Kázání 14. 2. 2021 - Martin T. Zikmund

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme 14. únor L. P. 2021

Poslyšme vstupní biblické slovo pro tuto neděli, která se nazývá masopustní.

Hospodine, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu.
Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a
doveď mě k cíli. (Ž 31, 3b.4)

Milé děti,

ve středu vstoupíme do postního období. Postní období před
Velikonocemi je určeno jednak k půstu (tj. k odříkání si
některých věcí, které nepotřebujeme), jednak ke smíření a
nápravě našeho vztahu k Bohu i ke svým bližním, ke svým
kamarádům.

Poslyšte k tomu příběh:

Martin a Petr chodili do druhé třídy a bydleli ve stejné ulici, dokonce
naproti sobě. Dříve byli kamarádi na život a na smrt, jeden bez
druhého neudělal krok. Pak se ale z jakéhosi důvodu pohádali a
začali se nenávidět jako největší nepřátelé.

Martin třeba proběhl po ulici kolem Petra, zezadu do něj strčil a křikl:
„Co koukáš, pitomče!“ A vyplázl na Petra jazyk. A Petr se
nedal zahanbit: „Řekni, kolik je takových tupců, jako ty, do
tuctu?!“ A poklepal si na čelo.

Spolužáci už se několikrát pokoušeli Martina a Petra usmířit, ale marně.
Ti dva byli tvrdohlaví jako berani Žádný z nich nechtěl udělat
první krok. Zašlo to až tak daleko, Že začali jeden druhého
pomlouvat.

Jednou se spustil prudký déšť. Pak se najednou mraky rozestoupily a za
nimi se ukázalo slunce. Ulice ovšem byla pod vodou; když se ji
někdo pokoušel přejít, opatrně našlapoval v kalužích a hledal
mělká místa, kam by šlápl.

Martin vyšel z průjezdu, zůstal stát ve vratech a spokojeně se díval
kolem sebe. Vzduch voněl po dešti, všechno bylo čisté, tráva se
leskla. Najednou se zamračil - uviděl svého nepřítele Petra, jak
stojí také mezi vraty svého domu. A všiml si také, že drží v
ruce velký kámen. 'No počkej,' pomyslel si Martin, 'ty po mě
chceš hodit kámen? No dobře, tak něco uvidíš!' Vběhl do dvora
a v koutě našel kus cihly. Popadl ho a běžel zpátky k vratům,
připraven na boj.

Ale Petr po něm ten kámen nehodil. Přiloudal se k okraji chodníku a
kámen položil opatrně do kaluže na silnici. Pak nohou vyzkoušel,
jestli leží pevně, a zmizel v domě. Kámen, který položil do
silnice, vypadal jako malý ostrov. 'Aha', řekl si Martin. 'To bych
taky mohl udělat.’ A položil cihlu do kaluže na své straně
silnice. Petr se mezitím vrátil a položil na silnici druhý kámen.
Opatrně si stoupl na ten první a zkoušel, jestli i ten druhý je
pevný. Martin také odešel do domu a přinesl hned tři kameny.
Všechny je položil do kaluže na silnici, tak, aby směřovaly
přímo k Petrovi. Tak oba, Martin i Petr,

začali každý ze svého místa stavět z kamenů přechod přes silnici,
takový most k tomu druhému. Mezitím se lidé na obou stranách
ulice začali zastavovat a dívali se na chlapce. Nakonec jim zbyl
poslední krok, poslední kámen k tomu druhému. Martin a Petr se
ocitli tváří v tvář uprostřed zatopené silnice. Dlouho se na
sebe dívali, vždyť už si do očí nepohlédli několik měsíců!

Po chvíli Martin řekl: „Mám želvu, Žije na našem dvoře. Chceš
ji vidět?“

Nyní zazní slova z Písma svatého, která mají být základem
dnešního kázání. Jsou vzata z proroka Izajáše 58,1-9a:

Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému
lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy.

Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod,
jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na
spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.

»Proč
se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na
vědomí.« Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám
a honíte všechny své dělníky.

Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.
Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině.

Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy
hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá?
Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole,
rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné,
ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho,
nebýt netečný k vlastní krvi?

Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.
Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat
Hospodinova sláva.

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu
jsem!«

Sestry a bratři,

ve středu začne postní období. My máme asi do jisté míry
oprávněně pocit, že půst zažíváme už takřka celý rok.
Vždyť kolika věcí se musíme zříct? Cestování budiž.
Kulturní akce budiž. Zejména nám však chybí normální poměry
ve škole, v zaměstnání a ovšem – a to až bolestně -
společenství sboru. V tomto smyslu bychom si už přáli půst
ukončit. A přece liturgické postní období teprve začíná.
Přejme si a modleme se, aby během tohoto období již míra
nemocnosti nezadržitelně klesala a v jeho závěru se začalo
blýskat na lepší časy.

Pánu Bohu poručeno!

Co nám dnes říká Boží slovo?

Podle proroka Izajáše pravý půst souvisí s tím, že člověk
ukázní své potřeby, to za prvé, a začne myslet na potřeby
bližního, to za druhé, a tím překoná svévoli a posílí svou
svobodu a dospělost, to za třetí.

První věcí je ukáznit své potřeby. Tento aspekt půstu je v naší
době velmi aktuální. Žádná generace před námi nežila
v takovém blahobytu jako my, můžeme si jen vybírat
z hypermarketů v našem dosahu. Zvykli jsme si na snadnou
dostupnost nejrůznějšího zboží. O to těžší, ale za to
duchovně i tělesně zdravější je si aspoň na nějaký čas,
myslíme nyní na 40-denní postní období (všední dny bez nedělí,
neděle zůstávají dny vzkříšení a radosti), si odříci něco,
co jinak máme rádi, ale nepotřebujeme to. Není to jen věc
jídelníčku, jde o celkové pojetí tohoto času. Proto se v církvi
doporučuje, aby si třeba lidi v tomto období vyhradili víc
času na Bibli či jinou duchovní literaturu, aby se vědomě
připravovali na Velikonoce. Už totiž sama příprava je součástí
tohoto velkého svátku. Je to jako když po pořádné zimě přijde
prohřáté, rozkvetlé, voňavé jaro, pak máme z obrození
přírody také větší radost, než kdyby zima byla příliš mírná
a jaksi nepřesvědčivá.

Půst je vědomý sebezápor, který vychází z konkrétního
rozhodnutí konkrétního věřícího člověka. Tradice církve nic
nediktuje, nepředpisuje, pouze Popeleční středa, začátek půstu,
a Velký pátek, vyvrcholení půstu, jsou dny, které jsou
považovány za dny přísného postu. Jinak ale půst, i půst od
masa a všelijakých pochoutek, není v Bibli považován za
samospasitelný. Nejen v našem oddíle z Izajáše, ale i
u jiných proroků najdeme velmi ostré výroky proti těm, kdo se
sice postí, ale stejně ujařmují své bližní, chovají se
arogantně a nemilosrdně vůči svým služebníkům a v podstatě
i při všem půstu myslí pořád hlavně na sebe.

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole,
rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné,
ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho,
nebýt netečný k vlastní krvi?

Proto půst znamená také otevřít své srdce i své oči pro potřeby
bližního, ať už v okruhu, kde se pohybuji a žiji, anebo i
jinde. Udělat druhému radost, zamyslet se, zda-li bych někomu
nemohl třeba zatelefonovat, hodit minci žebrákovi, usmát se na
toho, s nímž zrovna mluvím, být pozorný ke svému okolí.
Víme – i podle kázání na hoře – že půst je propojen jednak
s modlitbou (modlitba podpořená půstem bývá považována
tím za posílenou) a jednak s almužnami. Almužna, to jsou
právě ty drobnosti, které můžeme snadno postrádat a jiným
mohou pomoci. Může to být i účast na nějaké sbírce, kterou
vypisuje církev nebo diakonie. Letos Diakonie ČCE organizuje sbírku
na školku pro děti syrských utečenců v Bejrútu, hlavním
městě Libanonu. Zde v textu kázání uvádím link, na
který když klikneme, tak se o těchto iniciativách hodně dozvíme:
https://www.postnise.cz/

A třetí věc, která vyplývá z Izajášova volání, je
rozevřít okovy svévole, jinak řečeno objevit svobodu víry,
dorůstat do duchovní zralosti, do duchovní dospělosti.

Svévole - to je podle Starého zákona vůbec nejhorší označení hříchu.
Je to zneužití svobody, kterou od Boha dostáváme. Svévole je
když si člověk sám všechno určuje, dělá si co chce, neohlíží
se na nikoho a na nic. On sám je středem vesmíru a všichni
ostatní jsou tu jen pro to, aby mu nepřekáželi.

Vrchol svobody podle Písma svatého je naopak v dobrovolném
nasměrování našeho života na Boží vůli, na Hospodina a jeho
řády, na světlo, pravdu, krásu a dobro, které mají zdroj v Něm.

Rozevřít okovy svévole, tento apel ukazuje na to, že svévole je
zotročující, že člověk, který se domnívá, že slouží jen
sám sobě, si ve skutečnosti ubližuje, je sevřený, je v křeči,
nemá budoucnost. Podobá se plevám unášeným větrem.

Naproti tomu je v Bibli vysoko vyzdvižena svoboda. Svoboda a dospělost.
Růst k dospělosti a odpovědnosti.

V listu Efezským se praví, že máme „dorůst k pravému lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“.
A na to navazuje dovětek: „Pak
už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem
kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým
sváděním k bludu“
(Ef 4, 14, kontext: celá 4. kapitola)

Dospělost, to je už určitá stabilita, moudrost, zralost, zakořeněnost.

K tomu máme dorůstat, abychom byli zakotveni v Kristu a abychom
přijali povolání jít za Ním a sloužit druhým lidem i
křesťanskému sboru těmi dary, které jsou nám dány. Dospělost
znamená odpovědnost i za druhé, přestat být fascinováni sami
sebou a pokoušet se dívat na svět i ze zorného úhlu těch
druhých.

To je dospělost, to je moudrost. Říká se: „s léty přichází
rozum, ale je také možné, že léta přijdou sama“. V tomto
pořekadle je mnoho pravdy. Stáří není zárukou moudrosti. Pokud
však člověk setrvá v Boží škole, nemůže se na to na
jeho životě, životních postojích a životním stylu neprojevit.

Ano, až sem jsme se dostali, když mluvíme o půstu. Půst nás totiž
vede k dospělosti. Vede nás tím, že nás učí ukázňovat
naše vlastní tělesné potřeby, učí nás myslet na potřeby
druhých a především nás vede k překonávání samolibosti,
svévole a infantility, které by nás jinak v Boží službě
učinily zcela nepoužitelnými.

Myslet na druhé znamená se i za druhé modlit. Kdybychom v tomto
postním období neudělali nic jiného, než že zařadíme do
našich modliteb pár lidí, na kterých nám záleží, udělali
jsme už hodně. Nejen proto, že se taková modlitba bude líbit
Bohu, ale i proto, že nás tato modlitba přetváří i zevnitř a
osvobozuje od sebe sama. Každý máme totiž samozřejmě dost
vlastních problémů, ale když se zajímáme o druhé, je najednou
i nám samotným lépe.

To je ono dorůstání v Krista, o němž hovoří list Efezským.
Kristus totiž šel na kříž ne kvůli sobě, ale jen a pouze kvůli
nám, z lásky k nám. Tato oběť je vrcholem svobody i
pravé zralosti. I hlubinné radosti. Jak to řekl Pán svým
učedníkům v řeči na rozloučenou: „Jako
si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte
v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé
lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám
v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve
vás a vaše radost, aby byla plná“ (Jan 15, 9-11).

Pomodleme se:

Pane Ježíši, jestliže nás půst má přiblížit k druhým lidem
a zejména k tobě, tak nám tento půst požehnej, dej nám
pevné odhodlání ho podstoupit, třebaže jde o maličkosti
v odříkání, dej nám sílu, ať se na tuto cestu vydáme a
dorazíme do cíle. Věříme, že tam, kde vytvoříme volný
prostor, ty ho naplníš bohatstvím své přítomnosti a přízně.
Předkládáme ti lidi slabé, nemocné, unavené, osamělé, lidi
bez pořádného rodinného zázemí, bez domova, bez lásky druhých.
Ty, kteří žijí v naší blízkosti, i ty, kteří jsou od
nás vzdáleni. Také prosíme o uprchlíky, žijící v provizoriu
ve všelijakých táborech. Zejména o ty, kteří by se nejraději
vrátili do svých domovů, ale z různých vnějších příčin
to zatím není možné. Prosíme tě, aby potíže s pandemií
už dále nerostly, ale naopak jich ubývalo, abychom se mohli jako
společnost vrátit do normálního života. Dej však, abychom si
tuto lekci pamatovali jako poukaz k tomu, že člověk není
pánem světa, že Pánem světa jsi ty. Dej, abychom se navraceli
k tomu, co už před dávnými staletími o našem údělu
oznámil prorok Micheáš (6, 8): „Člověče, bylo ti oznámeno,
co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával
právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“.

Bože,jak je to krásné, osvěžující, nesamozřejmé a blahodárné být
s tebou a chodit s tebou! Dej nám svého svatého Ducha,
abychom vždy s velkou radostí, úlevou a odevzdáním volali:

OTČE NÁŠ, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď
království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,
chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva
na věky. Amen.

A vyprosme si Boží požehnání slovy žalmu 67 (v.2):

KÉŽ JE NÁM BŮH MILOSTIV A DÁ NÁM POŽEHNÁNÍ,

KÉŽ NAD NÁMI ROZJASNÍ SVOU TVÁŘ!

I tento žalm kdysi nazpívala skupina Oboroh:

https://www.youtube.com/…MMQ

Sborová oznámení:

Biblické hodiny online pro oba sbory zároveň se bude konat v úterý16. 2.
v 18. 15. Program:

Žalm 32 Matouš 26, 17-29 Řehoř a založení Jednoty bratrské

Stačí párkrát kliknout a jsme propojeni :
http://karlovy-vary.evangnet.cz/site/jitsi