5. neděle postní (Judica) M. T. Zikmund - 29. 3. 2020
Vstupní slovo:
Suď mne (Judica me), ó Bože, a zasaď se o mou při.
Nebo ty jsi Bůh mé síly. Proč jsi mne zapudil? Proč pro soužení [od] nepřítele v smutku mám ustavičně choditi?
Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; [onť jest] hojné spasení tváři mé a Bůh můj. (z žalmu 43)
Evangelium:
Marek 14, 53- 72 Před Veleradou
Ježíše pak odvedli k veleknězi, kde se sešli všichni vrchní kněží i starší a znalci Písma. Petr ho ale zpovzdálí následoval až dovnitř na veleknězův dvůr. Tam si sedl mezi sluhy a ohříval se u ohně.
Vrchní kněží s celou Veleradou pak proti Ježíši hledali svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nic nenacházeli. Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala. Nějací lidé pak vstali a křivě proti němu svědčili: „Slyšeli jsme ho říci: ‚Zbořím tento chrám udělaný rukama a za tři dny postavím jiný, neudělaný rukama.‘“ Ale ani tak se jejich svědectví neshodovala.
Nato se přede všemi postavil velekněz a tázal se Ježíše: „Nic neodpovíš na jejich svědectví?“
On ale mlčel a nic neodpovídal.
Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“
„Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“
Tehdy si velekněz roztrhl roucho a zvolal: „K čemu ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání! Co o tom soudíte?“
A všichni rozhodli, že zaslouží smrt. Někteří po něm začali plivat. Zahalili mu tvář, bili ho pěstmi a říkali: „Prorokuj!“ A sluhové ho tloukli holemi.
Petr byl zatím dole na dvoře. Přišla tam jedna z veleknězových služek, a když si všimla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“
On to ale zapřel: „Nerozumím. Nevím, o čem mluvíš!“ Vyšel ven před dvůr a vtom zakokrhal kohout.
Potom ho ta služka uviděla znovu a začala říkat kolemstojícím: „Je to jeden z nich!“ On to ale znovu zapíral. Po malé chvíli se kolemstojící znovu obrátili na Petra: „Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galilejec!“
Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Člověka, o kterém mluvíte, neznám!“
A vtom podruhé zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ a propukl v pláč.
kázání
SVOU SÍLU HLEDEJTE U PÁNA, V JEHO VELIKÉ MOCI (Efezským 6, 10)
Sestry a bratři, milí přátelé,
V neděli Judica („Suď mne“ nazvanou podle žalmu 43) máme před sebou vskutku soudní dvůr, veleradu. Souzen je Ježíš z Nazareta, tesař, kazatel, učitel Tóry (Zákona) a jejího nového výkladu z hlediska dvojího přikázání lásky, prorok, léčitel, divotvorce, prostý muž, který přinesl do tohoto světa kus nebeského království, doteky něhy Všemohoucího.
Bohočlověk, jak o Ježíši Kristu vyznáváme v apoštolském vyznání: počat z Ducha svatého, narozen z Panny Marie. V Něm Všemohoucí navštívil svůj lid. Jeho tajemný příchod na svět (vtělení), jak si je připomínáme o Vánocích, a jeho vzkříšení, jak o něm svědčí Velikonoce, jsou základními stavebními kameny křesťanské víry.
Nyní jsme již na prahu Velikonoc. Odehrává se proces s Ježíšem. Bylo rozhodnuto, že je lépe, aby nebyl, než aby byl. Náboženská pýcha spojovaná s majestátním jeruzalémským chrámem a kazuisticky (legalisticky, zákonicky) vykládanými směrnicemi Zákona nesnesla Ježíše, pro něhož byl a je nejdůležitější VZTAH, nikoli struktury.
Člověk žije ve vztazích. To je jeho hlavní identita, nejvnitřnější potřeba, nejhlubší určení. A ty vztahy jsou dva, resp tři.
Tím prvním vztahem v pořadí důležitosti je vztah k Bohu, ke Stvořiteli, díky němuž žijeme, a pro něhož žijeme. Ježíš Jej nazýval „Abba“ (důvěrně: Otče), to bylo v té době neslýchané, a tak učil i své učedníky. I modlitba Páně začíná: Otče náš,….
Otče náš…tím druhým vztahem, který tvoří se vztahem k Bohu spojité nádoby, je vztah k lidem, k rodičům, k ženě/muži, k dětem, k příbuzným, známým, ale podle evangelia nelze tuto skupinu nijak uzavřít, proto Ježíš mluví o bližních. To jsou ti, které právě míjíme, s nimiž máme zrovna co činit, kteří se na nás obracejí, bližní nejsou ti, které bychom si za své blízké mohli sami zvolit.
A tím třetím vztahem, který souvisí s tím prvním, je vztah k zemi, k půdě, k ostatnímu tvorstvu, ke stvoření jako celku. Je nedoceněno, kolik obrazů z přírody Ježíš použil ve svých kázáních a podobenstvích.
Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich.
Ježíš z Nazareta se přiznal k obrazu nebeského Otce jako dobrého pastýře a sám jako dobrý pastýř položil za své ovce život. Proto může dýchat naše víra i naděje.
Tím se vracíme k náboženskému procesu, který byl proti němu veden.
Když mluvil o chrámu svého těla, zbořeném, který je s to ve třech dnech znovu postavit, chrámu, který není udělán lidskýma rukama, myslel na své tělo. Tělo třetího dne vzkříšené. Tělo pozemské, záhy nebesky oslavené. Nebylo možné, aby jeho soudci tuto metaforu pochopili.
Významné je, že Ježíš se nesnaží hájit, ale naopak i po pokřivených výpovědích mlčí, nevysvětluje, ví, že to nemá smysl, že přišla jeho hodina, že toto je jeho cesta, třebaže trnitá a krvavá, kterou je mu dáno jít.
Ježíš mlčí. Někdy se nám i v tomto našem světě zdá, že Bůh mlčí. Že by měl povstat jako na oné loďce zmítané bouří, vztáhnout paži a umlčet to běsnění.
Modlíme se za to. Možná však předtím, než se tak stane, je zapotřebí, abychom se naučili mlčet i my. Ztišit se. Ani netrucovat, ani si aspoň chvíli neposílat vtipy.
Ztišit se před Ním. A být solidární s těmi, ke kterým nás On posílá.
Jen takové ztišení může něco plodného přinést poté, co bouře ustane.
Můžeme to vše přijmout jako SOUD. Řecky se řekne soud KRISIS. Toto slovo přešlo do našeho slovníku jako KRIZE. Vyhrocená situace, moment pravdy. Krize bývají těžké, jsou spjaté s utrpením, ale jsou zároveň PŘÍLEŽITOSTÍ. Člověk je sotva schopen dělat zásadní životní změny jinak než pod tlakem, vždyť i česká lidová moudrost praví: „nouze naučila Dalibora housti“. O lidské civilizaci jako celku to platí ještě víc.
Dnes jsme k tomu voláni, abychom se přiučili žít odpovědně pod zorným úhlem věčnosti, abychom se tolik nezaměřovali na to, co si můžeme z života utrhnout jako na to, co můžeme za svého života zasít či zasadit. Abychom se vědomě učili rozvíjet všechny tyto tři roviny vztahů, jak to známe z evangelia. Každý to máme trochu jinak, nežijeme identické životy, ale každý můžeme tvořivě usilovat o tyto tři dimenze plného lidství, jak nás to učí On.
K tomu náleží se učit mlčet. Ztišit se. Zastavit.
Tím to však nekončí. I Kristus nakonec odpovídá na otázku, je-li mesiáš: „Jsem“. Dlouho se této odpovědi vyhýbal z obavy, aby nebyla špatně pochopena, neboť mesiáš byl titulem očekávaného zachránce a s tím byli pojeny až příliš pozemské představy.
Nakonec se ho velekněz zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“
„Jsem,“ řekl Ježíš. „A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“
Než však odpověděl, delší dobu neříkal nic.
První z učedníků Petr, který Ježíše miloval, se na pozadí jeho procesu jeví jako slaboch. Odtud je jasné, že spása není z člověka. Petr zapřel, zaplakal, ale touto „porážkou“ cosi důležitého získal. Pochopil, že chce-li následovat Krista, nemůže se spolehnout na své vlastní síly. Následování nás učí prosit o Boží sílu, o Ducha svatého, učí nás důvěře v Pána. Petr si osvojil disciplínu Ducha.
Taková „porážka“ i nás může v důsledcích posílit jako Petra, který i po tomto selhání dostal Ježíšovu důvěru. Třikrát zapřel Pána, třikrát se ho pak ptá Ježíš v Janově evangeliu: Miluješ mne? A třikrát uslyší vyslání: „Jdi, pas mé ovce“. A pak ještě Mistr dodá: „Následuj mě!“
„Následování“ je název knížky, která se stala jednou z nejčtenějších titulů duchovní literatury 20. století. Jejím autorem je Dietrich Bonhoeffer, napsal ji jako mladý evangelický farář vzdorující nacistické ideologii. Rozebírá v ní zejména Ježíšovo Kázání na hoře. Bonhoefferovi bylo dáno nezapřít Krista.
Poté co byl 9. dubna 1945 na zvláštní rozkaz Hitlerův poslán na šibenici, poznamenal si táborový lékař v KT Flossenbürg, že za takřka 50 let své praxe se nesetkal s nikým, kdo by takto smířen čelil smrti. Bonhoeffer si ve svobodě i ve vězení denně četl z Bible, a to nejen Hesla Jednoty bratrské, ale četl Bibli jako denní stravu, přemýšlel o ní, a to ho posilovalo. V jednom svém dopise z vězení napsal svému dobrému známému:
V Novém Zákoně se často říká: „buďte silní“ (1 Kor 16,13; Ef 6, 10; 2Tm 2,1; 1 J 2,14). Není lidská slabost (hloupost, nesamostatnost, zapomnětlivost, zbabělost, marnivost, úplatnost, slabost vůči svodům etc.) větší nebezpečí než zlovůle? Kristus dělá člověk nejen „dobrým“, ale také silným.
Sestry a bratři, jsme v krizi, ale platí, co říkáš verš, který je klíčem k celé Bibli: Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3, 16)
Naše odsouzení vzal na sebe Kristus. To ale neznamená konec, ale teprve začátek našeho následování. Neznamená to „lacinou milost“ a neznamená to také, že svět jako celek nesměřuje k poslednímu soudu. Není proto jedno, jak žijeme, není jedno, jestli máme anebo nemáme „disciplínu Ducha“, jestli čerpáme anebo nečerpáme sílu od Pána.
Český filosof Emanuel Rádl (1873-1942) zakončil své dvousvazkové Dějiny filosofie úvahou o konci světa, kde mimo jiné píše:
Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka naší doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí. Souchotináři, jak známo, žijí ve zvláštním euforickém stavu mysli. Abych našel cestu z rozvratu, psal jsem toto vyznání víry ve filosofii. Je dnes odhozena do bláta; už ji nemají ani za hodnu posměchu; nerozumějí jí a nemají ji rádi ani ti, kteří mají „úřední povinnost“ ji pěstovat. A přece, jaká je v ní světodějná moc! Na oddanosti v sílu uvědomělého programu je založeno vše, co ve světě bylo velikého, smělého a ušlechtilého; bez filosofie se změní lidstvo ve zvěř a sběř.
Dnešní svět to nevidí; chlubí se, že vysoko vzlétl nad všechny doby minulé a překonal i filosofii. Snad – ale jak ji překonal? Vysoko vzlétl orel lidské vzdělanosti; vytrvalou prací svalů letěl výš a výš, a když už byl nade všemi druhými letci, tu jakési mouchy, neznalé discipliny ducha, ukryté v peří orlově, vyletěly nad něho a teď se holedbají, že ony vzlétly nejvýš. Což nevzlétly? A tedy jsou prý králem. Ukazoval jsem v tomto spise, že jsou to jen mouchy a učil jsem rozeznávat orla od mouchy, která na něm cizopasí. Víra ve filosofii je víra ve vládu orlů! Filosofie nesnese být pouhým abstraktním důsledkem přírodních věd, pouhou učeností o věcech zbytečných, pouhým profesorským zájmem; filosofie je doma jedině tam, kde země jí mizí pod nohama a nebesa se otevírají.
Vzhůru srdce – máme je u Pána. Pomodleme se společně modlitbu Páně
(v těchto časech se jí denně modlíme v 21. hodin, abychom se takto propojili):
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dejž nám dnes
a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.