Vánoční dopis 2025
Milí přátelé,
bratři a sestry v karlovarském a chodovském sboru,
srdečně Vás zdravím v adventním období!
Zrovna – jakoby symbolicky – se nacházíme v té fázi roku, kdy je nejvíc tma. Noc
pokročila, den se přiblížil. Nejvíc tma je těsně před svítáním.
Vězme, že Pán Bůh je schopen i současné tísně, kterou sdílíme s ostatními, použít k tomu,
aby nás přiblížil k sobě. A tím, že On nás přiblíží sobě samému, přiblíží nás i nám samým.
A tím že On nás přiblíží nás samým, přiblíží nás i druhým lidem, protože identifikační
znamení těch, kteří patří nebi, je láska.
Láska, která otevírá naše zapouzdřené ego druhým lidem, která se nebojí jim pohlédnout
do tváře a usmát se na ně, která myslí na druhé v jejich potřebách, projevuje zájem o jejich
život, která si pro druhé dokáže i něčeho zříct. Tím, že nás Pán přiblíží Jemu, přiblíží nás
sobě i druhým a přiblíží nás i skutečnosti samé. A posvítí nám na krajinu našeho života,
kterou se ubíráme, abychom i ve tmě našlapovali pevně a před sebou viděli alespoň lem
jeho pláště. I ze zdánlivě bezútěšné situace může vzejít obnova, neboť milujícím Boha
všechny věcí napomáhají k dobrému.
Na naší pozemské pouti nejsme oproštěni od starostí a málokdo si může dovolit luxus
usínat na polštáři naplněných lidských přání. Bůh nám nesplní každé naše přání, ale
dozajista splní všechna svá zaslíbení, jak to pěkně pověděl Dietrich Bonhoeffer. I díky
Vánocům se klene nad veškerou skutečností, nade všemi tvory i nad naší českou kotlinou,
jakkoli rozechvělou, nebeská duha Boží milosti a přízně.
V tuto chvíli Vás nevyzývám k žádném aktivismu, ale spíše ke spočinutí.
Potřebujeme to všichni. Přibrzdit, abychom se pokochali tím, co můžeme bez nadsázky
označit za Boží dar – vším, co dostáváme k životu tělesnému i duchovnímu, co v ruchu
všedního dne nám může připadat až příliš samozřejmé.
Dostáváme-li, můžeme také obdarovávat. Jak své blízké, tak své potřebné bližní. A tak i
svou církev, seniorát, sbor, jehož existence by bez darů nebyla myslitelná. I za ně
děkujeme.
„Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z
donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.
Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co
potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“
František Halas kdysi napsal v jedné své tklivé básni důležitý vzkaz národu: „Myslete na
chorál, malověrní, myslete na chorál.“ To nemohu než pokorně podtrhnout. Tato jeho
svatováclavská výzva z roku 1938 je stále platná a aktuální. Jen bych si ji dovolil pro naše
potřeby nesměle doplnit: myslete i na salár, naši věrní, myslete na salár! Taková pobídka
není nijak nemístná, ale naopak zcela náležitá.
Právě proto, že ten největší dar, který Vánoce přinášejí, je On sám. Ten, který „na své
rovnosti nelpěl,nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z
lidí.“ Jeho narození se chystáme slavit, děkovat za ně a těšit se z něj.
Rád bych při této příležitosti poděkoval i Vám všem, kdo jdete v Jeho šlépějích, kdo při
starosti o své sbory nesete „břímě dne i horko“, kdo se nasazujete ve prospěch církve ve
své oblasti. Kazatelé, presbyteři, muži i ženy, mladí lidé, ale i ti, kdo pro svůj věk sotva
ještě chodí, a přitom i v šedinách vyzařují svěžest Božích dětí.
Ať Vás všechny Pán Bůh opatruje!
Martin T. Zikmund, farář
