Neděle 26. dubna L. P. 2020, Hospodinova milosrdenství

Vstupní slovo: Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.“  (Ž 33, 5b.6)

Modlitba:
Milý nebeský Otče,
obracíme se k tobě jako k prameni života i jako našemu pastýři. K tomu, který vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, aby ti ve svobodě mohl sloužit a v tobě nalézt radost a naplnění. Jako k tomu, který v Ježíši Kristu přišel za námi všemi, učil nás žít podle tvého zákona lásky a z lásky k nám zemřel – a z mrtvých vstal. Obracíme se k tobě jako k tomu, který o nás nepřestal nikdy pečovat a o nás se zajímat, který nás zná jménem a záleží mu na nás.
Přijď mocně i do našich životů, do našich časů, do našich krajů jako ten, kdo dává pokoj a požehnání, které nikdo jiný nemůže dát.  Uč nás každodenně na tebe očekávat, z tebe se těšit, poznávat tě v maličkostech a žít ke tvé chvále. Vždyť ty jsi vždy větší než naše myšlenky o tobě, tvá láska přesahuje naše pochopení a tvá moc naše kategorie. Skrze Ježíše tě prosíme, ať Duch svatý vládne mezi námi, ať se jako uzdravující síla projeví i v tolika bolestných zkušenostech našeho světa. Vkládáme ti do tvé péče všechny, kdo trpí, i ty, kdo jim pomáhají. Zastav řádění koronoviru a dej lidem šanci k obnově svého osobního života, jakož i společenského, ekonomického a politického. Ať se prosazuje solidarita, ohled na znevýhodněné bratry i sestry, ať už žijí kdekoli na zemi, ale i na celé stvoření. Prosíme o tvou vláhu pro vyprahlou zemi, a také o rosu tvé milosti, která by občerstvila naše duše. Amen.

Z písně 372:
Přijď, dešti nebeský, rozvlaž již svou zemi, přijď Duchu slávy!
Nechť se vše naplní, cokoli svým slíbil náš Ježíš pravý,
Že on sám žíznivou a suchou roli chce vodou skropiti
a vše spokojiti, co v srdci bolí, co v srdce bolí!
Přijď, vodo života, vylej na svou zemi potůčky živé,
Vylej na vyprahlé v rozličném soužení to dědictví své!
Pohleď, jak mé srdce tak žízní ve mně, jsouc plné žádostí,
po tobě, můj hosti, dychtí toužebně.

Evangelium podle Lukáše, 15, 11-32
„Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny.
Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění.
Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.
A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘
Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.
Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.
Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.
On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘
I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘
On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

Kázání
Bratři a sestry, milí přátelé,
rád bych nyní v šesti kázáních probral modlitbu Páně Otče náš. Modlitbu, která je určena pro každodenní užívání. Modlitbu, kterou své žáky a následovníky naučil Pán Ježíš. Byl to právě On, kdo učil volat k Bohu jako k nebeskému otci. V Novém zákoně po něm zůstalo několikerá zmínka, jak svého Otce oslovoval: aramejským slovem ABBA, což znamená důvěrně: OTČE.
V dnešním kázání bych se rád zaměřil právě na toto oslovení:
Otče náš, který jsi v nebesích.
Znamená to: Bože, který jsi nad námi, který jsi náš duchovní otec, stvořitel. Slovo v „nebesích“ říká: Jako máme své pozemské otce na zemi, tak máme jednoho společného otce, který je nad námi nade všemi. Je „neviditelný“, tedy v nebesích, a přece nikoli o to méně skutečný.
My jsme zvyklí ve vědě poznávat hmotu, matérii, rozebírat ji až na nejmenší částice, poznávat fyzikální zákony a vzorce, ale odkud to všechno pochází? Od toho, který je takto nepoznatelný, nemanipulovatelný, neohraničitelný. On mluvil ústy proroků ve Starém zákoně, On se vtělil v Ježíši Kristu, svém synu, který nám o něm pověděl.  O něm v Nicejskocařihradském vyznání říkáme, že je stvořitel všeho „viditelného i neviditelného“, tedy jinak řečeno: - země i nebe, vší skutečnosti. On je ten, který je vždy větší než naše myšlenka o něm, proto se k němu můžeme přibližovat jen s pokorou.
A také s důvěrou. Vždyť je náš Otec. Náš. Není otcem jen někoho, nevytváří zde elity, sekty, vydělené společnosti, On přišel pro všechny. Proto nám Ježíš zanechal modlitbu, která tak přímo začíná: Otče NÁŠ. Tak se modlí ti, kdo Boha jako Otce v Ježíši Kristu poznávají a vyznávají. Proto je modlitba Páně společná všem křesťanům.
Pěkně to ilustruje dnešní čtení z evangelia podle Lukáše. Toto podobenství, které se nejčastěji nazývá o marnotratném synu, by se spíše mělo nazývat o milosrdném otci.  
Důvod je nasnadě. Otec má dva syny, ne pouze jednoho, a on oba přijímá. Nejen mladšího, ale i staršího, nejen marnotratného, ale i toho spořádaného a pracovitého. Podobenství zdůrazňuje, že nebeský otec přijímá jak zjevné hříšníky (s nimiž Ježíš stoloval, a tím židovské elity provokoval, viz začátek 15. kapitoly), tak i ony vzorné zákoníky a farizeje, kteří žili podle Božího Zákona a až někdy až příliš si na tom zakládali.  
Přesto si můžeme klást otázku, jestli to otec se svou velkorysostí vůči mladšímu synu nepřehnal. Vždyť ten kluk prohýřil zděděný majetek s děvkami, pošlapal vše, oč otec celý život usiloval a co budoval. Nedivíme se staršímu bratru, že nechce přijít na velkolepou hostinu, kterou otec vystrojil při návratu tohoto prostopášníka.
Není to však obyčejný návrat, to je zde zásadní. Mladší syn činí pokání, opravdové pokání, lituje toho, co udělal, a nečiní si žádné nároky, sám přiznává, že už není hoden nazývat se synem svého otce a prosí jen o práci posledního služebníka. Není za tím vypočítavost, ale opravdové obrácení. Proto ho otec přijímá s otevřenou náručí a dává mu, co by mu už ani ve snu nenapadlo. Vrací mu důstojnost syna (prsten, oděv, boty) a ještě organizuje slavnost na uvítanou.
Pro nás je důležité, ať už se cítíme spíše jako starší bratr anebo jako mladší bratr, že máme společného otce v nebesích, že jsme ti i ti milováni a přijímání.
Nebezpečí starších bratrů je to, že si jsou před Bohem příliš jistí, že se domnívají, že mají v ruce silné karty a nemusí se bát Božího soudu. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1. list Janův 1,8). Hřích totiž není jen to, co jsme učinili špatně, někomu jsme ublížili (Bohu, lidem), ale i to, co jsme neudělali, ačkoliv jsme to měli udělat. V tomto smyslu už Starý zákon říká: „Není spravedlivého, není ani jednoho“. (Žalm 14)
O to důležitější je vědět, že Pán Bůh netouží po tom, aby nás trestal, ale naopak po tom, aby nás objal a přijal.  Při vysluhování svaté večeře Páně, eucharistie, se smíme v tom utvrdit, že i my jsme přijati mezi ty, kdo smí mít účast na hostině Beránkově. V těchto časech žel tuto svátost slavit nemůžeme, ani se ještě jako společenství sboru sejít nemůžeme, ale jsme pokřtěni anebo ke křtu míříme, a to je na základě víry ta nejpevnější vazba, která nás za jakýchkoli okolností drží a nese.  Martin Luther, když byl internován na hradě Wartburg, tak se těšil slovy: „jsem pokřtěn“, patřím Kristu. A využil deset měsíců osamocenosti k tomu, aby přeložil z řečtiny Nový zákon do němčiny.
Slyším od řady z Vás, sestry a bratři, že si čtete doma z Bible, mnozí jste už přečetli celé Janovo evangelium, my spolu s Vámi, a pokračujete dál. Dovoluji si doporučit, abychom ty tři týdny, než se – dá-li Pán Bůh – znovu sejdeme, ještě využili k tomu, abychom samostudiem poznali i něco ze Starého zákona a něco z epištol (dopisů). Navrhuji přečíst postupně po kapitolách (kapitola jako denní porce) proroctví Ozeášovo (14 kapitol), žalmy 103, 118 a 119 a list Filipským (4 kapitoly).  Třeba hned od této neděle.
Ozeáš je první z tzv. malých proroků, působil v 8. století před Kristem, ne všechno z jeho proroctví je zcela srozumitelné, ale jednoznačně odtud poznáváme Hospodinovu spalující lásku vůči svému lidu. Zaznívají zde i slova soudu pro zatvrzelé, ale milosrdenství má primát. Z žaltáře jsou to tři žalmy, které jsou velmi silnou výpovědí o radosti z víry a z Božího zákona. List Filipským je důvěrným listem apoštola Pavla z počátku 50. let 1. století. Je povzbuzením pro všechny, kdo se rozhodli následovat Krista.
Pokračujeme v modlitbách v 21. večer, není to však žádný zákon, je možné se ztišit kdykoli během dne, alespoň se krátce pomodlit právě modlitbu Páně Otče náš. A třeba i v tichosti mysleme přitom i na svět kolem nás a jeho potřeby, na naše rodiny, na svůj sbor, církev, zejména však mysleme na Toho, k němuž se obracíme, který je naším OTCEM, naším DOMOVEM.

Modleme se:

Otče náš, který jsi v nebesích….

Poslání (Gal 3, 26-29)
Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.
Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.
Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

Požehnání: (staroirské, upraveno)
Ať je na tvých rtech mírnost,
laskavá a vlahá jako letní večer,
který se pomalu snáší do listů horských jasanů.
Ať je laskavost v tvých očích,
půvabná a ryzí jako slunce,
které vystupuje z mlhy a ohřívá klidné jezero.
Ať se na dně tvého srdce zrcadlí čistota,
veselá a jasná jako pramen,
v němž holubice spatřuje svůj obraz.
MILOST VÁM A POKOJ OD BOHA OTCE NAŠEHO A PÁNA JEŽÍŠE KRISTA. AMEN.