Kázání 21. 3. 2021 - Martin T. Zikmund

Dnes je pátá neděle postní, 21. března L. P. 2021

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita. (Ž 43, 1n)

Milé děti, mládeži, i vy dospělí,
víte, co je to konfirmace? K té se připravují zpravidla 13 letí, 14 letí nebo 15 letí, ale vlastně to může být i později a někdy je to později i lepší, neboť konfirmandi jsou zralejší, vnitřně připravenější.
Konfirmace, to je příprava, zkouška i vyznání. Tito starší žáci či náctiletí, chcete-li, kteří byli zpravidla pokřtěni v dětství, jsou v konfirmačním cvičení seznámeni se základy víry, s tím, co obsahuje Bible a jaké jsou v ní knihy, s výkladem apoštolského vyznání, desatera, modlitby Páně a svátostí, a také s tím, jak je naše církev uspořádána i její jednotlivé sbory, jaké existují jiné církve, a dostanou i přehled o základních událostech církevních dějin. Konfirmační cvičení trvá buď rok anebo dva roky. Latinsky CONFIRMATIO znamená upevnění, utvrzení. Myslí se tím upevnění v křesťanské víře.
Před samotnou konfirmací se setká s dětmi staršovstvo, a při tomto setkání děti předvedou něco z toho, co se naučily, není to zkouška ve vlastním slova smyslu, spíše sdílení a přátelský rozhovor. Brzy nato se pak koná slavnost konfirmace, kdy se tyto odrostlé děti společně přiznají ke své víře, kazatel prosí o Ducha svatého pro ně, a konfirmandi také poprvé přistupují spolu se svými rodiči a blízkými lidmi ke svaté večeři Páně. To hlavní však při konfirmaci není to, co se děti naučí, ale to, co se děje uvnitř jejich duše, co s nimi víra dělá, jak je mění, co pro ně znamená. Poslyšte k tomu příběh, který uvádí německý evangelický farář Wilhelm Busch ze 30. let minulého století:

Někdo klepe na dveře. „Dále!” Farář se otočil ke dveřím. Trochu vzrušeně jimi vstoupila silná paní a hned spustila: „Slyším, že nechcete konfirmovat mou neteř?!”

Farář ji uklidňoval: „Napřed se posaďte, tak a teď vám v klidu celou záležitost vysvětlím. Podívejte, vaše neteř - bydlí po smrti rodičů ostatně u vás - je duševně zpožděná. Víte přece, že navštěvuje pomocnou školu. Pokoušel jsem se to dítě něčemu naučit. Ale nezapamatovalo si ani jednu píseň, a to už se vůbec nezmiňuji o katechismu. Musíte pochopit, že nemohu takto připravené dítě připustit ke konfirmaci...
Paní jej přerušila: „To je všecko pravda, ale teď vám chci něco povědět já:  Bůh si toto ubohé, slabé dítě použil jako nástroje, aby proměnil celý náš dům.”

Farář se zatvářil udiveně: „Jak k tomu došlo?” „Nevím, jestli to víte, máme pohostinství. A musím otevřeně vyznat, že u nás vládl špatný, lehkomyslný duch. Když moje sestra před rokem zemřela, vzala jsem si její dcerku k sobě. Bylo mi ubohého dítěte líto. Neměla jsem mnoho místa, ale postavila jsem ještě jednu postel do velké komory, ke dvěma dívkám, které jsou v hospodě zaměstnány.

Přihodilo se něco neobvyklého. První večer, než to dítě šlo spát, sepjalo ruce a pomodlilo se jediná slova, která si pamatovalo: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.” No, umíte si představit, jak se obě děvčata začala uchichtávat a posmívat. Ale malá se o to nestarala. Usnula a ráno se těmi slovy modlila znovu. Obě děvčata z toho měla náramné veselí. Ale když se ta malá večer zase modlila, jedna z dívek se přestala smát; řekla vážně té druhé: „Ty, to dítě má pravdu; to je to, co nám chybí: čisté srdce. Budu se tatáž slova modlit také!” A skutečně, to děvče se také modlilo: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých!”

A za tři dny prosila o nového ducha i ta druhá. A vy to víte lépe než já, pane faráři, že když člověk prosí o Ducha svatého, tak jej dostane.  
Má děvčata se úplně změnila. Ptala jsem se jich, co se to s nimi děje? A tu mi všechno řekly a dodaly: Jestliže se nezmění duch celého domu, odejdeme pryč. No, lekla jsem se. Měly pravdu. Začala jsem se tajně modlit také. A dnes to u nás vypadá docela jinak. Manžel s námi koná ranní pobožnosti. Kde předtím vládl zlý duch, tam dnes vládne nový Boží duch, a to všechno přišlo prostřednictvím tohoto dítěte.
”Farář pozorně naslouchal. „Milá paní,” řekl hluboce pohnut, „to dítě bude konfirmováno“.

Poslyšme slova základu dnešního poselství ze starozákonní knihy Jób
19. kapitoly, verše 23.-27.:

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis
rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!
Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.
A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,
já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.

Milí přátelé v Kristu,
dnešní, pátou neděli postní, máme před sebou biblický oddíl z knihy, jejíž hlavní téma je utrpení. Spravedlivý Jób, otec mnoha dětí, vlastník velkého majetku, je najednou postupně o všechno připravován, o děti, o majetek, a nakonec o zdraví. Jeho žena mu radila: „zlořeč Bohu a zemři“. Jób na to odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“.

Jenže na scénu se dostavují Jóbovy přátelé, kteří se ho snaží přesvědčit, že někde musel udělat chybu, nějak hodně zhřešit, že jinak by to jeho utrpení nebylo vysvětlitelné. Tuto argumentaci, tuto zvrácenou logiku, tento obraz trestajícího Boha Jób vytrvale odmítá, ta kniha má 42 kapitol, to není krátká konverzace, to není snadná zkouška, Jób je opravdu na dně, a přece není zlomen, a vskutku na samém konci knihy jej Bůh ospravedlňuje, zastane se ho, dá mu zapravdu a z Boží strany dochází k restituci všech jeho ztrát. To není příběh konkrétního člověka, Jób je literární postava, ale mimořádně účinně a zdařile se na této postavě pojednává o tématu, které nepřestává být živé v každé době, o tématu utrpení, zejména utrpení nevinných.

Je známo, že Dostojevský ve své knize Bratři Karamazovi této otázce věnuje jednu z nejsilnějších kapitol světové literatury, kapitolu Vzpoura.
A Jób se stane námětem i novodobého literárního zpracování. Před časem jsme si ve třetí části na biblické hodině postupně přečetli román Jób spisovatele Josepha Rotha z roku 1930. Jeden recenzent o této knize mimo jiné napsal: Prostý, patetický jazyk vyprávění, připomínající starozákonní texty, tak trochu ilustruje zasmušilou prudérnost a absenci radosti, která vládla mnohým ortodoxním židovským domácnostem. Roth ale do tohoto prostředí nahlíží prostřednictvím velmi intimních témat, na jaká v bibli nenarazíme, ať už je to ochabující manželská přitažlivost stárnoucího páru, nebo – a to zásadním způsobem – otázka života s postiženým dítětem a smíření s tímto faktem.
Milí přátelé, myslím, že všichni, kdo jste slyšeli anebo četli tento román, jste mohli nahlédnout hloubku i krásu nejen literárního stylu Josepha Rotha, ale i chasidského židovství a jeho těžce zkoušenou touhu po Hospodinu a jeho divech. Stejně jako ve starozákonní předloze, i zde vyústí příběh do nečekaného happy-endu.

Ale zpět k našemu dnešnímu oddílu. Je vzat z prostředku této obsáhlé, dodnes velmi živé mudroslovné knihy, je to jedna z nejznámějších pasáží Jóba, často citovaná -  jako by v tu chvíli na celé to pochmurné dějství probleskl kužel světla. Jób se uprostřed rozhovorů s jeho přáteli, kteří mu nejsou oporou, ale spíše železným závažím na jeho zubožených nohou, další zátěží už tak dost zatíženého muže, uprostřed těchto hovorů se najednou vzchopí k vyznání, které v sobě bezpochyby nese zárodky novozákonní víry:

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis
rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!
Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.
A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,
já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.

Tato touha nebude zahanbena, proto ke Starému zákonu je přidáno novozákonní pokračování. Naším Vykupitelem je Pán Ježíš, tedy Tím, kdo se jako živý postaví nad naším prachem, Tím, kdo nám dal zaslíbení života navzdory smrti, Tím, který nás má rád a něžně se o nás stará jako kvočna o svá kuřátka.

Většinou se v Bibli setkáváme s důrazem na víru. Věřím…
Nalezneme však v Písmu pár míst, kdy není použito slova věřím, ale vím.
JÁ VÍM.

JÁ VÍM, ŽE MŮJ VYKUPITEL JE ŽIV A JAKO POSLEDNÍ SE POSTAVÍ NAD PRACHEM.

Už jsem dnes použil jeden příběh Wilhelma Busche, použiju ještě jeden, který se váže k našemu tématu.  

Udál se v Německu, v Porúří někdy kolem r. 1925. Bylo tam velké shromáždění. Nějaký učenec tam celé dvě hodiny dokazoval, že Bůh neexistuje. Předložil veškerou svou moudrost. Sál byl plný lidí. Nad nimi se vznášel mrak tabákového kouře. Mnozí nešetřili chválou a nadšením. Když řečník po dvou hodinách skončil, vstal předseda shromáždění a řekl: „Teď bude diskuse. Kdo chce něco říci, ať se přihlásí!“ Ovšem nikdo neměl odvahu. Každý si myslel: „Takovému učenému muži sotva mohu odporovat.“

Jistě tam byli mnozí, kteří s jeho výkladem nesouhlasili, ale kdo by měl odvahu vystoupit na podium, když dobře tisíc přítomných řečníkovi přitakávalo! A přece - vzadu na sebe upozorňovala nějaká stará babička. Když se hlásila, předsedající se zeptal: „Babičko, chcete něco povědět?“ „Ano, chtěla bych něco říci,“ odpověděla babička.“ „Pak ale musíte přijít sem dopředu!“ „Ano, ano, vždyť už jdu,“ řekla babička. Statečná žena!

Babička přišla dopředu na pódium, postavila se za řečnický pult a začala: „Pane řečníku, mluvil jste dvě hodiny o své nevěře. Dovolte mi, abych hovořila pět minut o své víře. Ráda bych vám řekla, co pro mne udělal můj Pán, můj nebeský Otec. Když jsem byla mladá, stalo se mému muži na dole neštěstí. Přinesli mi ho domů mrtvého. Zůstala jsem s třemi malými dětmi sama. Tenkrát bylo sociální zabezpečení velice skrovné. Když jsem stála nad manželovou mrtvolou, byla jsem úplně zoufalá. A přece - Bůh mne začal tak těšit, jak to nikdo z lidí nedovedl. To co mi říkali lidé, byly jen prázdné řeči. Ale On, živý Bůh mne potěšil. Řekla jsem mu: „Pane, teď musíš být otcem mých dětí ty.“ Často jsem večer nevěděla, kde vezmu peníze, abych příštího dne nasytila děti. Tehdy jsem opět řekla Spasiteli: „Pane, ty přece víš, jak jsem na tom bídně. Pomoz mi!“

A pak se ta stará paní obrátila k řečníkovi a řekla: „On mne nikdy nezklamal a neopustil. Měli jsme mnoho těžkostí, ale nikdy nás nenechal v tísni. Bůh učinil ještě daleko víc: poslal svého Syna, Pána Ježíše Krista. Ten za mne zemřel a vstal z mrtvých a v jeho oběti jsem nalezla očištění od všech mých hříchů. Teď jsem už stará. Brzo umřu. A přece - On mi dal jistou naději věčného života. Až zavřu oči, procitnu v nebi, poněvadž patřím Ježíši. Toto všechno On pro mne učinil. A teď se vás ptám, pane řečníku: Co pro vás udělala vaše nevěra?“

Tu se řečník postavil, poklepal babičce na rameno a řekl: „Ach, takové staré ženě přece nechceme víru brát. Pro staré lidi je víra docela dobrá.“ Tu jste měli stařenku vidět! Energicky to odmítla a řekla: „Ne, ne! Tak si na mě nepřijdete! Položila jsem otázku a chci slyšet vaši odpověď! Řekla jsem vám, co pro mne učinil můj Pán. Teď povězte vy, co pro vás učinila vaše nevěra!“ Řečník upadl do rozpaků. Ta stařenka byla moudrá žena…

Bratři a sestry, asi před rokem jsem mluvil s jednou poměrně ještě mladou ženou o duchovních věcech. Sama se nehlásí ke křesťanství, prošla různými jinými duchovními zkušenostmi. Říkala: vy křesťané věříte, jenže já vím. Vy věříte, jenže já vím.
Po pár měsících jsem mluvil s mužem středního věku, který ovlivněn buddhismem tvrdil něco podobného. Říkal: vy křesťané vše odkládáte až na věčnost, jenže já mám potřebu tu svou spásu prožívat už teď.
Vy, křesťané věříte, jenže já vím. Vy křesťané odkládáte zakoušení spásy, jenže já ji zakouším už nyní.

Proto jsem, milí přátelé, uvedl příběh s tou stařenkou. Ona věřila a zároveň věděla. On se těšila na věčnost a zároveň už teď zakoušela Boží ochranu, Boží péči a Boží vedení.  Už teď.

Apoštol Pavel v Druhém listu Timoteovi ono věření i vědění spojuje, když píše: VÍM, KOMU JSEM UVĚŘIL.

Sám Pavel také zažil mnohé divy Božího působení na vlastní kůži, takže dostal sílu nést i protivenství pro Kristovo jméno. A na závěr svého apoštolského působení to z vězení dosvědčuje svému mladému žákovi Timoteovi slovy: VÍM, KOMU JSEM UVĚŘIL.

Jób trpěl, ne všemu rozuměl, a přece Hospodinu důvěřoval. Proto místo nadávek a klení slyšíme od něj vyznání: JÁ VÍM, ŽE VYKUPITEL MŮJ ŽIV JEST A JEDNOU SE POSTAVÍ I NAD MÝM PRACHEM.

Už nyní vím, už nyní zakouším, už nyní poznávám, toto vědění je součást naší víry, či jinak řečeno: naší důvěry, že Kristus je živý, že nás už dnes drží za ruku a že nás nikdy neopustí. Bohu díky. Amen.

Modleme se:
Hospodine, tobě svěřujeme ve jménu tvého Syna všechny, na jejichž bedra je naloženo mnoho trápení. Fyzického i duševního. Dej, ať smějí získat i ve svých životech zkušenost, že jsi s nimi a že jim pomáháš.
Dej, ať i my jsme vnímaví vůči těm, kdo nás potřebují, třeba i jen v maličkostech. Ať se nechováme jako Jobovi přátelé, jako pokrytci, kteří se falešně domnívali, že Jóba převyšují. Dej nám důvěru oné stařenky, že se o nás stále staráš a že zůstaneme tvoji i po své smrti.
Vždyť jak praví žalm: i když projdu roklí šeré smrti, ty se mnou jsi.
Prosíme o lidi bloudící, zmatené, nezakotvené, zejména o děti a mladé lidí, kteří strádají nedostatkem lásky a péče ve svých rodinách, často rozpadlých. Pane, prosíme, o ty, kdo nesou těžší kříž než my. Zejména o ty, kdo jsou velmi vážně nemocní, a přitom nejsou ještě staří a jejich blízcí je potřebují: o Samuela Hejzlara, o Ondřeje Petrželku, a o mnohé další, o nichž ty sám víš. Děkujeme ti za život zesnulé sestry Pavly Klimešové, přijmi ji milostivě do svých věčných příbytků, posiluj bratra faráře Pavla, celou jejich rodinu i českobudějovický sbor.  
Pane, smiluj se!

Společně se modleme:
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslyšme poslání z Prvního listu Petrova:
 Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.   Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.  Jemu náleží panství na věky věků!

A vyprosme si Boží požehnání:
A POKOJ BOŽÍ, KTERÝŽ PŘEVYŠUJE VŠELIKÝ ROZUM, HÁJITI BUDE SRDCÍ VAŠICH I SMYSLŮ VAŠICH V KRISTU JEŽÍŠI. AMEN.