Mt 5, 1-12 -Martin T. Zikmund

 Bratři a sestry, milí přátelé,

otevíráme kázání na hoře, které ale by mělo být spíše nazváno: vyučování na hoře. Je to jiný žánr než kázání, ostatně Písmo svaté samo říká, že Ježíš vystoupil na horu, učedníci k němu přistoupili a on je učil.

Neříká, že Ježíš kázal, říká, že Ježíš učil. Je to soustavný výklad životních postojů a životního stylu křesťana, Ježíšova učedníka.

I my vstoupíme nyní po několik týdnů do této Ježíšovy školy, ostatně začíná školní rok, tak to má svoji logiku. Jen podotýkám, že Ježíš tu navazuje na Mojžíše a domýšlí ho, ba překonává.

Jako je Mojžíš spojen s horou Sinaj, tak Ježíš je v této souvislosti spojován s horou blahoslavenství. Je to jedna z obvyklých destinací, kam se vydávají křesťanští návštěvníci Izraele. Dnes na tomto místě stojí bazilika s nádhernou parkovou úpravou okolí a jednotlivá blahoslavenství jsou zde vytesána do kamene.

Toto tzv. Kázání na hoře (budeme jej tak i nadále nazývat, protože to je ustálený výraz) bylo také nazváno pro svou radikalitu Mosissimus Moses (nejmojžíšovatější Mojžíš).

Celé toto horské kázání rozprostírající se ve třech kapitolách u Matouše začíná oddílem o blahoslavenství.

Osmi blahlaslavenstvími. Blaze těm, kdo….

Blažený je ten, kdo je šťastný. Je to ale štěstí jiného druhu, než je běžné. Je to štěstí, které je zaslíbeno těm, kteří v tuto chvíli musí čelit různým překážkám a obtížím. Je to štěstí, které čeká ty, kdo takto budou žít a jednat. Je to štěstí, které už nyní probleskuje, ale jednou zazáří v celé šíři. Je to zaslíbené štěstí. „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích,“ praví Pán.

Štěstí navzdory. Navzdory tomu, co se kolem nás děje. Navzdory všelijkými svízelům, které křesťany potkávají.

Nic zdánlivě nenasvědčuje tomu, že lidé s těmito postoji budou jednou ti, kdo zvítězí. Jde tu o kontrakulturu svého druhu. Učedníci mají-li zůstat na výši svého poslání, se musí vymezit vůči stádovému, povrchnímu pojetí života. K tomu je potřeba pevného rozhodnutí a živé víry. Víry, která se namáhá, a řídí naší vůli.

Už Chesterton trefně poznamenal: „Mrtvá věc může být nesena proudem, ale jen živá věc může plout proti proudu“.

Proto se podle našeho Mistra mají křesťané chovat jako ti, kdo žijí ve světě, ale nejsou ze světa. „Mé království není z tohoto světa“, říká Pán Pilátovi, aby mu zdůvodnil, proč jako král odmítá užít hrubou sílu na svou obranu a prokazuje tím udivenému a protřelému politickému kariéristovi, že existuje i jiná moc, moc bezmocných, moc pravdy, které ale patří budoucnost.

Toto vymezení vůči povrchnosti a stádovosti už provokativně oznamuje první ze všech blahoslavenství, které je ale obsaženo ve všech následujících: blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Jinak řečeno: blaze těm, kdo sami sebe pokládají za žebráky před Bohem, ti mají nebeské občanství.

Když Luther umíral, napsal jako poslední vzkaz svým blízkým:

Jsme (jen) žebráci, to je pravda. Wir sind Bettler. A vyjádřil tím, co hlásají blahoslavenství. A Pán Bůh odpovídá: A právě těmto patří Boží království. Podobně o prvním blahoslavenství psal i Calvin:

„Pouze ten, kdo sám v sobě se stal ničím a spoléhá na Boží milosrdenství, je chudý duchem“.

Tato pokora, tichost, věrnost, velkorysost, ryzost, dychtivost po Božích věcech i výdrž v protivenstvích, to jsou charakteristiky hledače Božího království.

Vyjmenujme si znovu ta blahoslavenství, stačí tu první první část – bez následného zaslíbení. (nezáleží na pořadí)

1. blaze chudým v duchu
2. blaze těm, kdo pláčou
3. blaze tichým
4. blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti
5. blaze milosrdným
6. blaze těm, kdo mají čisté srdce
7. blaze těm, kdo působí pokoj
8. blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnosti

První blahoslavenství: jsme žebráci před Bohem, ale právě takovým patří království Boží.

Druhé: blaze těm, kdo pláčou. Kdo se trápí nad svými hříchy, kdo se trápí nad ostatními, kdo sami mnoho trpí z různých příčin, ti budou potěšeni. Tu nejhlubší útěchu nám totiž nemůže dát nikdo jiný než ten, kdo plakal nad Lazarem a kdo pak zavelel: Lazare, vstaň!

V čem jest jediné tvé potěšení v životě i v smrti? - začíná Heidelberský katechismus a pokračuje: -

Jediné mé potěšení jest v tom, že ať žiji či umírám, nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mé ho v nebesích ani vlas nemůže mi s hlavy spadnout, ano, také mně vše musí sloužit k dobrému. Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žít.

Třetí blahoslavenství: blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Opět kontrakultura: dědici Božích zaslíbení budou nikoli ti se silnými lokty, ale lidé pokorní, mírní, kteří věrně žijí své poslání od Boha a očekávají na něj. Vědí, že Pán jim nesplní každé jejich přání, ale dozajista splní každé své zaslíbení.

A pak tu máme: blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Oni budou nasyceni….

Duchovní hlad, to je to, co člověka žene dopředu. Dychtivost po duchovním poznání, hledačství, ten správný neklid. Pídění se po literatuře, otázky, které mne posunují vpřed.

Vzpomínám, jak jsme ještě v 80. letech jako studenti vymetali antikvariáty, mnohé tituly se tehdy po desítky let znovu nevydávali. A pak když padla vláda jedné strany, začalo se horem pádem znovu vydávat spousta literatury, ale čím dál v menších nákladech, začala totiž klesat poptávka.

Lidé byli zasycení, zahlcení materiálními zájmy a různými starostmi, životní styl se stal náročnějším, všudypřítomná reklama a tuny neustále nového zboží ve všech možných supermarketech jako by zabíjely v člověku touhu po vyšších věcech, Kristova slova, že ne samým chlebem člověk živ jest, padala na kamenitou půdu.

Ale my jako duchovní potomci Písmáků, kteří střežili doma Bibli jako nejcennější poklad navzdory protireformaci, bychom měli dnes navzdory obecným trendům otvírat jako první z knih svatá Písma.

Platí: čím víc člověk Bibli otevírá, tím víc ji potřebuje. A tím víc získává vnitřní síly jít dál ve službě Pánu.

Mnozí by jistě i dnes rádi sloužili Pánu Bohu, ale pouze jako poradci. My mu ovšem máme sloužit jako učedníci. Vstupovat do jeho školy, která trvá celý náš život. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce“, praví Ježíš, „a naleznete odpočinutí svým duším“.

„Sitauce je vážná. Západ poprvé ve svých dějinách se snaží vybudovat kulturu na absenci závazné víry ve vyšší řád, jenž si vyžaduje naši poslušnost.“ (Rod Dreher)

V této situaci církev, která nezdůrazňuje sebezápor a následování Krista, je stejně zbytečná jako fotbalový trenér, kterému je jedno, jestli jeho hráči chodí na tréninky.

Ona spravedlnost, po které mají učedníci toužit a ji hledat, je označena v dalších třech blahoslavenstvích: blaze milosrdným - milosrdenství může být v určitých souvislostech nejvyšší formou spravedlnosti. Dále blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. A blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Náš vztah k Bohu stejně jako k člověku má být ryzí jako studánka čisté vody. Nepokrytecký.

A konečně: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Milosrdenství, čisté srdce a rozdávání pokoje – co je víc? To je to, co bychom mohli nazvat Ježíšovou humanitou. To je to, co člověka dělá člověkem.

Milosrdenství, čisté srdce a rozdávání pokoje – to jsou vlastnosti, které jsou kvasem každé lidské společnosti. V tomto směru křesťanství se jen nevymezuje vůči druhým, ale představuje a přináší a rehabilituje postoje, které upomínají na DOBRO, pro které je člověk stvořen.

Toto DOBRO může zažít a nazřít a vposledu ocenit každý člověk – bez ohledu na jeho víru.

Když rozdáváme anebo když přijímáme DOBRO, přibližujeme se našemu Pánu, který je DOBRÝ. Ať už jsme věřící anebo nevěřící.

Je fakt, že i mnozí tzv. nevěřící uznávají, že existuje DOBRO A ZLO. Ostatně toto napětí mezi dobrem a zlem se tak či onak projevuje i v současném umění, ve filmu, v literatuře, ale také v současném světě, v tom velkém světě politiky, ale i v tom malém světě každého z nás.

A naším velkým posláním je do našich malých poměrů přinášet hrstičky DOBRA, třeba tím, že se na druhého usmějeme, že projevíme o něj zájem, že někomu s něčím pomůžeme, že někomu napíšeme dopis, že ho oslovíme, anebo že někomu odpustíme, přestože nás mrzelo,co nám provedl, dáme našemu vztahu novou šanci, protože i my sami potřebujeme odpouštění, nikdo nejsme dokonalí. O čisté srdce máme usilovat jako král David, který těžce zhřešil, a přesto byl Izraelci považován za největšího krále, ten volal k Bohu slovy. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

Být blahoslavený znamená myslet na štěstí druhých, na dobro pro druhé, nezacyklit se jen ve své skořápce, vycházet druhým v ústrety.

Nikdy se neuchýlit k nenávisti. I když nás druzí kvůli naší víře odsuzují nebo si dobírají, nechápou, i když nám nějak škodí, a toho se týká poslední blahoslavenství, máme to snést. Vždyť mnozí naši spolu bratři a spolu sestry v muslimských zemích nebo v Severní Koreji jsou na tom mnohem hůř. Už v prvních staletích církve
se říkalo, že krev mučedníků je semenem církve.

Tam, kde křesťané musí vzdorovat represi, tam, kde se jejich víra musí namáhat, tak se prokrvuje se a utužuje.

V našich poměrech však nemá opodstatnění mluvit o přímém pronásledování, spíše by křesťané si měli ve smyslu Ježíšova učení vymezit svoji cestu, své způsoby, své postoje, vymezit se vůči většinovému pojetí, ale nikoli proto, abychom s druhými sváděli boj, ale spíše abychom druhým přinášeli Krista, abychom i do našich světských pořádků vnášeli kus království Božího. Nelišíme-li se od druhých, nemáme ji pak co dát. My jsem tu však od toho, abychom přijímajíce od Krista jeho dobrodiní, dávali je dál. Neboť Pánu Bohu záleží na každém člověku. To je patrné i z toho, že Ježíš, jakkoli mluví ke svým přímým učedníkům, nechává zástupy přiblížet se k němu na hoře a naslouchat. Píše se zde doslova: „když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci“. Učedníci byli v první linii – jako my při shromáždění, ale jeho slova se týkají celého zástupu.

Neboť on je ta cesta, pravda a život. A blaze těm, kdo slyší slovo Boží a zachovávají je.

Amen.