Kázání 24.1. 2021 - Martin T. Zikmund

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme 24. leden L. P. 2021
Poslyšme vstupní biblické slovo pro tuto neděli, třetí po Zjevení Páně:
Chvalte Hospodina, všechny národy,
všichni lidé, chvalte ho zpěvem,
neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství.
Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.
(Žalm 117)

Milé děti a mládeži,
jednou si jeden černokněžník vymyslel hru, aby se pobavil. Vytvořil ďábelské zrcadlo, které mělo kouzelnou moc: Co bylo krásné a dobré, to se v něm zdálo ubohé a k ničemu, zatímco to, co bylo zlé a špatné, se zveličilo a ukázalo se to přitažlivé.
Černokněžník se se svým strašným zrcadlem vydal na cestu do všech končin světa. A všichni, kdo se do zrcadla podívali, zachvěli se. Každá věc se v něm jevila znetvořená a všechno bylo ošklivé.
Zlomyslník se tím velmi bavil. Čím byly věci odpornější, tím víc se mu líbily. Jednoho dne ho pohled do zrcadla tak uchvátil, že se začal nezřízeně chechtat. Zrcadlo mu v tu chvíli vyklouzlo z rukou a roztříštilo se na miliony kousků.
Mohutný vichr, který se rozpoutal, roznesl kousky zrcadla do celého světa.
Některé kousíčky byly menší než zrnka písku a spadly do očí mnoha lidem. Tito lidé začali vidět všechno zkresleně - všímali si jen toho, co bylo špatné, a všude viděli jen zlo.
Z dalších kousků byla vyrobena skla do brýlí. Lidé, kteří nosili takové brýle, už neuměli rozeznat, co je správné, ani neměli schopnost spravedlivě soudit. Nepotkali jste náhodou takové lidi?
Některé kousky zrcadla byly použity do okenních skel. Ti, kteří se dívali okny s těmito skly, viděli jen nesympatické sousedy, kteří podle nich trávili čas vymýšlením špatností.
Když se Bůh dozvěděl, co se stalo, zesmutněl. Rozhodl se, že lidem pomůže.
Řekl: „Pošlu na svět svého Syna. On je můj obraz, moje zrcadlo. Bude ukazovat mou dobrotu, mou spravedlnost, mou lásku. Ukáže člověka takového, jakého jsem chtěl a zamýšlel stvořit.“
Ježíš tedy přišel jako zrcadlo pro lidi. Kdo na něho pohlédl, spatřil dobrotu a krásu, naučil se zbavovat se sobectví a lži, učil se žít spravedlivě a nikým nepohrdat.
Nemocní nacházeli znovu odvahu k životu, zoufalí se posilovali novou nadějí.
Ježíš těšil zarmoucené a pomáhal lidem přemoci strach ze smrti.
Mnoho lidí si zamilovalo Boží zrcadlo a následovalo Ježíše. Dokázal v nich rozžehnout touhu po dobru.
Byli ale také jiní, které zlo přemohlo. Ti si přáli Boží zrcadlo rozbít. A tak byl Ježíš ukřižován. Ale vzápětí se zvedla nová vichřice: Duch svatý. Zvedl miliony kousků Božího zrcadla a rozvál je po celém světě.
Komu padl do oka malinký kousek tohoto zrcadla, začal vidět svět a lidi tak jako Ježíš. V očích se mu ukazovaly především věci dobré a krásné, spravedlnost a ušlechtilost, radost a naděje. A co bylo špatné a nespravedlivé, to mu připadalo, že je možné změnit a upravit. A to je, milí mladí přátelé, náš a váš celoživotní úkol. Věci změnit a napravit.  (mírně upraveno podle pastorace.cz)
Ať Vás i nás všechny v tom inspiruje a posiluje náš dobrý Bůh Otec, Syn a Duch svatý.  

Poslyšme biblický základ poselství pro tuto neděli:
Rút 1, 1-19a
Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích.
Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.
Proto se přichystala se svými snachami k návratu z Moábských polí. Uslyšela totiž na Moábských polích, že Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb.
Odešla tedy se svými snachami z místa, kde přebývala. Když se vracely do judské země, vybídla cestou Noemi obě své snachy: "Jděte, vraťte se každá do domu své matky. Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže." A políbila je. Rozplakaly se hlasitě a namítaly jí: "Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu."
Ale Noemi jim domlouvala: "Jen se vraťte, mé dcery! Proč byste se mnou chodily? Cožpak mohu ještě zrodit syny, aby se stali vašimi muži?
Vraťte se, mé dcery, jděte! Vždyť už jsem na vdávání stará. I kdybych si řekla, že mám ještě naději, a kdybych se hned této noci vdala a porodila syny, čekaly byste proto, až by dospěli? Zdráhaly byste se proto vdát? Nikoli, mé dcery. Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka."
Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla. Noemi jí řekla: "Hle, tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se také, následuj svou švagrovou!" Ale Rút jí odvětila: "Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt." Když Noemi viděla, že Rút je odhodlána jít s ní, přestala ji přemlouvat. Tak šly obě, až došly do Betléma.
Bratři a sestry, milí přátelé,
„Dolehla na mne ruka Hospodinova“. Takto trpce pojmenovala svůj úděl Noemi. A přece toto vyprávění o jedné rodině z doby Soudců je jedním z nejpůvabnějších a nejpůsobivějších starozákonních příběhů.
„Dolehla na mne ruka Hospodinova“. Noemi a její manžel a oba synové se v době hladu odebrali z judského Betléma, kde žili, do sousední země, země Izraeli nepřátelské, aby zde našli nový domov. Kupodivu zde byli přijati. Starý zákon před Moábci varuje, jsou to jejich nepřátelé, ale tento příběh překračuje etnické i náboženské hranice a hory předsudků. Není pochyb o tom, že zatímco v Judsku hladověli, třebaže jejich rodné město se jmenuje Betlém, což znamená „dům chleba“, tak v Moábu se nasytili a zprvu se jim i jinak dařilo dobře.  Pak však přišly jobovské rány, jedna za druhou. Nejprve zemřel Elímelek, otec rodiny, pak se oba již dospělí synové Machlón a Kiljón oženili se zdejšími ženami, Moábkami, ale vzápětí i oni jeden po druhém umírají. Už to vypadalo všechno velmi nadějně, ale najednou jako když utne. Udeřil blesk z čistého nebe a obloha potemněla. Všichni tři muži už nežijí, zůstaly jen tři ženy, Noemi, tchýně a její dvě moábské snachy Orpa a Rút. Všechny tři se ocitají v nejistotě. Budoucnost je zahalena mraky. Nemají jen živitele rodiny, ale nemají ani potomky.
„Dolehla na mne ruka Hospodinova“, prozrazuje Noemi své duševní rozpoložení. To není vyznání, to je povzdech.  Sama Noemi v té chvíli jako by ztratila ponětí o tom, že Hospodin je Bůh jednající a že On dokáže vykřesat nový život i tam, kde lidé už ztrácejí naději.
Rodina Elímelekova a Noemi sice odešla do exilu, ale zůstala věrná Hospodinu. Určitě si doma vyprávěli příběhy Božího lidu, určitě se doma modlili a snad i zpívali duchovní písně.  I když byli fyzicky vzdálení Božímu lidu, svatyni, společně slaveným svátkům, přece kus církve si udržovali v rodině. V tradici se tato domácí církev nazývá ecclesia domestica. Církev v domácnosti. Dnes znovu tento koncept nabyl na aktuálnosti, aniž bychom to dopředu předvídali. Jistě je to z určitého hlediska stav provizorní, z jiného hlediska však domácí církev teprve vytváří pevný základ pro budování sboru, farnosti, širšího společenství věřících.  Vraťme se však do Moábu.  
Elímelek a Noemi se svými syny žili v cizině, ale zároveň pečovali o to své, o poklad své víry. Jejich víra nevyřazovala druhé, spíše na druhé vyzařovala. Když se totiž Noemi rozhodla pro návrat do země otců, neboť se jí doneslo, že čas hladu už je pryč, doprovázejí ji obě snachy kus cesty, než měla nastat chvíle rozloučení. Vytvořilo se totiž mezi nimi silné pouto vzájemné náklonnosti. Loučení bývá těžká věc, někdy dokonce bolestná.  V tomto případě navíc ani jednu z těchto mladých žen už Noemi neměla spatřit, alespoň tak to tehdy brala. Právě z ohledu vůči nim se rozhodla pro toto rozumové řešení: běžte ke svým původním rodinám a znovu se vdejte za některého z mužů této země a ještě najdete v životě štěstí. Já už Vám ženicha nedám, jsem už v letech, vracím se domů, můj návrat je smutný, ale vy smutku nepropadejte.
Když to uslyšela Orpa, se slzami v očích se s Noemi rozloučila, měly se rády, ale bylo jim oběma zřejmé, že to oddělení je nutné. Když se však Noemi chtěla rozloučit s Rút, ozvaly se jiné tóny. Tóny, které vzešly z víry v Hospodina, dobrého Boha, jehož příběh s Božím lidem trvá. Moábská Rút se stala jeho vyznavačkou, pro ni už nebylo cesty zpět do pohanského prostředí. Objevila něco, co už nehodlala pustit. Noemi nebyla jen její tchýně, náležela k lidu Božímu, k němuž chtěla patřit i Rút.
"Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt."
Až člověku naskakuje husí kůže při těchto slovech. Připomíná nám to svatební slib. Možná je to i víc než svatební slib, je to vyznání náklonnosti a přináležitosti zároveň. Nejen k Noemi, ale i k Izraeli a k jeho Bohu.
Máme tu dvojí rozhodnutí, které Hospodin požehnal. Nejprve rozhodnutí Noemi k návratu do Betléma. A pak rozhodnutí Rút následovat Noemi, svou tchýni.  Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému.  Příběh Noemi a Rút je seriál o čtyřech dílech, my zde máme jen jediný, ale můžeme prozradit, že Rút se vdá za izraelského muže, Noemi bude nosit na svých rukou adoptivního vnoučka a z jeho rodu vzejde za pár generací král David a za další tisíciletí Josef, Mariin muž, původem z Betléma, to je i důvod, proč tito dva spěchají do města Judova, aby zde byli registrováni v rámci všeobecného sčítání lidu.
To už se vynořil Nový zákon. Tam se stalo zřejmým, že starozákonní naděje, jakkoli někdy pokryté nánosy utrpení, nebyly marné a v tomto směru je Boží Slovo velkou posilou i pro nás. I když se nám to tak třeba nejeví, Pán Bůh je při díle i v naší době. A dokonce i z lockdownu, z této naší omezenosti a nejistoty a ohrožení může vzejít něco, co se nakonec ukáže jako dobré a přínosné.
Noemi se rozhodla vrátit se do Betléma a Rút se k ní přimkla. Bratři a sestry, přidáme se k těmto dvěma ženám i my? Vždyť Betlém je i naším domovem, naším duchovním domovem.
Jako bychom slyšeli Františka Halase:
Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlemsky radostně a vytrvale… Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního… Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.
Betlémská kaple, dům chleba Božího.

Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Jít do Betléma znamená jít za Ježíšem. A kdo jde za Ježíšem, putuje ke světlu. A kdo kráčí ke světlu, tak i při všech trampotách života se může přece svobodně nadechnout a věřit, že nebude zahanben.  Radost z tohoto směřování dokáže vyjádřit nejen česká duchovní tradice předbělohorská, ale i ta pobělohorská:
Jeden svolá všechnu chasu a jí vyřídí,
aby vzala housle, basu, to jí nařídí.
Ty pak, Ferdo, běž hned za háj,
vzbudiž celý Záleský kraj,
a ty, Jožko, jdi za horu,
Janku svolej lidi v boru.
Pozvi všecky dobré hudce,
zpěváky a hodné trubce,
a tak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou,
k místu právě šťastnému s chutí velikou, s chutí velikou.
Pomodleme se: Hospodine, Pane, tvoje myšlení je myšlení o pokoji, nikoli o trápení. Svou lásku k nám a starost o nás jsi naplno zjevil v Betlémě, kde věčné Slovo se stalo časným tělem. Tvůj Syn na svém těle nesl naši bolest a hřích, aby nám na kříži daroval spásu.

Pane Ježíši, který jsi přemohl všechno zlo, a vstal jsi z mrtvých a kraluješ nad nebem i zemí, prosíme, sešli šiky svých andělů, aby pomáhali všem, kdo pomáhají druhým, aby těšili ty, kdo pláčou, aby na rukou nesli ty, kdo klesají. Sešli svého Ducha svatého, aby tam, kde se zdá, že zavládl zmar, vyrašil nový život a naděje. Ať tento čas se stane i časem lidského obrácení k Betlému, k Božímu Slovu, k tomu, co drží a nese náš život, co mu dává směr, cíl a naplnění.

Prosíme, abys mařil a zmařil skutky toho Zlého, toho mrzkého černokněžníka, který se snaží lidi proti sobě rozeštvávat, který hledá na druhých to zlé, který se snaží nám nasazovat brýle mámení a neříkat nám pravdu, ale klamat a zasívat nedůvěru. Prosíme, ochraňuj nás před vším, co by nás mohlo odvést z cesty za tebou. Prosíme, abys posiloval ty, kdo se snaží i ve veřejném životě o obecné dobro. Buď i se státníky velmocí, dávej jim moudrost a správná rozhodování.  Buď i s představiteli našeho státu, našeho kraje, našich obcí.  K tobě, Bože, se s novou důvěrou obracíme slovy Pána Ježíše:  

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

A vyprosme si Boží požehnání:
AŤ TI HOSPODIN ŽEHNÁ A CHRÁNÍ TĚ.
AŤ HOSPODIN ROZJASNÍ NAD TEBOU SVOU TVÁŘ A JE TI MILOSTIV.
AŤ HOSPODIN OBRÁTÍ K TOBĚ SVOU TVÁŘ A OBDAŘÍ TĚ POKOJEM. AMEN.