Pozdrav partnerským evangelickým sborům v Karlových Varech a v Chodově

Bezprostředně
po znovuotevření hranic do Česka jsem si splnil dávný sen, jel
jsem na kole tři dny podél Ohře od pramene až do ústí u
Litoměřic. Byla to krásná cesta, při které jsem často musel
myslet na to, jak se řeka při jejím toku podobá našemu žovotu.

U pramene na
úpatí Schneebergu ve Smrčinách je Eger malinký potůček. Čistá,
průzračná voda šplouchá odvážně stále z kopce dolů.
Tak také začíná náš život: , malý, hravý a odvážný. Právě
děti jsou docela blízko u pramene našeho života – Pána Boha.
Naslouchají s otevřenou pusou příběhům o Boží velikosti
– které mají často něco společného s vodou: třeba
projití Rákosovým mořem, nebo příběh o malém Mojžíšovi
v Nilu, nebo utišení větru Ježíšem. Právě na začátku
našeho života, v dětství, se stává mnoho důležitého a
podstatného pro další cestu života víry!

U Hohenbergu se
z Eger-u stává Ohře. Jaké to požehnání, jednoduše jen
tak smět přejet hranici – bez kontrol a hraničních závor. Pro
několik měsíců byla skrze Coronu opět ta tísnivá realita
studené války na dosah. Řece bylo a je jedno kde je hranice. Ona
si teče v klidu, lemovaná buky a olšemi na své cestě do
Labe. Jako křesťané máme také účast v tomto „klidu mysli“,
které Bůh vložil do svého stvoření a která nezná hranice.

Před
Sokolovem se u cesty vynoří velká elektrárna v Citicích.
Připomíná nám mnohé hamry, továrny a mlýny podél Ohře, kde
si lidé našli práci a živobytí s řekou a sílou vody. To co my
v životě stavíme, vytváříme, nás někdy blokuje – jako
tato velká elektrárna – pohled na to, co je v našem životě
opravdu důležité je: síla, která k nám proudí od Pramene
našeho života. Bez vody není život, a bez vztahu k Pánu Bohu
postrádá naše plánování a budování také základy.

Za Karlovými
Vary se řeka zařezává hluboko do údolí. Je třeba zvládnout
řadu stoupání. Odměnou pak jsou nádherné výhledy do údolí
mezi Stráží a Kláštercem. To je také součástí života: že
po mnoha náročných etapách, kde se trápíme a namáháme, jsme
odměněni rozsahem, v němž nás chce Bůh vést. Žalm 18
přichází na mysl: „Vedl mě ven do dálky osvobodil mě, protože
ve mně nalezl zalíbení .“ Bohu na nás záleží, proto nám
v životě daruje stále znovu okamžiky svobody a volnosti.

Samozřejmě,
jsou ještě další okamžiky, zkušenosti pouště a prázdnoty. Za
Kadaní se zdá nekonečná na cestě kolem přehrady. Široko daleko
nic, co by oko a srdce potěšilo. V Lounech jsem unavený
s vděkem ulehl do postele.

Posledních 40
kilometrů bylo úsekem zvláště intenzívních zážitků.
Nedotčené lužní lesy lemují tok řeky a nacházím se se v
hlubokém klidu. V dálce zdraví sopečné kužele českého
Středohoří a nečekaně se vynoří Hazmburk: „ Pozvedám své
oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od
Hospodina, on učinil nebesa i zemi. “ (Žalm 121).

Kde byl náš
Bůh? Kde byl, když bylo s Židy a Židovkami zacházeno jako
s dobytkem, kdy byli nacpáni v Terezíně. Ohromen a se
studem stojím v kolumbariu a krematoriu Terezína, ale mě
nejde do hlavy, jak mohli lidé takováto zvěrstva provádět.
Také popel více než 22 tisíce vězňů, které nacisté vysypali
do Ohře, patří k historii této řeky a našich životů.

V myšlenkách
na to jsem viděl a četl po několika málo kilometrech se dostanu
k ústím Labe. Po necelých 300 kilometrech mě pojala
lítost, kde jsem sledoval tok řeky. Obrazy z této cesty se mi
vyjevují, během silného deště kdy jsem dorazil na nádraží
v Litoměřicích.
Náš život nekončí – to je uklidňující poselství tohoto
vyústění.
Vychází z Boha, a ústí jednoho dne v Boží
nekonečnosti, a ani kapka ani slza není ztracena.

Milé sestry a
bratři, řeka Ohře spojuje naše oba sbory Höchstädt/Thierstein a
Chodov/Karlovy Vary.

Za to jsem velmi
vděčný!

O to víc nás
ale spojuje víra v to, že můžeme společně čerpat ze zdroje
života, z toho žít a společně putovat a být v Pánu
Bohu spojeni.

V této
souvislosti vás srdečně zdravím

Váš

Knut Meinel

(překlad Ota
Tořínský)