Kázání 28. 2. 2021

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme 28. února L. P. 2021

Poslyšme vstupní biblické slovo pro tuto neděli, druhou v postním
období, která je nazvána latinským slovem reminiscere (rozpomeň
se) podle slova žalmu 25,6:

ROZPOMEŇ
SE NA SLITOVÁNÍ SVÁ, HOSPODINE, A NA MILOSRDENSTVÍ SVÁ, KTERÁŽ
JSOU OD VĚKŮ. AMEN.

Rozpomeň se, vzpomeň si, nezapomínej….

Nejen dětem a mládeži, ale i dospělým přečtu jeden příběh o
zapomínání.

„Tohle se mi stalo ještě, když jsem byla mladá dívka,“ vyprávěla
jedna lékařka, „a musím říct, že mi to změnilo život.
Pořádně. K lepšímu…

Kdo ví, jak by můj život vypadal, kdyby jednou nejeli moji rodiče
navštívit příbuzné a já neměla zůstat týden doma sama.
Nebylo možné, abych jela, protože někdo musel dohlížet na naše
malé hospodářství, a matka řekla, že dohlížet budu já.
Neprotestovala jsem, jednak se mi k oněm nepříliš zábavným
příbuzným nechtělo, jednak by mi u matky mé protesty stejně
nepomohly.

Byla jsem dvacetiletá studentka a měla jsem se stejně učit na opravnou
zkoušku, docela jsem se těšila, že v naší chalupě bude
klid a nikdo mě nebude komandovat.

´Dávej pozor na ty kytky,´ byl poslední z příkazů, které na mě
matka vychrlila, než s otcem nasedli do vozu a odjeli.

Vydechla jsem si….  Starala
jsem se poctivě o králíky, o slepice, o husy, o všechno, co mi
matka nařídila, a učila jsem se, odpoledne jsem jezdila
s kamarádkami k řece a večer jsem si občas zašla
zatancovat. Když se rodiče po týdnu vrátili, připadala jsem si
jako dospělá, báječná mladá žena, která všechno zastane a na
kterou je dokonalé spolehnutí. A tak jsem čekala od matky
pochvalu, a ne ten strašlivý výkřik, jaký vydala, když
vstoupila do obývacího pokoje.

´Kytky!´ zaječela matka.Nechápavě
jsem se rozhlédla. A teď jsem zase užasla já, desítky květináčů
s matčinými zamilovanými květinami byly plné uschlých
kytek. Zapomněla jsem je zalévat. ZAPOMNĚLA. V první
chvíli jsem to nemohla pochopit, ve druhé také ne, a vlastně to
nechápu ani teď. Starala jsem se o celé hospodářství, o kdeco,
ale jak jsem mohla zapomenout na kytky v domě, kde jsem žila?

Od té doby v sobě tenhle příběh nesu.Jako
podobenství. Kolikrát
totiž kolem nás něco vadne, něco, co by se dalo tak snadno
zachránit, něco, co by se dalo tak snadno zalít, něco, co by tak
snadno, naším přičiněním, nezahynulo. Neuschlo.

A my nevšimneme si. Zapomeneme. Kolikrát
jsem si už od té doby dávala dobrý pozor, jestli to, co je kolem
mě, třeba neschne, třeba kvůli mně neschne, jestli kvůli mně
nekončí něco, co by nemuselo končit. Rozhlížím se…Někdy
stačí pár slov. Někdy stačí pohladit něčí duši…rozumíte
mi? Někdy stačí dát někomu najevo, že není sám.

Stačilo párkrát se projít po bytě s konvičkou. Ano,
někdy stačí tak málo a stane se tak mnoho.

Kolik toho na světě skončí….zvadne…zemře. Ne kvůli tomu, že
bychom byli zlí, ne kvůli naší zlé vůli. Jenom kvůli tomu, že
jsme si něčeho nevšimli. Kdo
ví, možná právě teď čeká něco, co by jinak zvadlo, skončilo,
zemřelo, právě na někoho z nás….“

Slova základu dnešního zvěstování jsou zapsána u
proroka Izajáše, v 5. kapitole, verše 1-7:

Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: "Můj milý
měl vinici na úrodném svahu.Zkypřil
ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní
vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona
však vydala odporná pláňata.

Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi
mnou a mou vinicí.

Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když
jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná
pláňata?

Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její
ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána.

Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí
a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm."

Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž
měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví,
spravedlnost, a hle, jen úpění.

ROZPOMEŇ SE NA SLITOVÁNÍ SVÁ, HOSPODINE, A NA MILOSRDENSTVÍ SVÁ, KTERÁŽ
JSOU OD VĚKŮ.

Sestry abratři, vstupní žalmové slovo dnešní neděle kupodivu nevolá
k zapamatování či připamatování člověka ale Hospodina.
Rozpomeň se, Bože, na svou smlouvu, kterou jsi uzavřel s Noem,
s Abrahamem, Mojžíšem a obnovil skrze svého Syna Ježíše
Krista, rozpomeň se, že ty sám jsi chtěl být naším Bohem, že
jsme tvoji, že i přes všechny naše hříchy nás přece nemůžeš
nechat být. Když čteme takové biblické texty jako píseň o
vinici, v níž je vyjádřeno Boží zklamání ze svého lidu,
zklamání a zase zklamání, naprosté rozčarování z toho,
že tak málo ovoce vzešlo z toho, co bylo zasazeno a
připraveno, tak je na místě připomínat samotnému Pánu Bohu, že
první z jeho velkých skutků je milosrdenství a že oběť
jeho Syna nebyla přece zbytečná.

Ano, Izrael a po něm křesťanská církev, a to i ta reformační – a
vztáhněme to i na sebe a své sbory – určitě přinášejí malé
plody či kyselé plody, ale i to se počítá, samozřejmě, že je
třeba se vzpamatovat, ale i to málo, co člověk ze sebe, ze své
víry vydává, třebaže každý máme své limity, může být
Pánem Bohem snad aspoň trošičku využito. Ta vinice není tak
úplně k ničemu, Pane, skrze Krista tě prosíme, abys ji
ochutnal, abys ji neodsoudil, aby ses i při jejich zvláštnostech
od ní nakonec nedovedl odtrhnout. Po tvé lásce a po tvé přízni
toužíme, Pane.

Nezlob se, že k tomu využijeme této nerudovské romance o Karlu IV.
Snad od nás, obyvatel Karlovarska, to přijmeš. A daruješ nám
své uzdravení, odpočinutí, ochranu, rozkvět a požehnání.

Král Karel s Buškem z Vilhartic teď
zasedli si k dubovému stolu —
ti dva už pili mnohou číši spolu a
zapěli si z plných plic.

»Nuždej sem zlaté číše, páže, a
nalej vína — dolej výš —
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!«
král Karel vesel káže.
»Zdepo tom víně, Bušku, slyš, domácí
slunce naše vloni hrálo —
toť první víno, které v Čechách zrálo —
aj tedy vzhůru, pijme již!«
A pili — král však náhle prsknul:
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť
ústa křiví, láme vaz!«
a
zlostně rukou mrsknul.

Jako když Hospodin se rozjitřil nad odpornými pláňaty, nad tím, jak
malou a podivnou úrodu přinesla veškerá jeho péče o lid,
vysvobození z Egypta, dar Božího zákona, volání proroků,
služba kněží…jako by tu vinici nevyčistil od kamení,
nezkypřil, nepostavil u ní strážnou věž proti škůdcům,
neohradil zdí, jako by jí nechal jen tak divoce růst bez veškerého
šlechtění a ochrany. Tady je na místě si sami klást otázku,
bratři a sestry, jaké ovoce víry přinášíme ve svých životech.
Modleme se, aby Pán se k nám přiznal, aby i v těch
našich zakrslých plodech našel chuť.

»Eh —vezu révu z Burgund sem,«
král
dál a dál si v zlosti svoji vede,
»a
takovouhle peluň mně z ní svede
ta
velebená česká zem!
Jsem
přesvědčen, když broskve vsadím,
že
sčesám trpké trnky z nich,
a
chceš-li klidit pustý smích,
zde
růže sázet radím!
Však
jaká země — taký lid!
vás
kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda
všimnou si jich Češi paličatí —
buď
svatý rád, když není bit!
Jak
bych zde mlátil otep slámy!
Nechť
chci co chci, za krátký čas
se
všechno jinak zvrtne zas —
mám
já to bídu s vámi!«

Přec zase číši k ústům zdvih’,
a
napiv se, své velké dobré oči
teď
kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten
však je jako pěna tich.
Jen
– aby marně nezahálel —
pan
Bušek máčel zub a pysk

a
víno ku půnebí tisk’
a
po jazyku válel.

»Ba je to bída«, děl zas král
a
rychlezavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;

však kolem úst již úsměv hrál.
»Mám žízní umřít? — na mou víru,
Ty’s oslep’, páže — nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? —
- a dej mi dobrou míru!«

»Pij, Bušku — již se nezarmuť —
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý —
a našel již v tom víně chuť.
Víš— zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas —
my, myslím, už se vpili!«

»Nuvidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se — však květe po svém,
v osobité kráse,«

Teď přerušil svůj náhle klid

hned rozveselen Vilhartice

»ach, přibliž k tomu lidu hled

a přitiskneš svůj k němu ret

a neodtrhneš více!«

Ano, Pane, nejsme vůbec bezchybní, hříchů máme plná záda, a taky
nijak zbožní nejsme, občas otevřeme Bibli, a když se v neděli
na chvíli před tebou ztišíme, už máme ze sebe samotných hodně
dobrý pocit, a přitom se občas chováme, jako bychom Tě ani
neznali, a ztrácíme hlavu, jako bys Ty se svými anděly nebyl
poblíž.

Náš národ má už takovou nálepku, nejatestičtější v Evropě,
nevíme, jestli tomu tak je, každopádně best in covid, to platí,
a o našem kraji, který je historicky nejhorší ve všem, ti jistě
povídat nemusíme.

Nemáme to se sebou lehké, kdovíjak otevření vůči svým bližním i
vůči hostům taky nejsme, kořeny jsme v této krásné
krajině ještě nestihli zapustit do hloubky, ale v jádru
nejsme špatní, naše nátura trochu trpká zdá se, však kvete po
svém v osobité kráse. Uč nás, abychom ještě více a
s větší dychtivostí se přimkli k tvému Synu, který
pravil: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže
nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy,
nezůstanete-li ve mně. Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je
vinař“

Tak, Bože, tě prosíme, abys tu svou zdejší vinici, tu svou zahrádku
dále pěstoval svým svatým Duchem, o jehož ovoce tě velice
prosíme, totiž aby se u nás rozrostla a rozšířila láska,
radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a
sebeovládání. (Gal 5,22n.)

ROZPOMEŇ SE NA SLITOVÁNÍ SVÁ, HOSPODINE, A NA MILOSRDENSTVÍ SVÁ, KTERÁŽ
JSOU OD VĚKŮ.

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď
království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi,
chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva
na věky. Amen.

A BŮH VEŠKERÉ MILOSTI, KTERÝ VÁS POVOLAL KE SVÉ VĚČNÉ SLÁVĚ
V KRISTU, PO KRÁTKÉM UTRPENÍ VÁS OBNOVÍ, UTVRDÍ, POSÍLÍ
A POSTAVÍ NA PEVNÝ ZÁKLAD. JEMU NÁLEŽÍ PANSTVÍ NA VĚKY VĚKŮ!

(První
list Petrův 5,10-11)

AŤ TI HOSPODIN ŽEHNÁ A CHRÁNÍ TĚ.

AŤ HOSPODIN ROZJASNÍ NAD TEBOU SVOU TVÁŘ A JE TI MILOSTIV.

AŤ HOSPODIN OBRÁTÍ K TOBĚ SVOU TVÁŘ A OBDAŘÍ TĚ POKOJEM.
AMEN.