem.
Jak to říká Ježíš:
Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.
Příkladem člověka, který žil v křesťanské svobodě, je pro mne obzvlášť přesvědčivě německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer (1906-1945). Na konci 30. let se vrátil z USA do Německa, neboť se nedovedl představit, že by nebyl se svým lidem v této kritické době. Veden vírou se rozhodl vzít na sebe kříž duchovního odporu vůči nacionálnímu socialismu. Pracoval v polotajném teologickém semináři, kde připravoval budoucí evangelické faráře, řada z těchto chlapců byla ale povolána do války a padla, sám Bonhoeffer po třech letech věznění byl popraven pár týdnů před koncem války.
Do poslední chvíle žil hluboce svou vírou a posiloval druhé.
Jak rozuměl svobodě křesťana shrnul v básni Zastávky na cestě ke svobodě.
Ty zastávky na cestě ke svobodě jsou čtyři. Nejprve
KÁZEŇ
Vypravíš-li se za svobodou, nejprve uč se
kázní smysly své zvládat i duši, aby tě žádost
a těkavé údy nesvedly stranou sem hned, hned tam.
Cudný buď duch tvůj i tělo, cele ti poddány,
Poslušni hledači cíle, který jim určen.
Tajemství svobody poznává jenom, kdo sevřen je kázní.
(dále) ČIN
Ne, co se zlíbí – co správné je s odvahou činit,
ne možné si kouzlit – leč skutečnost statečně chopit,
ne v útěku myšlenky – svoboda pouze je v činu.
Z váhání úzkostného vystup do bouře dění
Jen Božím rozkazem nesen a jen svou vírou.
A jásajíc, svoboda ducha tvého přijme.
(následuje) STRÁZEŇ
Předivná proměno! Silné tvé dělné ruce
jsou spoutány. Bezmocný chutnáš tu konec
svého činu. Volně vydechneš přec, když právo a při
tiše v silnější vložíš ruku a dosti máš na tom.
Dotkl ses, blažený, svobody jen na mžik oka,
pak svěřils ji Bohu, aby ji dovršil slavně.
(a konečně) SMRT
Nuž přijď, veliký svátku na cestě k svobodě věčné,
smrti, strhni tíživá pouta a stěny
našeho těla, jež míjí, a zaslepené naší duše,
Abychom konečně spatřili, co vidět zde není nám přáno.
Svobodo, tebe jsme se nahledali kázní a činem a strázní.
Teď v umírání poznáváme v Boží tváři tebe samu.
