Kázání 21. 2. 2021 - Martin T. Zikmund

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme 21. únor L. P. 2021
Poslyšme vstupní biblické slovo pro 1. postní neděli:

Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou. Žalm 91, 15

Milé děti:
Poslyšte příběh jedné vychovatelky v dětském domově. Dětský domov je zařízení, kde žijí děti, které nemají své rodiče anebo prostě nemají rodiče, které by o ně stály. Ta vychovatelka se snažila jim je aspoň trochu nahradit a takto na to vzpomíná:  
Když jsem nastoupila do dětského domova jako začínající vychovatelka, myslela jsem, co všechno vím. Těšila jsem se, jak budu vlídná, jak se stanu důvěrnicí svých svěřených dětí, byla jsem odhodlaná stát se nejlaskavější tetou v dětském domově. Nastupovala jsem zrovna o jarních prázdninách, a byla jsem rozhodnutá nejenom udělat opuštěným dětem krásné prázdniny, ale chtěla jsem kolem sebe také vydechovat dobrou náladu všude, kde budu chodit. „Já ty děti zmáknu,“ řekla jsem si.
Ale když se mi jeden chlapeček začal prát – a co prát –, když začal přímo řádit, neudržela jsem se, křičela jsem na něj jako siréna. Odtrhla jsem ho od jiného chlapečka, se kterým se rval. „Tohle ti jen tak neprojde,“ řekla jsem mu.
Ne, teď jsem se nechtěla s tímhle chlapečkem bavit. Nerada se rozhoduji, když jsem rozčilená. A tehdy jsem byla rozčilená parádně. Na chodbě jsem potkala ředitelku domova a hned jsem jí vyklopila, co se mi v herně právě stalo. „Pojď ke mně, na chvilku,“ řekla mi vedoucí a pozvala mě do své pracovny. Byla jsem tak rozechvělá – rozzuřená. Po pár větách jsem ale prohlédla...

„Víš,“ řekla mi vedoucí, „ten chlapec měl jet na jarní prázdniny k dědečkovi na vesnici a moc se těšil. Ani nevíš, jak se na dědečka těšil... Dědeček je sice starý a slabý, vnuka si k sobě vzít nastálo nemůže, ale teď se domluvili, že se spolu potěší. – Jenže nám pár dní předtím telefonovali, že dědečka odvezli do nemocnice a chlapce si nemůže vzít.
On není zlý... On je zoufalý.
On není zlý... On se jenom bojí, že dědeček umře a že bude na světě sám.“
Mlčela jsem.
Posuzujeme druhého a nevíme, co za tím stojí
Někdy si myslíme, že je někdo zlý, že udělal něco nepochopitelně špatného – jenomže myslíme si to jenom proto, že nevíme, proč se tak chová.
V každé rovnici – i v rovnici lidského života – je „neznámá veličina“, nějaké x. Pokud se nám nepodaří rovnici rozluštit, můžeme snadno ukřivdit. Dokud nerozluštíme křížovku, nemůžeme poznat, co je v tajence. I lidské srdce bývá tajenkou, kterou můžeme někdy rozluštit jenom velmi složitě.
Vzpomínám často na chlapce, který se tak pral. Zápasil s kamarádem? Ne, zápasil s úzkostí.
Zápasil se strachem... se samotou...
Každý člověk je jako rovnice o jedné neznámé.
Poučila jsem se a snažím se nyní, když se zamýšlím nad lidmi, rozeznávat neznámou v rovnici.
U matematiky to bývá kdekomu jasné, u lidí je to obtížnější, ale o to cennější. Snažit se druhému porozumět….

Vždyť to je postup, který zvolil sám nebeský Otec, když poslal svého Syna, aby se stal jedním z nás….Z lásky k nám. Aby nám porozuměl, aby nám pomohl, aby nás podržel i v naší samotě, rozčílenosti a nejistotě. On je tu s námi. U něj smíme nalézat svůj domov.   

Jan 13, 1-20

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.
Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"
Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.
Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil?
Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.
Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: `Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.´
Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.
Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.

Sestry a bratři,
tento úryvek z Janova evangelia tvoří počátek řeči na rozloučenou, která je rozprostřena do čtyř kapitol, jde tu o Ježíšovu závěť, o jeho odkaz, o svěření toho nejdůležitějšího jeho učedníkům a následovníkům.

V našich poměrech většinou závěti píšeme a ještě si je necháme potvrdit notářem, to je určitě dobře mít věci vyjasněny pro případ našeho odchodu, existují však i závěti duchovní, kdy jsou v sázce duchovní statky.
Možná jste si v této souvislosti vzpomněli třeba na Komenského Kšaft umírající Jednoty bratrské a jeho šestero, které jménem své církve poslední její biskup předává dalším generacím českých křesťanů: lásku k pravdě Boží čisté, horlivou touhu vždy nověji ji poznávat, lásku k církevnímu řádu a křesťanskému způsobu života, horlivost v hledání svornosti mezi křesťany, snahu o pěstování našeho českého jazyka a péči o mladou generaci.  
Čtvrté z tohoto šestera spočívá v hledání svornosti mezi křesťany.
Doslova Komenský říká: „odevzdávám horlivost k sloužení Pánu Bohu a k sloužení jemu jedním ramenem“. Znamená to odkaz hledat jednotu v rozmanitosti, usilovat o vzájemnou svornost.
Dnes (podle některých zdrojů zítra) uplyne přesně 550 let od smrti Mistra Jana Rokycany, který po několik desetiletí stál v čele většinové kališnické církve v Čechách. Jako zvolený husitský arcibiskup se těšil postavení, které bychom mohli charakterizovat jako první mezi rovnými.  Coby mladý muž poslouchal Mistra Jana Husa a také se nechal celoživotně ovlivnit Husovým vrstevníkem Jakoubkem ze Stříbra, který proslul tím, že jako první v Čechách vysluhoval svatou večeři Páně pod obojí způsobou, tj. svátostný chléb i svátostný kalich podával všem účastníkům bohoslužby. Stalo se tak v roce 1414 v kostele u Martina ve zdi, který dnes užívá naše církev. Rokycana byl skvělý kazatel, horlil pro evangelium, dlouhou řadu svých kázání vydal v jednotlivých sbírkách, tzv. Postilách. Do Týna, kde sloužil, je chodilo poslouchat mnoho posluchačů, mezi nimi i Řehoř Krejčí a jeho skupina, tedy zakladatelé Jednoty bratrské. Na Basilejském koncilu v roce 1433, kam byla pozvána husitská delegace, měl za úkol hájit jeden ze čtyř Pražských artikulů, a to právě vysluhování pod obojí způsobou.
Rokycana celou svou silou se snažil o to, aby u nás došlo ke smíru mezi husitstvím a katolictvím.  Toužil jen po tom, aby Řím uznal dvě české zvláštnosti: kalich a český jazyk při bohoslužbě. Předběžně byla sice v roce 1436 v Jihlavě vyhlášena tzv. kompaktáta (vyrovnání), ale nikdy nebyla papežem potvrzena, naopak o generaci později byla zrušena úplně. Takže Rokycana neměl dlouhodobější úspěch ani v jednání s katolíky, a neměl úspěch ani ve vztahu ke svým radikálním žákům, kteří posléze založili Jednotu bratrskou a ustanovili si vlastní linii kněžství, jak jsme o tom mluvili v úterý na biblické hodině. Navíc většina obyvatel, která se hlásila k husitství, po skončení husitských válek zvlažněla, což se odráží v Rokycanových výtkách a stížnostech v kázání. Nebyl nakonec úspěšný – po lidsku mluvě – na žádném pomyslném bitevním poli, ale přesto zůstává pro nás, své duchovní potomky, příkladem církevního pastýře, který usiluje o svornost, o službu Bohu jedním ramenem, o jednotu církve v podstatných věcech, aby ve věcech méně podstatných mohla být zachována rozmanitost.   Dnes, 550 let po jeho smrti, si smíme jeho pastýřský étos a úsilí připomenout.
Ostatně, když se vrátíme k evangeliu a k Ježíšově řeči na rozloučenou, tak začíná naší 13. kapitolou a končí 17. kapitolou, v níž se Ježíš modlí za jednotu svých učedníků i dalších generací:
„Neprosím však jen za ně,“ říká Ježíš v této modlitbě, „ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal…“ Jednota církve není věc libovolná. Jestliže za ni prosí Ježíš otce, i my máme za jednotu církve prosit ve svých modlitbách a usilovat o ni ve svém okolí. Alespoň v té míře, v jaké je to možné. Nejdůležitější je vůbec rozdmýchat v sobě zájem o druhé, nenechat se opanovat lhostejností. Církve nejsou strany, nezápasí o voliče pro sebe, máme téhož Pána, jsme všichni v jeho službě.
Proto bychom měli vědět, že Ježíšova řeč na rozloučenou ústí do modlitby za jednotu církve. Jde patrně o něco, na čem našemu Pánu velmi záleží. A jak tato řeč na rozloučenou začíná?  
To je právě ten oddíl, který jsme četli. Ježíš s učedníky právě začíná stolovat, když náhle vstane, odloží svrchní šat, zaváže si zástěru, nalije vodu do vědra a jde k učedníkům, nejprve k Petrovi, a  umývá jim nohy – jako dříve otroci umývali nohy hostům, neboť je měli špinavé, když chodili bosky. Petr protestuje, nechápe, ale pak Ježíš velmi jasně vysloví smysl svého konání:
Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.
Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.
Ještě předtím než se bude modlit za jednotu a než jim řekne řadu jiných důležitých věcí, ukáže, že k následování patří pokora a služba. Ostatně bez pokory a bez vzájemné služby těžko myslet nejen na jednotu církve, ale i na jednotu našich sborů, našich společenství. Vždyť jsme vzájemně rozdílní, lidé s různými zájmy, různého věku, různých životních příběhů, různých představ o životě, a teď tu máme najednou tvořit sbor, duchovní rodinu, jednotu v podstatném.  To by nebylo možné bez toho, aniž bychom se vzájemně přijímali, vzájemně si sloužili těmi dary, které nám byly dány a vzájemně si prokazovali úctu a lásku.  Dnes k tomu žel musíme doplnit i vzájemný ohled z hlediska virové infekce a v našem případě od Vánoc trvající eucharistický půst. Za normálních okolností se snažíme o to, aby lidé ve sboru toužili po večeři Páně, o to aby žili z těch milostí, které tato svátost prostředkuje, aby ji nové objevovali a rádi k ní přistupovali. Nyní však je čas, kdy stojíme mimořádně před výzvou, abychom žili z víry samé, živené jen ze křtu a Božího Slova. I takové časy někdy nastávají, abychom pak o to radostněji a vděčněji přijali svátostný chléb a svátostný kalich.    
Dnes nás Pán učí pokoře a službě. Nikoli sebeprosazování, ale
sebepokoření a sebeodevzdání. Je to divný čas, temný čas, v němž se nacházíme, ale ani ten není bez světlých okének. Vždyť jsme na cestě k Velikonocům. Držme se pevně Krista, který zbaven všeho, potupen a ponížen, směřuje ke Golgotě.  Tato cesta přece nebyla prohrou, ale výhrou.  Kříž se stal v křesťanské tradici příznačně znamením vítězství. V tomto směru i dnes platí slova, která jakožto vyznání nechal připevnit na průčelí týnského chrámu arcibiskup Rokycana: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ.  Amen.

Pane Ježíši,
nezasloužíme si, abys nám nohy umýval. Cítíme se trapně, hloupě a nepřípadně jako apoštol Petr. A přece tuto službu máme od tebe přijmout a vždy znovu přijímat, vždyť co jiného je křest, než obmytí tvou milostí? Přijímat od tebe máme i tvé slovo, i tvá napomenutí, i tvá povzbuzení a pohlazení. Přijímat je máme, neboť nás učí pokoře a lásce, formují nás a přetvářejí. Už se přestáváme ptát: co já? Proč ne já? Už já v nás nevyvolává potřebu nároku, ale naopak potřebu služby. Ptáme se: kde nás chceš mít, co máme dělat, kam nás voláš, co je právě nyní náš úkol. V této vztaženosti k tobě nalézáme svou pravou identitu, své poslání i naplnění. Odevzdáváme ti všechny své blízké, také svůj sbor, tvé sbory v okolí, všechny, kdo pomáhají druhým, kdo jsou v těžkostech a úzkostech a bolestech. Ukaž nám světlo své tváře, Pane! Protrhni mlhovinu, která zakrývá záři naděje. Dej, ať o Velikonocích se již budeme moci sejít ke společnému stolu. Prokaž se jako Pán! Jak jsi nás naučil, tak se obracíme k nebeskému Otci:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům, neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.