Kázání - první neděle po Velikonocích 11. dubna 2021 - Martin T. Zikmund

Dnešní neděle má zvláštní latinský název: Quasimodogeniti, doslova to znamená:  „Jakoby novorozeňata“.
Je to podle vstupního slova z 1. Petrova 2,2: „jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste okusili, že Pán je dobrý.“  
Jakoby právě narozené děti…. Poslyšme k tomu dnešní evangelium:
Jan 21, 1 -14
Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského.
Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.
Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
Ježíš jim řekl: „Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: "Nemáme."
Řekl jim: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "To je Pán!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou.
Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami.
Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!"
Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.
Ježíš jim řekl: "Pojďte jíst!" A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán.

To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Ježíš nazývá své učedníky „dítka“. Děti. Jakoby právě narozené děti.

Velikonoce jsou svým významem přerodem či novým zrodem. Není divu, že právě o Velikonocích probíhaly a probíhají nejčastěji křty. Vzkříšení představuje počátek.

Quasimodogeniti. Křesťané jsou jako právě narozené děti.  A podle listu Petrova mají touhu po nefalšovaném duchovním mléku, aby jím rostli ve víře, ke spasení, pro Boží království.
Ježíš jim řekl: „Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli: "Nemáme."
Pak následuje zpráva o zázračném rybolovu. Sedm učedníků, pět jmenovaných a dva nejmenovaní, pak zasednou s Pánem ke snídani. Sedí u ohniště.
Petrovi to ohniště mohlo připomenou ohniště ve velekněžském paláci, kde třikrát zapřel Pána. Za chvíli se ho Pán třikrát zeptá, jestli ho miluje a pověří ho, aby pásl jeho ovce, jeho beránky. Nejenže mu odpustil, ale prokázal mu velkou důvěru.  Vše začíná nově. To jsou první klíčky, první výhonky začínajícího jara.  
U Ježíše mají stravy dost. On sám představuje to nefalšované duchovní mléko. Jeho slovo i společenství s Ním u stolu Páně.  Zde však učedníci nejedí s Pánem večer, ale ráno. A jedí pečené ryby, které právě předtím v jezeře chytili.
Pouhá přítomnost Páně jim dává vše, co potřebují. A víc než to. Oddíl je to zvláštní, janovský, všichni jsou zamilovaní, a vskutku láska mezi Kristem a církví je tím nejsilnějším vzájemným poutem a nejsilnější inspirací i silou navzdory perzekuci, nesnázím, obtížím a překážkám. Pán je s nimi. Jakmile ho rozpoznali, hned se jim srdce rozbušilo. Milovaný učedník byl první, kdo ho rozpoznal. „To je Pán“, řekl Šimonu Petrovi. Když to Petr zjistil, najednou dostal novou energii, najednou do něj vjela nová síla. Láska je srdcem církevního života. Teprve tam, kde srdce tlučou láskou, se dějí divy. „Hle, jak se milují“, to je jedno z raných svědectví pohanů o křesťanech. Svědectví o to cennější, že pocházelo zvnějšku. Postoje lásky a vzájemné služby vycházely a nadále vychází z přilnutí ke Kristu, z osobního života s Kristem, z odevzdanosti tomu, kdo se odevzdal na Velký pátek za nás, kdo se obětoval z lásky k nám.
V tomto poetickém oddíle se píše o zázračném rybolovu. Na Pánův pokyn učedníci vrhají síť na pravou stranu lodi, když předtím byli neúspěšní. A rázem se síť naplní rybami.  Jakkoli byla síť plná, neprotrhla se. Když vyvrhli síť na břeh a spočítali ryby, bylo jich 153. Nikdo s jistotou neví, co ta číslovka znamená.

Zřejmě to však souvisí s velkým množstvím. Vykladači poukazují ke spojitosti s Ezechielovým viděním nového chrámu. U proroka Ezechiele, jednoho ze čtyř velkých starozákonních proroků, čteme ve 47 kapitole (v. 10):  „I postaví se u něho rybáři; od Én-gedí až k Én-eglajimu se budou rozprostírat sítě. Ryb rozličného druhu bude velmi mnoho jako ryb ve Velkém moři.“  Én znamená pramen. To, co vidí Ezechiel, je spásné požehnání, které se bude z podloží Hospodinova chrámu šířit spásnými prameny do okolí, ano do pouště, takže i v poušti najednou budou mít rybáři tolik ryb jako ve Středozemním moři, které se nazývalo Velkým. Je to obrazné vyjádření toho, co přináší Spasitel. On je dárce a garant života. On tvoří z ničeho. V Kristu jsme nejen nové zrození, ale i nové stvoření.
Ezechielovo vidění pokračuje slovy: „Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“
Voda křtu, voda nového života, svlažuje nová seménka a sazenice, a ty rostou. Před chvílí jsem vezl jednoho z našich mládežníků ke skupině lidí kolem ekologa Vladimíra Melichara z farnosti Březová, kteří po etapách sází na Karlovarsku jedle. Asi nám všem se může v této souvislosti vybavit povídka napsaná podle skutečnosti „Muž, který sázel stromy“.
Ani ne po padesátce svého věku muž jménem Elzéard Bouffier ztratil nejprve jediné dítě, které měl se svou ženou, a pak i svou ženu. Zůstal sám, jen se psem a ovcemi. Žil v odlehlých horách v Provence čili v Provensálsku v Jihovýchodní Francii. Rozhodl se, že zbytek života zasvětí sázení stromů.  Krajina v té oblasti byla vyprahlá, všude jen drsné traviny. Byl zde nedostatek vody. A on den po dni, týden po týdnu, rok po roce houževnatě procházel touto krajinou a sázel duby, buky, javory, břízy a další druhy stromů. Začal před první světovou válkou a skončil těsně po druhé světové válce, ani nevěděl, že nějaká válka probíhá. Autor povídky Jean Giono ho několikrát za tu dobu navštívil a vždy zíral, jak se oblast mění.  Nedlouho před koncem povídky píše toto: „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. ..Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti…Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují…“
Nebylo to samozřejmé, několik měsíců sázení věnoval javorům, které se vůbec neujaly, musel počítat s tím, že část vzrostlých stromů ohryže lesní zvěř, a přece zcela proměnil krajinu, kterou procházel.
Pomysleme nyní na Ježíše, toho velkého Rozsévače. Kolika lidem už změnil život v posledních dvou tisících letech! Jak by svět vypadal bez jeho vlivu, bez jeho živé vody, bez jeho odpuštění, bez jeho svrchované cesty kříže, bez jeho pravdy a lásky! Bratři a sestry, my jsme jeho spolupracovníci v tomto světě. Aby svět nezpustnul, jest nám sázet a sázet a sázet. Rozsévat dobro,  ať už slovy, činy, gesty, pozorností vůči druhým, v zaměření na tu či onu věc, rozsévat dobro, a jestli se ujme nebo neujme, to není naše věc. I naše počínání bude požehnané, budeme-li se držet Pánova slova, budeme-li se držet jeho samého.
Svíce nohám mým jest slovo tvé a světlo stezce mé, Hospodine, Bože můj.

Amen.

Na den Božího vzkříšení vesel se, všecko stvoření,
vzdávej mu vděčné chválení.
Slavtež, andělští kůrové, chvaltež i lidští stavové,      
všichni křesťanští sborové!
Zvláště když i tito dnové, kvítí, tráva i lesové,      
radostní ptačí zpěvové,
k chválení nás povzbuzují, k radosti nám přisluhují,     
vzkříšení tak oslavují.
Všichni se z něho radujme, haleluja prozpěvujme,
čest, chválu Bohu vzdávejme!
Ó Kriste, pro své vzkříšení dej v naději utěšení,      
věčné s sebou oslavení.

Modleme se:
Bože trojjediný, nad každým z nás bylo vysloveno tvé jméno, když jsme byli pokřtěni. Každý z nás smíme mít podíl na tvém vítězství. Prosíme tě, abys nás stále přetvářel víc a víc podle obrazu svého. A to tak abychom nebyli nakonec shledáni jako služebníci neužiteční, ale z tvé milosti mohli už dnes žít a  být zde pro druhé.  Abychom se nepřestali učit u tebe. Abychom věděli a mohli i prožívat a vždy znovu nad tím se podivovat a žasnout, že jádro křesťanství sestává z víry, lásky a naděje, přičemž největší z té trojice je láska.  

Prosíme, zatlač pandemii do kouta, posilni slabé,  potěš smutné a truchlící, dej naději nám všem, že zase se budeme moci normálně scházet a vést pospolitý život. Ve sboru, v rodinách, ve společnosti. Prosíme, abychom nezůstali nezměněni. Abychom dovedli číst znamení času a přijali stávající tíseň jako popud k zamyšlení. Abychom nebyli příliš otrlí a příliš chytří. Vždyť u tebe jsme  jako dítka, která mají růst, vyspívat a nechat se formovat. Jako tvé děti, malé i veliké,  se k tobě společně modlíme: Otče náš, kterýž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Vyprosme si Boží požehnání:
Kéž Bůh žehná naší zemi
kéž Bůh žehná naší cestě
kéž Bůh žehná naším cílům.
Ty věčný, vždy přítomný,
Požehnej, co hledá naše vůle, aby se stávala tvou.
požehnej, co potřebuje naše láska, aby čerpala z tvé lásky.
požehnej, na čem spočívá naše naděje, aby se dívala na tebe.
Králi králů, dej ať smíme žít v tvém požehnání. Amen.