První neděle po Velikonocích 19. dubna
…Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoli pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.
(Oba verše pocházejí z Prvního listu Petrova)
Bratr farář Knut Meinel z našeho partnerského sboru v Thierstein/Höchstädt poslal členům svého sboru kázání a liturgií na tuto neděli, a na začátku v něm mimo jiné napsal:
Milí členové sboru, srdečně Vás znovu zdravím a zvu Vás ke společnému slavení. Jako „novorozená dítka“ se smíme radovat z vítězství Boží lásky nad mocí smrti. Pohled do hrobu už neochromuje, vždyť je prázdný. Kříž se stal znamením vítězství. Pod křížem se shromažďujeme v naších domech a světnicích, v přírodě a na zahradě, a jsme přesto jedním společenstvím.
Liebe Gemeindeglieder, grüßen wir Sie wieder ganz herzlich und laden Sie zum Mitfeiern ein. „Wie die neugeborenen Kindlein“ dürfen wir uns am Sieg der Liebe Gottes über die Macht des Todes freuen. Der Blick ins Grab lähmt nicht mehr-denn es ist leer. Das Kreuz ist zum Siegeszeichen geworden. Unter dem Kreuz versammeln wir uns in unseren Häusern und Wohnstuben, in der Natur oder im Garten und sind doch eins.
Milí karlovarští a chodovští,
víme ze Skutků apoštolských, že první církev – brzy po svém vzniku – se scházela jak v chrámu, tak v domech. V současnosti se nemůžeme scházet v „chrámu“, ale jen v domácnostech, a to ještě jenom ti, kdo ji spolu sdílí. Je to sice omezení, a vím, že mnozí se už na společenství sboru těšíte, já spolu s Vámi, přesto můžeme tento zvláštní čas pojmout jako znovu-objevení důležitosti „domácí církve“. Jako společnost je bez pevných funkčních rodin oslabená a zranitelná, tak podobně jsou na tom i církevní společenství, farnosti a sbory, pokud se víra nežije a neartikuluje doma. Jistě každý máme své jedinečné prostředí, někdy je člověk se svou vírou doma sám, bez „spojenců“ ve víře, ale jistě bude každý z našich drahých respektovat, pokud si i sami otevřeme Bibli, zpěvník, pokud se ztišíme, pokud i doma budeme Boha chválit a děkovat mu za jeho mnohá dobrodiní. Vězte, že takto nejste sami, jsme a zůstáváme duchovně spojeni a Pán Bůh se k nám i v naší omezenosti přiznává.
Lze si pouštět televizní přenosy bohoslužeb, online přenosy a také číst kázání, která posílám. A také jiná. To nejdůležitější je ale pěstovat VZTAH. Vztah nikoli virtuální, ale vertikální - k Bohu, k Ježíši Kristu, vztah k víře, vždyť takový vztah nemůže nemít dopad i do vztahů k naším blízkým a k bližním.
Můžeme se přitom jen zahledět na symbol kříže, můžeme se modlit žalmy (lze je snadno nalézt, jsou uprostřed Bible), můžeme si číst slova písní z našeho bohatého Evangelického zpěvníku i Dodatku k EZ. Můžeme pozorovat i oblohu posetou hvězdami a spolu se žalmistou opakovat:
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
(Žalm 8, 4-5)
anebo
jak o tom vypovídá jedno z dnešních Hesel Jednoty bratrské (18. 4.), má smysl tento čas pojmout i jako čas pokání.
I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády. (Jeremjáš 8, 7)
Trojjediný Bože, Otče, Synu i Duchu svatý, ty nás znáš jménem, nad každým z nás bylo vysloveno při křtu, znáš naše jména i tehdy, když teprve směřujeme ke křtu, ke svátosti, která nás s tebou propojuje, která z nás činí členy tvé duchovní rodiny, která nám dává ve víře účast na tom, co jsi pro nás vykonal o Velikonocích.
Děkujeme ti, že jsi pro nás šel na kříž, děkujeme, že i pro nás platí naděje vzkříšení. Děkujeme, že působíš v tomto světě, že jsi jeho srdcem, jeho tmelem, jeho architektem, že skrytě působíš svým Duchem, energií Dobra, vždyť ty jsi Nejvyšší Dobro a bez tebe bychom byli zmateni a ztraceni.
Teprve v zrcadle tvých řádů poznáváme svou situaci, sebe sama.
Prosíme o rosu tvého požehnání pro naše rodiny, pro naše okolí i pro celý svět. Neopouštěj nás, ale dopřej světu duchovní obnovu, která by měla dopad i na život společnosti a mezinárodní vztahy, ano – i na náš vztah k přírodě.
Prosíme o déšť, aby zavlažil naše zahrádky, pole, lesy, naplnil bystřiny a řeky, smiluj se nad námi, Pane, pro své veliké milosrdenství!
Buď s námi, když společně k tobě voláme modlitbu Páně: Otče náš…
Evangelium podle Marka 16, 9-20
Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů.
Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali.
Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili.
Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov.
Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili.
Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;
budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží.
Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.
Sestry a bratři, toto je dovětek k Markovu evangeliu, který byl k tomu nejstaršímu evangeliu přidán až ve 2. století. Není příliš oblíbený, některé komentáře se mu ani nevěnují.
Měli bychom ale vyjít z toho, že byl přijat do Nového zákona a že stojí za to se nad ním zastavit a vyčíst jeho poselství.
Jen je třeba odbourat nedorozumění, které plyne z užití nám už vzdálených metafor popisujících zázračná znamení, a vysvléct ho z mytologického roucha. Pomysleme, že by svět měl trvat dalších dva tisíce let, porozuměli by nám ti, co by tu jednou žili? Bez překladatelů a interpretů asi sotva.
Způsob vyjádření se mění, není snadno překlenout tolik staletí. I Ježíš sám používá někdy takových „nadsázek“. Přitom i tato „záhadná“ vyjádření nijak nesnižují vážnost toho, bylo vysloveno. V tomto případě mají podtrhnout význam víry. Víra je zde hlavním tématem, proto se nad ním zamyslíme.
Ano, můžeme dokonce říct, že víru v Krista, novozákonní víru, nemůžeme nikdy přecenit. Současný evangelický filosof Ladislav Hejdánek si natolik považuje skutečnosti víry samé (řecky se řekne „pistis“), že navrhl založení nového odvětví svého oboru, tj. tzv. filosofické pisteuologie.
Dokud člověk stojí a čeká, nic se neděje. Až krok víry začne věci uvádět do pohybu. Víra a vize patří k sobě.
Určitý druh víry uznávají všichni – Tomáš Baťa věřil, že bude po celém světě prodávat boty a dosáhl toho, a přitom se mu podařilo ještě víc - stavěl domky pro své zaměstnance, získal si je a svou vizí měnil i místa, kde působil. Je dobře, že univerzita ve Zlíně nese jeho jméno, i když Baťa nebyl žádný učenec, přesto toto místo svého času vylepšil k nepoznání. Svou vírou, svou vizí.
Podobný „drive“ vyvinul u nás na Karlovarsku Heinrich Mattoni jako dodavatel minerální vody. Jen nám tu zatím chybí univerzita s jeho jménem, či vůbec vysoké školství. Ale třeba ještě není všem dnům konec.
Ovšem právě na konec všech věcí máme myslet a podle toho žít své životy.
Soustředit se na to, co obstojí na konci.
Takový postoj osvobozuje. Proto je víra tak důležitá. Věříme, i když na cíl ještě nevidíme.
Je správné mít tento výhled daleko před sebe, ale zároveň se umět soustředit na to, co mne obklopuje, na drobnosti, zdánlivé maličkosti.
„Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře. Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam.“ (Matka Tereza)
Žádné dobro není dost malé, aby se sem nepočítalo.
Bůh je Bohem maličkých, Bohem maličkostí.
Vždyť i my jsme jen jako broučci na Boží dlani.
Poté co zprávu o vzkříšení uslyšely od anděla u prázdného hrobu ženy, které šly původně mrtvé Ježíšovo tělo balzamovat, se vrací na scénu učedníci. Ti, kteří se při velkopátečním procesu příliš neosvědčili. A přece Ježíš s nimi počítal. A stejně tak počítá i s námi, i když jsme všelijaká čeládka, i když nejsme žádné hvězdy. Anebo smíme být hvězdy za předpokladu, že je chápeme tak, že to světlo, které odrážíme, není z nás, ale ze slunce – Krista. Ostatně jsme stvořeni k Božímu „obrazu“ (a v tomto smyslu i „odrazu“).
Víra v Krista způsobila, že hrstka učedníků, kteří uslyšeli Ježíšovo pověření, se i přes perzekuci během tří staletí natolik rozrostla, že v roce 380 za císaře Thedosia bylo křesťanství prohlášeno za oficiální náboženství římské říše. Což ovšem církvi v důsledku uškodilo, protože zpohodlněla. Přesto římské úřady začaly uznávat, že křesťanství má či může mít pro společnost blahodárný význam:
snižuje sociální nerovnosti,
vede k dobročinnosti,
k péči o chudé a nemocné,
podporuje vzdělání,
posiluje v lidech odpovědnost za dění kolem sebe,
tříbí svědomí,
překonává rozdíly mezi etniky,
zdůrazňuje důstojnost každého jednotlivce,
dokáže potěšit i utěšit, - abychom zmínili aspoň některé plody víry.
Omlouvám se, vypadá to jako příbalová informace u krabičky s léky…