Kázání - 4. Neděle postní 30.3.2025 - Laetare Ierusalem (raduj se, Jeruzaléme!)

   Text kázání: Žalm 122

    1Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!
    2A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.
    3Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek.
    4Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu.
    5Tam jsou postaveny soudné stolce, stolce Davidova domu.
    6Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují!
    7Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu!
    8Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“
    9Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro.

    Sestry a bratři,
    dnešní kázání bych nazval: KŘESŤAN JE RADOSTNÝ POUTNÍK.
    Na 4. neděli postní, na NEDĚLI RADOSTI, připadá tento jeden z nejznámějších poutních žalmů.
    Modlili se ho židovští poutníci, kteří přicházeli z dálky do Jeruzaléma na pouť, zpravidla o Velikonocích.
    Nejprve si řekněme něco o poutnictví. Nacházíme ho, jak je zjevné i z tohoto žalmu, a z mnoha dalších žalmů (Ž 120-134) už ve Starém zákoně.
    A poutní praxi dosvědčuje i sám Ježíš.

    Už jako 12-letý se vydal se svými rodiči na pouť do jeruzalémského chrámu. Tento chrám však byl v roce 70 po Kristu zničen Římany v poslední fázi Židovské války.
    Nicméně - jakmile ve 4. století pominulo pronásledování církve - začali se objevovat historicky poprvé i křesťanští poutníci, kteří z různých končin putovali do Svaté země, a to zejména do Jeruzaléma k Božímu hrobu. I proto vznikly v raném středověku křížové výpravy, aby ochránily křesťanské poutníky před musulmany.

    Později se začalo putovat do Říma, kde podle tradice zemřeli mučednickou smrtí apoštolové Petr a Pavel, a kde se nacházelo a stále nachází centrum západního křesťanství.
    Následně vznikala další známá poutní místa, jako např. Santiago de Compostela. Ve střední Evropě patří k nejznámějším poutním místům Mariazell v rakouských Alpách. U nás třeba Hostýn, Velehrad, Svatá Hora u Příbramy či Stará Boleslav. Anebo v našem karlovarském kraji Skoky či Chlum sv. Maří.

    Víte, čím se liší poutní místo od jiných míst, kam se vydáváme?
    Liší se tím, že člověk tam putuje s modlitbou a na místě, jakmile tam dorazí, se chce opět modlit. Je to duchovní záležitost. Do různých míst obvykle cestujeme či chodíme s turistickým zájmem, podívat se na památky, pokochat se přírodou, ale když se člověk vydá na pouť, tak ta rovina duchovní je prvořadá, a to ostatní se do toho obvykle nabalí taky, ale není to určující. I zde platí: „Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno“.

    V posledních desetiletích poutě, např. do Santiaga, do tohoto místa spojeného s apoštolem Jakubem, se opět značně zpopularizovaly a obživily. Vedou tam různé trasy z různých evropských měst a na těchto trasách jsou postaveny ubytovny pro poutníky. Když jsem byl v německém Špýru, tak na zdejším náměstíčku poblíž staroslavného Dómu stojí asi 3-metrová bronzová socha poutníka – muže s kloboukem a holí, který putuje do Santiaga. A to ještě musí překonat celou Francii a část Španělska!

    Ale taky existuje i řada možností, jak vykonat pouť do Svaté země, do Izraele a Jordánska, kde na místech spjatých s dějinami křesťanství i židovství člověk může zažít důležité prohloubení a ukotvení svého života.

    Vyprávěl mi docela významný polabský sochař, s nímž jsem se „náhodně“ seznámil na libickém slavníkovském hradišti, jak pro něj – dříve neznaboha – měla význam pouť do Santiaga. Nevyznal se v sobě, a tak ho jezuita Josef Čunek poslal na pouť a při té pouti – když byl sám se sebou i s ostatními poutníky – našel sebe a nalezl Boha.
    Pouť oprošťuje od zbytečností a zároveň propojuje s ostatními.

    A to je druhá věc, kterou jsem chtěl v této souvislosti zdůraznit. K poutnictví patří sounáležitost. Nejdu jen sám, po cestě se potkávám s druhými. Poutnické cesty se propojují.

    Zažil jsem to na pouti v Horní Lužici. Tam jsme šli celý den směrem k jednomu venkovskému poutnímu kostelu, lidé z různých obcí, a pak před koncem jsme najednou zahlédli, jak k nám míří skupina z nějaké vesnice, a jak na druhé straně už bylo slyšet jinou skupinu z jiné vesnice, a poslední díl cesty už jsme šli všichni společně. A společně jsme zpívali.

    Ostatně Žalm 122 je zpěv. Máme 15 poutních žalmů, 15 starozákonních poutních písní. A ten náš 122 žalm začíná: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ Půjdeme. Nikoli půjdu.

    Moc rád jsem na Valašsku poslouchal vyprávění starých evangelíků, kteří dílem sami zažili, dílem slyšeli od svých předků, co to znamenalo, když se šlo v neděli do kostela. Např. lidé z různých konců Mikulůvky putovali spolu přes velký kopec do Pržna. Ta cesta trvala asi hodinu, anebo hodinu a půl, záleželo, odkud se šlo. A to na tom bylo pěkné, že šli společně a zase – že se postupně shlukovali a že se po cestě sdíleli a že tomu věnovali ten čas. Pak pobyli třeba hodinu a půl, anebo i víc, v chrámu Páně a zase šli společně zpět. A to nemluvím o Karafiátově Hrubé Lhotě, kam lidé chodili pěšky až z Hutiska Solance! Ti byli o neděli na cestě celý den! Však kázání tehdy trvala skoro hodinu. A z toho ti lidé žili dalších šest dní. Většinou to byli těžce pracující, vesměs chudí rolníci. Ale jaká to byla pro ně radost vydat se společně do kostela! „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“

    Proto puritánský londýnský kazatel Charles Spurgeon poznamenal o našem žalmu 122:
    What a sweet Sabbath Psalm is this! Jak tento šabatový žalm je sladký! Jak tento nedělní žalm je sladký!

    A právě sem mířím, bratři a sestry. Ony poutě do Jeruzaléma jsou jakýmsi předobrazem našeho putování na nedělní služby Boží. Stejně jako pro židy sobota, tak pro křesťany neděle je tím nejdůležitějším svátkem vůbec. Vychází přímo z Desatera.

    Výraz „a naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme“, znamená, že poutník se nachází uprostřed Božího lidu. A to samo o sobě už je zdrojem radosti. Máme všichni společnou identitu Božích dětí, dětí, kteří se vrací společně – neděli co neděli - do svého duchovního domova.

    Církev je podle Listu Židům „společenstvím poutníků“. V kralickém znění v této epištole stojí: „nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme“.
    Jsme poutníci k nebeském Jeruzalému. A navazujeme na nesčetné generace před námi. Epištola Židům těmto generacím věnuje jednu celou 11. kapitolu.

    Tvoříme vlastně jakousi štafetu, předáváme si štafetový kolík či spíše pochodeň víry, a běžíme, dokud můžeme, a pak zase předáváme tuto pochodeň dále. Naším cílem je nebeský Jeruzalém. Nebe.

    Jeden pastor se prý jednou při bohoslužbě zeptal: „Kdo z vás chce jít do nebe?“ Přihlásili se všichni kromě jednoho malého chlapce. Pastor řekl: „Synu, ty nechceš jít do nebe?“ On odpověděl: „Ano, chci, myslel jsem ale, že sháníte první várku lidí, kteří půjdou hned teď!“

    Bratři a sestry, zatím jsme mluvili o pouti, o neděli, o křesťanské sounáležitosti na cestě, a nyní bych ještě chtěl naznačit vlastní zdroj tohoto všeho dění, a tím je svatý křest.

    Do radosti křesťanského poutníka se totiž vstupuje při křtu.
    Vyjadřuje to i modlitba nad křestní vodou:

    „Kéž nám tato voda připomene náš křest, který
    je pramenem naší radosti; chraň v nás tuto radost a dej, ať se spojí s radostí všech nově pokřtěných.“

    Pramenem naší radosti je křest, neboť nás tajemným způsobem propojuje s Kristem, stáváme se podílníky Kristova vlastního údělu – jeho utrpení i jeho povstání. I když strádáme, jak říká první epištola Petrova, nemusíme zoufat:

    „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ 1.Petr 4,12nn.

    Z křesťanské radosti nevyplývá, že člověku je pořád do smíchu. Taková radost by nebyla pravdivá. Jde spíše o radostné bytí, o základní vyladění křesťana. Takové, které obstojí i při zkouškách, při utrpení, při nejistotách, i když si člověk přitom občas i popláče.

    Jsme v Boží ruce. Jsme na cestě k Domovu, kde jsme přijímáni, kde je nám dobře. Křest je něco jako doklad našeho nebeského občanství. A v tom tkví velká útěcha a odtud plyne ona ponorná řeka radosti. Patříme do nebeského Jeruzaléma, v jeho hradbách je naše bezpečí.

    Jak to řekl apoštol: "radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám radujte se!"

    Křesťan je radostný poutník.