Kázání 7.2. 2021 - Martin T. Zikmund

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme 7. únor L. P. 2021

Poslyšme vstupní biblické slovo pro tuto neděli, neděli Devítník, tj.
deváté neděli před Velikonocemi.

Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kdo se ho bojí,
jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují
jeho smlouvu. (Ž 103, 17.18a)

Milé děti a mládeži,

někteří z Vás máte sourozence, bratra nebo sestru, anebo i více
sourozenců, poslyšte příběh o dvou bratrech, který by docela
dobře seděl i na vztah dvou sester. Tito jsou už v dospělém
věku. Tak tedy:

Byli dva bratři - jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně
vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně
pohádkově bohatou úrodu. Nejdřív šlo všechno jako na drátkách.
Za nějaký čas se však ten ženatý začal v noci s trhnutím
probouzet a přemítat: "

Není to spravedlivé. Můj bratr není ženatý a má půlku z celkového
výnosu farmy. A já mám ženu a pět dětí, takže mám jistotu,
že se o mne ve stáří někdo postará. Ale kdo se postará o
bratra, až zestárne? Měl by proto spořit mnohem víc než dosud;
jeho potřeby jsou mnohem větší než moje."

S tím vstal z postele, přikradl se k sýpkám a nasypal pytel svého
obilí k bratrovi do sýpky.

Ten svobodný začal mít noční záchvaty také. Každou chvíli se
probouzel se slovy: "To není žádná spravedlnost. Bratr má
ženu a pět dětí, a přesto má polovinu úrody. Já se kromě
sebe nemusím starat o nikoho. Vůbec to není fér, když se s
bratrem dělíme napůl, vždyť jeho potřeby jsou mnohem větší
než moje." Pak vždycky vstal a vysypal pytel obilí do
bratrovy sýpky.

Jednoho dne vstali ve stejnou dobu a potkali se. Oba nesli pytel na zádech. Po
mnoha a mnoha letech, to už byli po smrti, vyplul tento příběh na
povrch. A když pak měl být vystavěn kostel, postavili ho právě
na místě, kde se ti dva bratři tehdy potkali. V celém městě
zkrátka nebylo svatějšího místa.

Poslyšme evangelium, které podle zapsání evangelisty Matouše 21, 28-32.
Také se týká dvou bratrů, ale jde o zcela jiný příběh:

"Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu:
`Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´

On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel.

Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´
Ale nešel.

Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten
první!" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, že
celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.

Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale
celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom
jste toho nelitovali a neuvěřili mu.

Bratři a sestry, milí přátelé,

Ježíš předkládá svým posluchačům, zejména velekněžím a
představitelům lidu, tedy těm, s nimiž měl konflikt, krátké
podobenství o dvou synech. Začíná pozoruhodně, totiž otázkou:

Co soudíte? Jaký je Váš názor?

Nenutí jim správnou odpověď, ale vede své posluchače k tomu, aby
ji sami hledali. Evangelium i celá Bible je plna otázek. Člověk
je tu od toho, aby se jim vystavil, aby je na sebe nechal působit,
aby hledal odpověď v kontextu svého vlastního života, v tom
tkví nejvyšší důstojnost člověka.

Co soudíte? Jaký je Váš názor? Tak se ptá Ježíš předtím, než
vysloví krátké podobenství o dvou bratrech.

Není
to obyčejné srovnávání dvou synů, jak se často k němu
rodiče uchylují, jednoho poměřují druhým, aniž by si plně
uvědomovali originalitu každého z nich. Přece však tu o určité
srovnání jde.

O srovnání dvou reakcí na Ježíšovo působení, o dvě odpovědi.

A výsledek není tak jednoznačný jako je tomu třeba u bratrských
dvojic ve Starém zákoně, které byly silně zapsány do povědomí
posluchačů. Vzpomeňme jen na Kaina a Ábela, Izmaela a Izáka
nebo Ezaua a Jákoba. A přece i zde jedna odpověď převáží nad
druhou.

Otec měl vinici, to bylo tehdy v Judsku běžné, a potřeboval
pomoci. Oslovil prvního syna, ten odmítl jít, ale pak svého
odmítnutí litoval a šel pracovat. Druhý otci přisvědčil, otce
nechtěl odbýt, zachoval se slušně, ale pak nešel.

Z Ježíšova podobenství je patrné, kam míří. Ten první syn zde zastupuje
celníky a nevěstky, tedy spodinu společnosti, která se nechová
nábožensky, ale volání Jana Křtitele k pokání a Ježíšovo
hlásání království Božího přijala, činila pokání a
rozhodla se ke změně, kdežto náboženští vůdcové říkají
„ano, ano“, počínají si zdánlivě poslušně, ale skutek
utek, jsou vnitřně daleko od Boha, i když se tváří zbožně.

Na základě četby či poslechu evangelií jsme možná navykli určitým
karikaturám Ježíšových oponentů. Nezapomeňme, že Matouš,
Marek, Lukáš a Jan zapisovali svá podání evangelia v době,
kdy se rozevíraly nůžky mezi židovstvím a křesťanstvím,
v situaci vzájemného odcizování. Ve skutečnosti bylo mnoho
farizeů a kněží v Judsku, kteří se snažili poctivě žít
podle svého přesvědčení. Nebyli to jen povrchní kněží a
obrátivší se prostituky a kolaboranti. Lze rovněž předpokládat,
že část spodiny tehdejší společnosti si z Ježíše nic
nedělala a svůj způsob života ani nehodlala měnit.

Berme to podobenství tak, jako by bylo řečeno pro nás. Vždyť dnes je
adresováno právě nám. To je i dobrý návod, jak číst Bibli. Je
to Slovo pro mne osobně, pro nás.

A tak co říká to podobenství nám? V jakém bratru se vidím?
Doporučoval bych, abychom se zaměřili na dvě věci: na to, co se
děje v srdci člověka, to je první věc, a na to, co se týká
našich rukou, to je druhá věc. Jde o proces vnitřní i vnější.
Tentokrát bez ohledu na slova.

Ten první syn lituje svého odmítnutí, prochází vnitřní změnou,
je schopen této změny, přehodnotil své odmítnutí, šel, vzal do
ruky rýč a šel okopávat vinici. Ten druhý byl jen formálně
slušný, ale vlastně ani neměl v úmyslu otce poslechnout.
Nic to v něm neudělalo, srdce zůstalo kamenné, ruce nehybné.

Ukazuje se, že člověk nemusí na Boží zavolání odpovědět okamžitě.
Mnozí je slyší a nic to s nimi neudělá. Po čase však
někteří z nich přece zareagují a to s konkrétními
důsledky ve způsobu života. Ne každý žije ve víře hned od
dětství a mládí. Někdo se vydá na tuto cestu teprve v pozdějším
věku. Ať už tak či ona, i věřící člověk se může a má
Pánu Bohu odevzdávat nově a nově, vždyť, jak to pověděl
Martin Luther, celý život křesťana má být pokáním.

Nyní již se již ukazuje, kam Ježíš míří: k opravdovosti.
K ryzosti, k pohybu. Ten první syn „pocítil lítost“,
„litoval“ a šel. On pocítil lítost, že svého otce odbyl, že
ho hned neposlechl. Lítost, zejména sebelítost může být
nesprávná, ale lítost nad něčím špatným, je naopak spouštěčem
změny, je skutečně nezbytným předpokladem pokání a uzdravení.

Zde je při díle Boží Slovo. Pozorujeme to - v tomto synu se něco
odehrává, Boží povolání u něj proniká dříve nepropustnou
clonou do jeho nitra a vede ho k akci. A to je, bratři a
sestry, přesně to, co se má dít, když nasloucháme evangeliu.
Jde o pohyb, o to, aby Boží Slovo v nás působilo, aby
jednalo, aby nás prostupovalo, jako bychom cítili zvýšený tep,
tu se najednou vše jeví nově, tu se už člověk neohlíží na
to, jak si počínají druzí, ale sám jde a jedná. Něco
důležitého se prolomilo.

Karel Havlíček Borovský a Tomáš Garrigue Masaryk kritizovali české
radikály za to, že chtějí převrátit poměry, ale sami se
nechtějí změnit. Tito dva i nám říkají: není nám třeba
revoluce, která společnost obrátí naruby. Je-li nám třeba
nějaké revoluce, tak revoluce hlav a srdcí. Revoluce hlav a
srdcí….

Jakmile člověk „pocítí lítost“, jakmile „lituje“ svého
někdejšího postoje a rozhodne se jednat jinak, vstane a přiloží
ruku k dílu, tak to je něco z toho kvasu, který každá
pospolitost potřebuje. Není to vůbec samozřejmé. Snad i vlivem
turbulencí 20. století mezi námi vyrostla taková rádoby elita
zatvrdlých či natvrdlých, lidé, kteří si zadali za minulého
režimu, a kteří se potřebovali uchytit ve svých pozicích i po
převratu, a tak si v časech právního chaosu divokých
90. letech zadali znovu, využili různých kliček a přišli si
k velkým penězům. A tuto kořist nehodlají pustit. Právě
protože u nás takových lidí s hroší kůží je dost, je
společnost ještě nemocná. A nemyslím nyní na covid, ale na
příliš častou neochotu k upřímnosti, na odhodlání
neříkat pravdu, sám sobě lhát do kapsy. Kdyby se tito konečně
odhodlali, šli a věci napravovali, asi by zchudli, ale byli by sami
nakonec šťastnější a svobodnější a společnost zdravější.

To je také důvod, proč potřebujeme křesťanství pořád a pořád.
Litovat něčeho, co člověk udělal špatně, není přece ostuda.
Ostuda je, když s nám hlas svědomí nic neudělá, když nás
svědomí k ničemu nepohne, když se člověk udržuje v sebeklamu.
Evangelium nás vede k inventuře života, ta je zde nabídnuta
jako východisko. Jen tehdy, když člověk lituje, může mu být
odpuštěno.

Rozhodnout  se pro lítost a odpuštění znamená, nenechat
si dále kazit život bolestnou minulostí, přestat
si neustále drásat rány, které
krvácejí.

Vyjít ze svého krunýře a vstoupit na vinici znamená dostat se do sféry
Božího požehnání, vždyť vinice byla v Izraeli od pradávna
chápána jako obraz pro dům Hospodinův, pro společenství
Izraele. Vinice, to je sféra dobra, pravdy, lásky a krásy. Vyjít
na vinici, znamená otevřít svou duši tomu, k čemu byla
stvořena.

Modleme se:

Pane Ježíši, chceme ti dnes velice poděkovat za to, že máme
v posledním roce dost vláhy a že dokonce po dlouhé době i
normální zimu. Děkujeme, že můžeme být svědky regenerace
přírody, prosíme také o regeneraci společnosti, o to, aby tento
čas byl i časem naší obnovy. Nedej, abychom ji hledali jinde než
u tebe.

Dnes nastupujeme devíti-týdenní cestu k Velikonocům. Jdeme za
tebou, abychom tě doprovodili na Sion, do Jeruzaléma, ke kříži
na Golgotu. Nejsme moc odvážní, klepou se nám kolena, ale
toužíme být s tebou. Litujeme, že máme tak dlouhé vedení,
že jsme mnohokrát v životě prožili Velikonoce, aniž by se
nás dotkly uvnitř. Dávej nám svého Ducha, posiluj naše
odhodlání, prostup nás svou láskou, abychom tě spatřovali i
tam, kde dnes lidé trpí, doma, v nemocnicích, v různých
zařízeních, v provizoriu. Ukazuj nám, kde je naše místo,
jak se vztahovat k těm, kteří jsou nám svěřeni, a dej, ať
i z našich modlitebních povzdechů vznikne záchranná síť
pro ty, kdo ji potřebují. Posiluj ty, kdo pomáhají, buď s těmi,
kdo trpí, jakož i s těmi, kdo se cítí být bezbranní. Buď
i se školáky, kteří nemohou do školy, s učiteli, se všemi,
kdo najednou nemohou pořádně anebo vůbec vykonávat své
zaměstnání, své povolání. Nerozumíme tomu, co se děje, ale
věříme, že jsme v tvé ruce, v úkrytu Nejvyššího,
bezpečni jako kuřátka pod křídly kvočny.

Otče náš,
který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď
království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,
chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva
na věky. Amen.

A vyprosme si Boží
požehnání:

A POKOJ BOŽÍ, KTERÝŽ PŘEVYŠUJE VŠELIKÝ ROZUM, HÁJITI BUDE
SRDCÍ VAŠICH I SMYSLŮ VAŠICH V KRISTU JEŽÍŠI. AMEN.

Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí má duše po tobě, Bože

https://www.youtube.com/watch?v=4Xr-UWc6YFo

Sborová oznámení:

Karlovarské staršovstvo v neděli 7. 2. v 9. 15 ve velkém sále na
Zahradní 33. Schůze bude krátká, probereme jen to nejnutnější.

Biblické hodiny online pro oba sbory zároveň se rozběhnou

9. 2. v 18. 15. Poprvé je lépe se připojit už v 18.00 či
krátce poté, abychom doladili případné technikálie. Děkuji
bratru Davidu Gnojkovi za přípravu platformy pro naše setkání.

Program biblických je zde:

http://karlovy-vary.evangnet.cz/site/biblicka

Platforma pro připojení i s návodem:
http://karlovy-vary.evangnet.cz/site/jitsi