Kázání 24.12. 2020 (text) - Martin T. Zikmund

Milí bratři a sestry, děti, mládež karlovarského a chodovského sboru, zdravím Vás při letošních Vánocích L. P. 2020.
Děkuji, že Vás mám, že můžeme na sebe vzájemně myslet, když doba není příznivá našemu vzájemného setkání, stisku rukou, společnému zpěvu a sdílení. Jsme na cestě, a zrovna se nacházíme v tunelu. Modleme se, abychom brzy zahlédli světlo na konci tunelu. Však Vánoce k tomu mají co říct, Bohu díky.

Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

Milé děti, slavíme Vánoce. Vánoce jsou radostné. Pán Bůh nám daroval Jezulátko, dítě, Spasitele světa. To byl největší dar, který nám mohl dát. Dar z lásky k nám, protože nás všechny má rád. Proto na Vánoce
přinesli podle pověsti králové i pastýři do Betléma dárky, proto se i jeden druhého učíme obdarovávat, i když jde třeba jen o maličkosti. Důležité je, že nám na druhých záleží.
Vzpomínáte si, jak jsem vám povídal o tom vánočním šaškovi, který z východních zemí putoval do Betléma, aby novému králi daroval to jediné co měl: bláznivou čepici, zvonkohru a květinku? Mezitím však tyto předměty daroval smutným dětem, které po cestě potkal. Nakonec se ocitl v Betlémě s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Do těchto prázdných rukou vložila Maria své dítě, aby ho podržel a v tu chvíli šašek získal moudrost, po které předtím tolik dychtil. Učme se jako ten šašek darovat druhým radost, abychom měli také místo ve svém srdci pro betlémské dítě. Ono je největším darem, které dostáváme. Přeji Vám pěkné Vánoce.

Janovo evangelium 1, 1-18

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

Židovská filosofka, která se stala křesťankou a jejíž pozemská pouť skončila násilně v koncentračním táboře v Osvětimi, Edith Steinová, v jednom svém textu věnovanému tajemství Vánoc napsala:
„Bůh se stal člověkem, aby nám dal znovu podíl na svém životě. Tím to začíná a to je poslední cíl“. Je to věta, která ukazuje na důsledky, k nimž nás vede naše víra, že Slovo se stalo tělem.  Tato víra utváří nejen naše pochopení Vánoc, ale i celého našeho života. „Bůh se stal člověkem, aby nám dal znovu podíl na svém životě. Tím to začíná a to je poslední cíl“.

Vánoce jsou i pro nás pozváním, abychom se narodili, abychom jej přijali, abychom se duchovně zrodili, jak praví Janovo evangelium: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“

Vánoce už od samého počátku ukazují na Velikonoce, jasná hvězda Vánoc předjímá stín Velkého pátku, aby se znovu a ještě více rozzářila v neděli vzkříšení.
Vždyť jen co pomine Boží hod vánoční, objevuje se svátek diakona Štěpána, prvního dospělého mučedníka církve, nehledě na to, že ve vánočním příběhu nefigurují jen pastýři, andělé a mudrci, ale také Herodes svíraný stihomamem. Sotva se radost z narození Spasitele stačí trochu rozšířit, přichází Herodova jednotka rychlého nasazení a likviduje všechny betlémské děti ve stáří do dvou let. Josef a Maria s děťátkem na pokyn shůry už v té chvíli spěchají do ciziny, do Egypta, aby zde hledali úkryt a obživu.

Už touto štrapací do ciziny, kterou zažil Ježíš jako nemluvně, se jeho cesta předznamenává. Cesta, která po návratu z Egypta, povede z Nazareta, kde vyrostl a vyspěl, až do Jeruzaléma a na Golgotu.  

Vánoce jsou chvílemi, kdy se můžeme těšit z Božího příklonu k nám, kdy přicházejí ke slovu vánoční písně a koledy, které letos kvůli pandemii můžeme zpívat či poslouchat jen sami či v malém kruhu, písně, které pronikají svou radostností naší bytostí skrze naskrz, písně jako Narodil se Kristus Pán, Čas radosti, Slyš jaká to libá píseň nebo Tichá noc.
Ztrácí noc své tmy moc; zář se skví u jeslí, jas jde s Dítětem do lidských bran, chvála jde světem: Slávu má Pán, svůj pokoj lidu dá, v němž svou zálibu má.

Jedna z novějších písní, v evangelickém zpěvníku č. 304, obzvlášť vyjadřuje to, co nás zasahuje:

V tmách čekáme tvůj, Kriste jas, nechť tvoje hvězda vede nás, když zimní cestou jdem. Ty rok co rok jsi přicházel, tys naší bídou s námi šel ve světě ztrápeném.
Dej poznat ve vánoční dny víc nežli prázdné, klamné sny, zjev pravdu, prosíme. Sám obrať k nám svůj obličej a radost místo smutku dej, jejž v sobě nosíme.
Snad bude někdy cesta zlá. Kdo s tebou jde, ten odolá a bude vítězem. Jen dej nám, Pane, pokoj svůj a na cestě nás posiluj, když úzkou cestou jdem.

Sestry a bratři,
Vánoce jsou nám pobídkou k úzké cestě. K tomu, abychom následovali Krista. Abychom se učili rozumět, co znamenají ony tři první prosby modlitby Páně: posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Abychom rozkřesávali v našich srdcích lásku, pokoj a dobro, a věděli, že sice tato světélka bývají v tomto někdy drsném světě pošlapávána, ale že stejně nikdy nevyhasnou a jednou z nich vzejde oslňující zář velikonočního triumfu.

Skrze víru a křest jsme bytostně propojeni s Kristem. S Kristem trpícím i s Kristem vítězícím. Máme jít cestou úzkou, tím to začíná, a to cestou k plnosti vší skutečnosti, to je poslední cíl. „Bůh se stal člověkem, aby nám dal znovu podíl na svém životě“. To podstatné je, že On nám dal podíl na svém životě.
Že už nejsme sami, že jsme propojeni s Ním a také se všemi, kteří mu patří.
Jsme s ním a s nimi propojeni, i když jsme v určité izolaci jeden od druhých, i když nemůžeme slavit svátky společně s církví.
Je to jako kdybychom byli ve vězení či v nemocnici či v nějakém dalekém odloučení.
Jako křesťané smíme čelit této situaci ve víře, že Pán Bůh je schopen i současné tísně, kterou sdílíme s ostatními, použít k tomu, aby nás přiblížil k sobě. A tím, že On nás přiblíží sobě samému, přiblíží nás i nám samým. A tím že On nás přiblíží nás samým, přiblíží nás i druhým lidem, přiblíží nás i skutečnosti samé a posvítí nám na krajinu našeho života, kterou se ubíráme, abychom i ve tmě našlapovali pevně a před sebou viděli alespoň lem jeho pláště. I z této zdánlivě nesmyslné situace může vzejít obnova, vždyť milujícím Boha všechny věcí napomáhají k dobrému.

Cíl naší pozemské poutě není být oproštěn od starostí a usínat pod polštáři, naplněných lidských přání. Bůh nám nesplní každé naše přání, ale dozajista splní všechna svá zaslíbení, jak pěkně pověděl Dietrich Bonhoeffer, který sdílel těžký pozemský osud Edith Steinové. Oba se stali mučedníky víry, oba směřovali spolu s Kristem dál – do jeho království, pod jeho vládu, do plného světla bytí, mezi nebeské zástupy, které už dnes se radují nevýslovnou radostí z toho, že Bůh se stal člověkem, aby člověk mohl žít s Bohem. Tak se díky Vánocům klene nad veškerou skutečností, nade všemi tvory i nad naší podkrušnohorskou krajinou nebeská duha Boží milosti a přízně. Bohu díky.

Modleme se: Tobě, Bože, díky, že jsi protrhl nebesa a sestoupil mezi nás. Už nejsme sami, nejsme bez naděje, nejsme bez pomoci, vše se příchodem tvého Syna mění, On nás učí v každé fázi života žít v jeho světle, On nám ukazuje, že jsme narozeni k vyšším věcem a že nejvlastnější tajemství vší existence je tajemství lásky. Modlíme se za nemocné, za ty, kdo se neúnavně o ně starají, modlíme se za ty, kdo hledají dobro, ať už jsou věřící nebo se za věřící nepovažují. Dej, ať všichni z tvé milosti smíme spatřit tvou tvář. Otče náš, který jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva navěky. Amen.

Vyprosme si Boží požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.
Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.