Kázání 31. 3. 2024 - Velikonoční neděle
Vstupní slovo:
KÁMEN, JEJŽ ZAVRHLI STAVITELÉ, STAL SE KAMENEM ÚHELNÝM.
STALO SE TAK SKRZE HOSPODINA, TENTO DIV SE UDÁL PŘED NAŠIMI ZRAKY.
TOTO JE DEN, KTERÝ UČINIL HOSPODIN, JÁSEJME A RADUJME SE Z NĚHO.
Žalm 118, 22-24
Sestry a bratři, poslyšme hlavní velikonoční zvěst ve všech třech hlavních karlovarských jazycích
(česky) „Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal z mrtvých!“
(rusky) „Христос воскрес! Воистину воскрес!“
(„Christos voskres! Voistinu voskres!“)
(německy) „Christus ist auferstanden! Er ist wahrhaftig auferstanden!“
Písně:
549,1 – Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal , předzpěv v KV
535 – Slavné Kristovo vzkříšení
druhá píseň při kytaře (ve Varech 554 To anděl kámen odvalí, v Chodově je to píseň po křtu)
560 – Vítězi k poctě zpívejme
289,1 – Tebe, Bože, chválíme (v rámci liturgie k VP)
546 – Nastal nám čas přeradostný k VP
558 – Přemohl Ježíš smrti moc
Vstupní modlitba
Hospodine, Pane, platí-li o nějakém dni ona slova z žalmu 118, toto je den, který jsi učinil, a proto jásejme a radujme se z něho, tak to platí právě o velikonoční neděli. V tajemství vzkříšení Ježíše Nazaretského který jako člověk podlehl smrti, ale přesto jako Boží Syn ji překonal, ve světle tohoto zmrtvýchvstání doloženého četnými svědectvím apoštolů a dalších učedníků, mužů i žen - pro něž to byl tak zásadní průlom do jejich života a do jejich perspektivy, že pak byli ochotni i za to svůj život obětovat - se odhaluje naděje, která není naším konstruktem, ale Tvým darem a Tvým pozváním. Uč nás se z tohoto tvého vítězství neokázale a hluboce radovat, naplň její vůní naše domácnosti, naše vztahy, naše přemýšlení, naše pochyby a malátnost, abychom zesílili a osmělili se ve svém křesťanství. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Vivat Christus rex! Sláva našemu Králi Kristu! Přijď, Pane, ve svém Duchu mezi nás a buď naším hostem i hostitelem. Amen.
První čtení: Matouš 28, 1-20
Druhé čtení: Exodus 14, 15-31
Proč ke mně úpíš, pobídni Izraelce, ať jdou dál….
Sestry a bratři, teď to trochu Mojžíš schytal za to, že Hebrejci se vylekali, když zjistili, že je při odchodu z Egypta pronásleduje farao a jeho jízda. A hned začali lamentovat a stěžovat si, že mohli zůstat v Egyptě, a začali vzpomínat na egyptské důchody…. „což v Egyptě nebylo dost hrobů, že jsi nás odvedl , abychom zemřeli na poušti?“
Cesta ke svobodě začíná. Taková cesta je vždy spojena s riziky a s určitým stupněm nepohodlí. Lépe by bylo otročit faraonovi, diktátorům včerejška i dneška, anebo masové konzumní kultuře, která vymývá mozky skoro tak dokonale jako politická propaganda. Akorát jinými způsoby.
Vždy je možno vyměnit duši za trochu těch egyptských jistot. Vždy je možno volit stádovost a bezhlavě srovnat krok s mlčící či hlučící většinou - ale na úkor důstojnosti, na úkor života v pravdě, na úkor vznešenosti a poslání Božího lidu, které spočívá v tom odrážet na této zemi paprsky z nebe a následovat Toho, o němž Pilát řekl: „Hle, člověk!“
Velikonoce se zrodily z celké tísně. Z úzkosti. Úzkost není neznámá těm, kdo chtějí žít v tomto světě bohabojně. Úzkost, která vyplývá ze zkušenosti z první ruky, jakož i z pozorování toho, jak velký rozdíl spočívá mezi tím, jak Bůh sám svět tento svět zamýšlel a jak se vyvíjí.
Český básník a spisovatel Jan Čep napsal ve francouzském exilu knížku životopisných esejí pod názvem Sestra úzkost. A přitom to byl hluboce věřící člověk. Člověk, který zažil z první ruky mnohé utrpení a karamboly 20. století. Za války z rodných Myslechovic u Litovle odpovídal na dopis jednomu děvčeti, které uteklo z domova, těmito slovy:
„Začínám teprve teď chápat celé Vaše osobní drama a souvislost pohnutek, které Vás odvedly z domova. Už se stalo - jde teď jenom o to, abychom i ze zlého, které nás potkalo, dovedli pro sebe vytěžit něco trvalého. Je pravda, těžko spřádat v hlavě rozumné myšlenky, ležíme-li s přeraženými žebry někde v mrazu a ve tmě, vědouce, že náš nářek slyší jenom Bůh, jsme-li vůbec s to povznést se až k tomu pomyšlení. A přece nesmíme dopustit, aby v nás jakékoli zkušenosti potřísnily ustavičně živý zdroj lásky...Bohužel, snad jenom zkušenost, někdy až příliš drahá, nás naučí rozlišovat mezi věcmi pravými a nepravými.“
A uprostřed válečného běsnění v jiném svém dopise téže Věrušce se trochu obrací zpět na dobu předválečnou: „Žilo se většinou povrchně a poživačně , ode dneška k zítřku; s filosofií co nejpesimističtější, a v praxi naopak se snahou urvat ze života co nejvíc hmotného ´dobra´. A když byl náš hmotný svět najednou rozmetán, ztratili jsme většinou všechnu orientaci; protože jsme neměli a neuznávali objektivních duchovních skutečností a hodnot, nemáte teď nic, ležíme na zemi jako rozmáčknutý červ, zakrývajíce se třeba někdy cynickou grimasou. Lze se s úzkostí ptát, s čím přejdeme do budoucnosti; vždyť nový svět nepovstane jenom sám od sebe, vnějšími změnami; bude jej především nutno tvořit zevnitř, z nějakého ducha, z nějaké víry, z nějakého hlubšího poznání světa viditelného i neviditelného. Kéž nepromrháme naplano strašlivé ponaučení, kterého se nám dostává tak drasticky (po tolikeré marné výstraze)!“
Proč ke mně úpíš, pobídni Izraelce, ať jdou dál….
Starosti jsou legitimní, lidské a spravedlivé, ale nesmíme přitom zapomínat věřit, že Bůh jedná. A dokonce Mojžíš byl zřejmě natolik zaskočen lamentací Izraelců, že zaváhal. Proto jej Hospodin vybízí, ať neztrácí čas...i když se na nás valí zlo, neznamená to, že nás musí převálcovat. Záleží právě na postojí víry. Právě z víry v jednajícího Boha se rodí naděje. Na jedné straně úzkost, když se rozhlédneme kolem, na druhé straně naděje. Úzkost a naděje je také název sborníku, sestaveného k poctě jiného Kristova svědka za II. Světové války, Jaroslava Šimsy, pracovníka s mládeží, který byl zapojen do odboje, a po prozrazení strávil asi pět let v nacistických koncentrácích, kde nakonec také zemřel na tyfus, když se ujal jednoho nakaženého chlapce. Přezdívá se mu někdy „český Dietrich Bonhoeffer“.
Z úzkosti se rodí naděje. V jedné své modlitbě to vyjádřil Šimsa těmito slovy: „Jiní doufali ve vozy a koně a zbraně, my však, Pane, nepřestáváme doufat v tvou pomoc a ochranu.“ „Prosíme tě, Pane, se srdcem pokorným a stále doufajícím: povstaň a ujmi se své věci.“
Ano, to je postoj, který právě dnes tolik potřebujeme. Vždyť mnozí v dějinách zakusili na vlastní kůži Boží intervenci, přičemž ty hlavní záseky Vyšší iniciativy slavíme o Velikonocích, a to především vzkříšení Ježíše Krista jako s ničím jiným nesrovnatelnou událost, a ovšem také jeho předobraz ve Starém zákoně: vzkříšení Božího lidu, kdysi porobeného v Egyptě.
Proč ke mně úpíš, pobídni Izraelce, ať jdou dál….
Spolehni se, že náš Pán o nás ví a vysílá šiky svých andělů nám na pomoc. Jako za dávných časů v Egyptě, kdy vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblížili.
Tehdy měl Mojžíš vztaženou rukou způsobit rozpolcení moře. Předobraz síly modlitby, když ji člověk vysílá v souladu s Božím záměrem. A nejenže se uvolnila cesta pro přechod moře, ale zároveň bylo faraonovo vojsko uvedeno ve zmatek. Nastávají neočekávané potíže, válečné vozy uváznou v blátě, takže z výhody se stává překážka. A když vejdou do koryta původní vodní plochy, vítr vrací vody zpět a oni zde utonou. Jelikož moře stejně jako farao bylo v hebrejském myšlení spojeno s něčím zlým a chaotickým, tato událost nás učí, že ZLO BÝVÁ PŘEMOŽENO SVÝMI VLASTNÍMI ZBRANĚMI.
Ostatně nastalá panika, chaos a zmatek je už průvodním rysem toho, jak zlo je schopno se rozdvojit a vzájemně vyrušit.
Ti, kdo dávají přednost temným silám před Hospodinem, stávají se posléze jejich oběťmi. Není tedy prozíravé kalkulovat a faustovsky se Zlem licitovat. Křest je znamením, že máme stát pevně na správné straně. Ostatně předobrazem křtu je ono přejití moře. Kdo je pokřtěný, vyšel už pomyslně z Egypta a jde vstříc zaslíbené zemi. Co k tomuto křtu ještě patří, je víra. Důvěra v Hospodina.
V novozákonním listu Židům se píše: „Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egyťané, pohltily je vlny.“ Žid 11, 29.
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. ..jak se ostatně říká na začátku téže kapitoly.
Víra je nadějných věcí podstata, jak zní jiný překlad téhož.
Víra je nadějných věcí podstata. Proto potřebujeme, bratři a sestry, právě v této době, právě dnes obnovit svou víru. Třebaže přítomnost je křehká a budoucnost je zahalena, věříme, že Pán Bůh je při díle i dnes. A že Vzkříšení Kristovo je tak zásadním obratem v dějinách, že není náhoda, že právě od Ježíše se počítá nový letopočet.
Jdeme vstříc dobré budoucnosti, zaslíbené zemi, ale jsme ještě na cestě, kdy se stále znovu máme učit spoléhat na Boží pomoc, učit důvěře, že On nás vede, že Jeho Slovo je dobrým ukazatelem a že jeho Duch je naší mocí a silou. Máme mnoho důvodů ke starostem, ale vyšli jsme již z Egypta a bylo by chybou nyní přešlapovat na místě.
Proč ke mně úpíš, pobídni Izraelce, ať jdou dál….
můžeme jít za Mistrem z Nazareta. Vstříc světlu, pravdě a lásce.
Hned další 12. kapitola, její začátek uzavře i naše velikonoční zvěstování:
„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. ..“ Amen.
