Velký pátek 10. dubna 2020
Introit: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. (Ž 22)
Modlitba:
Pane Ježíši, hledíme na tvůj kříž a vyznáváme své viny. I kvůli nám jsi zemřel. Nejsme lepší než Jidáš, který tě zradil, a Petr, který tě zapřel. Nejsme lepší než učedníci, kteří se v této rozhodující hodině vytratili. Děkujeme za ženy, které byly nejstatečnější.
Litujeme svých hříchů, a přece jsme ti nekonečně vděčni. Že jsi přišel na svět, za námi, abys hledal a spasil, co by bylo zahynulo.
Že nalomenou třtinu nedolamuješ a doutnající knot nezhášíš. Že tvé slovo je o pokoji, nikoli o trápení.
Děkujeme, Pane, že jsi Bůh, který má rány na rukou a na nohou. Učíš nás tím, že naše víra by se neměla štítit světa ani potřebných lidí, že tam, kde jde o duše, jde i o těla bližních. Že úkolem křesťanů není stát stranou, ale zápasit o lidství uprostřed světa. Vždyť jsme byli stvořeni k Božímu obrazu.
Tvůj kříž nám říká, že utrpení patří k tomuto času. Ale jsme pokřtěni v tvé jméno, a to znamená, že máme úděl nejen na tvém utrpení, ale i na tvém vzkříšení. Vyhlížíme velikonoční jitro.
Děkujeme ti za tvou lásku, za tvou oběť za nás, za tvou cestu na Golgotu. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi! Amen.
Můžeme pokračovat v modlitbě slovy písně EZ 324
1. Pane, ty jsi hoden chvály, chci ti zpívat ze všech sil. Tebe za mne rány pálí, za to, co já zavinil. Z duše mizí stará tíž, když se ke mně přiblížíš, lidskou křižovaný zlostí po mně toužíš v mé nízkosti.
2. Uzdrav mě, ó Dárce zdraví, když jsem sláb a v trápení. Bolest zaplaš, pokoj pravý dej co jisté znamení, že nemusím s novým dnem zůstat starým Adamem. Tvá krev, která pro mne tekla, z každého mě vyrve pekla.
3. Vtiskni mi své lásky dílo do srdce i do mysli, aby stále vzácné bylo, na co nevděk nemyslí. Tys největší, co jen znám, bez tebe je všechno klam. U tvých nohou vidím znova, kde je láska opravdová.
4. Vírou držet se tě, Pane, to je nejlepší, co znám. Milost tvá ať se mi stane, k tobě ruce pozvedám, k tobě který k z kříže teď dáváš i mně odpověď: "Znám tvé žaly. V pokoji jdi. Tvoje hříchy odpouštím ti."
Evangelium podle Marka 15, 20b-47
Pak ho vedli ven, aby ho ukřižovali.
Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž. A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená ‚Lebka‘. Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal. Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali. Jeho provinění oznamoval nápis: „Král Židů.“ S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Tak se naplnilo Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním.
Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.
A když už nastal večer, byl totiž den přípravy, předvečer soboty, přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.
V KRISTOVĚ KŘÍŽI SE SETKÁVÁME S BOŽÍ LÁSKOU
kázání
Milí přátelé, sestry a bratři,
právě se děje to, co vyznáváme v apoštolském vyznání víry:
„trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován, umřel a byl pohřben“.
Měl to být trapný konec toho, jehož mnozí pokládali za mesiáše, Spasitele. Vždyť skutečný mesiáš podle tehdejších většinových představ a očekávání by měl vládnout ohněm a mečem, pomstít nepřátele Izraele, ukázat se jako nepřemožitelný.
Jenže mnozí si v zápalu svého náboženského triumfalismu nevšimli, že se na něm naplňuje proroctví Izajášovo (kap. 53):
Byly to však naše nemoci, jež nesl,
naše bolesti na sebe vzal,
ale domnívali jsme se, že je raněn,
ubit od Boha a pokořen.
Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost,
zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Vezmeme-li v úvahu, že Ježíš byl Boží Syn, nemůžeme čelit většímu paradoxu, je-li tento muž odsouzen, bičován, tupen a nakonec potrestán jako otrok či vzbouřenec. Tak totiž Římané zacházeli s lůzou. Byl-li někdo římský občan, nikdy nesměl být ukřižován.
A přece Pilát dal na kříž napsat „Židovský král“. Podle Janova evangelia dokonce ve třech jazycích, v latině, řečtině a hebrejštině: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Známe to s našich křížů a kaplí pod zkratkou INRI. Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum.
Boží prozřetelností tento nápis ukazoval i v této nejponíženější hodině, že Ježíš je pravý král, že On je autorita, vládce, že jemu patří budoucnost. Proto křesťané vyznávají:
Tvou smrt zvěstujeme,
Tvé vzkříšení vyznáváme,
Na Tvůj příchod čekáme,
Pane Ježíši Kriste.
Ten, který byl odsouzen a zbičován, měl nést břevno svého kříže až na popraviště. Ježíš byl tak zesláblý, že ho už neunesl. Proto vojáci požádali nějakého Šimona z Kyrény, aby mu jej pomohl odnést.
Je pozoruhodné, že jméno tohoto muže se v evangeliu zachovalo.
A nejen jeho jméno, ale i jméno jeho synů, je zde totiž zmíněno, že byl otcem Alexandra a Rufa. To je neobvyklé. Zvykem bylo spíše, že se k našincově jménu ještě dodávalo jméno otce, nikoli synů.
Existuje pravděpodobný výklad. Protože v závěrečné kapitole Epištoly apoštola Pavla Římanům (tzv. List do Říma) se v dlouhém seznamu jmen uvádí i jméno Rufovo a jeho matky slovy: „Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu a jeho matku, která i mně byla matkou“ (16, 13), má se za to, že Šimon, původem z Kyrény v Severní Africe, se později stal křesťanem a přestěhoval se s rodinou do Říma. Křesťanskou se stala zřejmě celá jeho rodina, každopádně jeho žena a dva synové; jeho žena ve svém stáří navíc proslula obětavou péčí o apoštola. Je to domněnka posílená i tím, Markovo evangelium bylo nejspíše sepsáno právě v Římě. V Římě podle věrohodné tradice zemřeli mučednickou smrtí jak uvedený apoštol Pavel, tak i apoštol Petr. Velmi zajímavě tuto dobu popisuje Sienkiewiczův román Quo vadis?
https://cs.wikipedia.org/wiki/Quo_vadis
Když byl Ježíš ukřižován, kolemjdoucí, velekněží i ti, co byli ukřižováni spolu s ním, ho uráželi. Tradice, že jeden z nich se před smrtí obrátil, nebyla Markovi ještě známá, uvádí ji Lukáš. Je příznačné, že v tom posměchu byla obsažena pravda. „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit…“ – tato věta vypovídá o tom, že Ježíšovou smrtí končí obětní bohoslužba v chrámě, už ztratila význam, protože jediná oběť je dostatečná pro všechny lidi a pro všechny časy, a to Kristova. Proto se také po jeho smrti chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů.
A také je pravdivé slovo: „jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže“. I jeho nepřátelé věděli o tom, že jiné zachránil…Nevěděli však o tom, že On sám sebe zachránit nechce, že On musí vypít kalich hořkosti až do dna, že jeho životní mise směřovala ke Golgotě, že On svou vykupitelskou smrtí potvrzuje a zpečeťuje záchranu, kterou pro druhé jeho Otec připravil.
Nebyla to přitom žádná cesta podle jízdního řádu, takže by Ježíše nemohlo nic překvapit. Jeho zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ naznačuje, že zakusil úzkost do takových hlubin, jakou nejsme schopni vůbec docela pochopit. Zde se naplnilo ono: „sestoupil do pekel“.
Peklo je metafora pro místo Bohem opuštěné.
Setmění prozrazuje Boží soud.
Z krále se stal služebník, z kněze oběť, z proroka zločinec.
Drama spásy dosahuje k vrcholu, ale ještě není konec.
I když Ježíš umírá a je pohřben. O pohřeb se postaral – čteme to s údivem - Josef z Arimatie, nikoli učedníci. Ten muž byl váženým členem židovské velerady, která Ježíše odsoudila k smrti. (viz Marek 14, 64) Ukazuje se, že Ježíš měl skryté stoupence i tam, kde se šikovali jeho údajní nepřátelé. To je dobré vědět, že církev nelze omezovat jen na ty, kdo pravidelně sedávají v kostelních lavicích. Je nás víc. Lze předpokládat, že Nazaretský má i dnes skryté stoupence na pozicích, která jsou spojena i s výkonem moci anebo která představují pro nás jen děs a hrůzu, Mordor. Zejména v současnosti, kdy svět zaplavil čínský koronavirus, se jeví Čína se svou totalitní strukturou a megalomanskou ekonomikou jako jedno z největších nebezpečí nejen pro západní svět. Ano.
Ale.
I když je v poslední době křesťanství v Číně pod čím dál větším tlakem režimu, odhaduje se, že roste i protiproud a že v současnosti dochází v čínských křesťanských církvích řádově ke sta tisícům křtů ročně. Mnohé z nich jsou neregistrované, tzv. „domácí církve“, které se snaží vyhnout čím dál sofistikovanější kontrole režimu. Není to snadné. Přesto je dobré vědět, že Čína není monolit. A třeba i zde se na vyšších příčkách jednou objeví noví Josefové z Arimatie, Ježíšovi přívrženci.
Ale nejsou to jen lidi z vyšších pater, kteří mohou tu i tam udělat něco dobrého i pro „Ježíšovu věc“. Na to nelze spoléhat. Navíc i tato lidská dobrodiní mají svá omezení.
Proto je zde při díla síla mnohem vyšší, přímo andělská. V podobě mládence v bílém rouchu se objeví třetího dne po pohřbu jakoby mimoděk v prázdném hrobě (16,5). Nebeské síly svádějí boj se silami pekla a smrti a zmaru. Tento zápas bude pokračovat až do Kristova druhého příchodu. Přesto víme, že jediná reálná síla, která zvítězila nad zlem, a které patří budoucnost, je ta, o níž nám svědčí evangelium.
Přidržme se Krista, krále s trnovou korunou, který ztělesňuje Boží lásku vůči nám, který je pro nás i dnes cestou, pravdou i životem. V Kristově kříži se setkáváme s Boží láskou jako nikde jinde.
Píseň EZ 323 - Ó země, hleď, má spása
1. Ó země, hleď, tvá spása, tvůj život a tvá krása na kříži zhasíná. Ten Kníže velebnosti však rány, smích a zlosti již tiše od všech přijímá.
2. Pojď blíž a slyš, kdo sténá: to ústa zkrvavená v bolesti sevření. A srdce, jemuž trýzně teď vládnout chtějí přísně, zná jenom pláč a úpění.
3. Kdo tě to krutě ztýral, kdo se ti naposmíval, když bylo ti tak zle? Vždyť hříchu neznáš špínu, zlou ani malou vinu, jak my a naše děti zde!
4. To já a moje činy, mé zrady a mé viny jsou příčinou tvých běd. Jak písku, který leží u moře na pobřeží, i mých je hříchů bezpočet.
5. To já měl každodenně nést svůj trest zaslouženě a končit v temnotách. Tys zvolil moji cestu, vzal tíhu mého trestu, mé odsouzení a můj strach.
6. Co mohu dát ti, Pane? Jen cáry roztrhané, můj život – stálý hlad. Však jedno sevřu pevně: tvou lásku, která ve mně chce všechno světlem rozeplát.