Kázání 18.10. 2020

Modlitba: Pane Ježíši, ty jsi cestou, pravdou a životem, pastýřem ovcí a našimi dveřmi do nebeského domova, prosíme, abychom směli i v těchto dnech zakoušet tvou přítomnost, tvou účast na našich starostech, tvou útěchu a tvou pomoc. Děkujeme, že smíme svou naději postavit na Tobě. Amen.

První část: příběh (nejen pro děti)

Poslyšme osobní vzpomínku evangelického faráře Wilhelma Busche s názvem Odpuštění:

Na své mládí vzpomínám vždycky velice rád. Měli jsme ty nejlepší rodiče, kteří kdy žili. Právě proto, když si vzpomenu na některý nepěkný příběh, mne to ještě dnes bolí. Na druhé straně jsem se však v těchto chvílích učil svého otce doopravdy milovat.
 
Teď ale všechno pěkně popořádku: Bylo mi tenkrát dvanáct let a do školy jsem chodil nerad. To už jsem byl kvartánem na gymnáziu. Dnes mám za to, že jsem trpěl docela obyčejnou leností. Chlapci mívají někdy taková období, kdy brát život vážně je jim zcela proti mysli. Nedovedu zcela vysvětlit, kdy k tomu došlo, ale najednou jsem byl zapleten do opravdové sítě lži.
 
Začalo to nějak tak, že jsem napsal jakousi špatnou práci. S úzkostí jsem pozoroval, jak se na mne valí neštěstí. Špatná známka se stane jistě záminkou k pravidelné kontrole mých školních prací a já budu muset dohánět všechno zameškané a strašně se namáhat. K tomu jsem prostě neměl chuť. A tak jsem špatnou známku zamlčel. Příští práce byla ještě horší. Zase jsem tu pohromu doma neprozradil. Šlo to tak daleko, že když se jednou Otec po pracích ptal, něco jsem mu s tlukoucím srdcem nalhal. Přál si vidět sešit. Tak jsem prostě po nocích sešity přepsal. Pak jsem si musel opatřit peníze na inkoust, kterým bych zfalšoval podpis učitele. Otec obdržel sešit s nejpěknějšími poznámkami.
 
Tentokrát jsem poznal, že se z každé lži rodí aspoň deset nových. Nakonec bylo celé mé mládí vyplněno jen tím, že jsem stále jen zakrýval a podváděl. Spleť lží byla stále složitější. Zmocnil se mne určitý druh paniky. Bylo by pro mne jistě výhodnější, kdybych mohl vypracovávat jen své školní úlohy. Teď jsem však vysedával po nocích a přepisoval sešity nebo falšoval omluvenky. Blížily se vánoce. Rodiče si lámali hlavu, čím by nás potěšili. A já! Když si sourozenci hráli, zmocňovala se mne celá bída zkaženého života. Jak jen se z toho dostat?!
 
Nakonec se to vše dostalo na světlo. Vidím v duchu tu scénu zřetelně před sebou, jako by to bylo včera. Sourozenci si hráli s míčem v předsíni, zatímco já jsem seděl bez nálady na schodišti. Pak zazněl zvonek a listonoš odevzdal poštu. Za několik minut se otevřely dveře otcovy pracovny. V nich otec. Bez známky hněvu mne vyzval: "Pojď přece dovnitř!"
 
Srdce mi tlouklo až do krku. Stolní lampa osvětlovala právě otevřený dopis. Hned jsem poznal písmo svého třídního učitele. Co ten dopis obsahoval?! Marně jsem se namáhal jej rozluštit. Ale otec mi jej podal. A zatímco jsem jej bázlivě četl, posadil se na židli.
 
Byly to jen dva řádky, v nichž učitel prosil otce o rozhovor.
 
"Pojď, posaď se," řekl otec, "a pověz mi, co to znamená!". Teď jsem se musel přiznat a ze srdce se mi řinulo celé to klubko podvodů, klamů, lží, lenosti a špíny. Sám jsem byl udiven, když jsem to všechno viděl před sebou rozestřeno.
 
Naplil bych na sebe! Můj milý otec, který nám denně prokazoval svou lásku, tu teď seděl, a já jsem cítil, že jej obestírá temná rouška hlubokého zármutku.
 
Konečně jsem byl hotov. Otec byl docela pohřížen do sebe. Leželo mezi námi strašné a hluboké ticho. Jen z předsíně byl slyšet veselý smích sester.
 
Pak Otec pozvedl hlavu a povzdechl : "To je jako hřeb do mé rakve. Teď jdi."
 
Šel jsem, a když jsem stoupal tmavým schodištěm ke svému pokojíku, slzy mi tekly po obličeji. Sestry se za mnou polekaně dívaly.
 
Mechanicky jsem se svlékl a uložil do postele. Nikdo mne nevolal k večeři. Stejně mne na všecko přešla chuť. Později jsem slyšel, jak matka zpívala vánoční písně. Rozplakal jsem se. Pochopil jsem, že hřích vylučuje a osamocuje.
 
Byl jsem beznadějně zoufalý - sám nad sebou. Už po mne ani pes neštěkne. Otec se už nikdy nebude radostně smát! Nikdo mne už nikdy nebude mít rád!
 
Bylo již pozdě v noci a všichni kromě otce šli už spát. Slyšel jsem obvyklé zvuky. Otec ještě seděl ve své pracovně. Náhle jsem uslyšel vrznout jeho dveře. Teď vystupoval ke své ložnici v prvém poschodí.
 
Zatajil se mi dech a srdce tlouklo, poněvadž jsem zřetelně slyšel, jak jde po schodech nahoru, dál, až ke mě do druhého poschodí.
 
Šel docela pomalu, schod za schodem. Jako by nesl těžké břemeno! V hlavě se mi točily všelijaké myšlenky. Nevzpomněl jsem si, že by někdy vystoupil do mé malé světničky. Co teď chtěl?! Bude velké účtování? Nevypoví mne z domu?
 
Už byl u mých dveří. Na okamžik se zarazil...pak se dveře otevřely...a vstoupil do tmavé světnice. Zadržel jsem dech. Stál docela tiše. Pak se potichu zeptal: "Už spíš?" Ušel mi nezadržitelný vzdech. Povědět jsem nedokázal nic. Tu přistoupil k mé posteli...položil nekonečně něžně ruku na mou hlavu a pověděl: "Jsem rád, že to všechno vyšlo najevo, můj milý synu!" Cítil jsem, jak se sklonil a políbil mne. Pak odešel.
 
Ležel jsem jako ochromený. A přece - nejraději bych vyskočil,...byl bych jej rád objal kolem krku a řekl: "Můj milý otče!" Ale než jsem k tomu našel odvahu, dveře se zavřely.
 
Ležel jsem potmě sám. Zřídka kdy jsem cítil takovou nekonečnou blaženost. Odpuštění. Odpuštění! Teď bude všecko, všecičko nové!...
 
Příští den šel otec do školy. Nevím, o čem spolu s učitelem mluvili. Pustil jsem se s pevným rozhodnutím do práce a o velikonocích jsem domů donesl dobré vysvědčení.
 
Otec tu historii už nikdy nepřipomínal. Byla nadobro odčiněna. Vina byla odpuštěna - uvržena "do hlubin mořských" - jak praví Bible.
 
O mnoho let později jsem se seznámil s odpuštěním vin, které dává Bůh v Ukřižovaném - v Pánu Ježíši. Přišel mi opět na mysl ten starý příběh z mého dětství: to je pravé odpuštění, že se o našem hříchu už nemluví a že je skutečně, doopravdy odčiněn.
 
Zde, v odpuštění, spočívá všechna síla k novému životu. Kdo ji okusí a spolehne na ni, tomu srdce překypuje láskou k Otci.

2. část: Kázání (z neděle 11. 10.)

Druhé čtení: Koloským 2, 1-15
Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské i pro ty, kteří mě ani osobně neznají.
Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus;
v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.
Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi.
I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista.
Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.
Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.
Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Milí bratři a sestry,
čelíme rozsahu i dosahu pandemie, kterou asi nezažili ani ti nejstarší z nás. Je to něco nového, s čím se musíme vyrovnávat, a to nejen tím, že nosíme roušky anebo jíme vitamín D, ale i jako křesťané. Nastávají někdy doby, kdy si musíme právě jako Ježíšovi vyznavači položit otázku: co nám tím chce Pán Bůh říci? Co znamená víra v Ježíše Krista tváří v tvář těmto ohrožením a omezením?
Apoštol Pavel píše Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

Kristus je Boží tajemství. Tajemství, které je odhaleno hloučkům věřících, ale světu je zastřeno stejně jako i jeho budoucnost. On, Kristus, je základem všeho bytí, skrze něho všechno bylo stvořeno, k jeho triumfálnímu vítězství celé dějiny míří, Halelujah! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!, jak se praví v knize Zjevení.
V Kristu jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Snad i tato koronavirová doba nám chce něco jako křesťanům ukázat. Snad nás má vést k tomu, abychom zapustili hlouběji kořeny a postavili pevněji základy.
Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky, nabádá i nás apoštol.

Když Judejci byli v 6. století před Kristem odvlečeni do babylonského zajetí, nemohli najednou slavit bohoslužbu, jak byli zvyklí – v chrámě, se zvířecími oběťmi, se vší liturgií a obřady, které k tomu patří. Nemohli, byla to jasná věc. Navíc byl jejich chrám zničen dobyvateli. Nastala zcela nová situace. Co nám tím Hospodin chce říct? Těmito otázkami se zabývali proroci, nejvíc snad –s prorockým předstihem - Jeremjáš. Ten volal k tomu, aby toto provizorium lid přijal s pokáním a s touhou po obnově víry. Aby se chopil této příležitosti a nechtěl ji obcházet, aby z ní vytěžil to, co z něj vytěžit lze.

To se podařilo! Vskutku se to povedlo. Boží lid v babylonském zajetí začal stavět synagogy, začal sepisovat to, co bylo dosud tradováno ústně, začal více a hlouběji rozumět tomu, co to znamená být vyvoleným lidem, začal více rozumět sám sobě.
Nevím, jak to máte vy, ale sám jsem právě v cizině, kdykoli jsem měl příležitost se tam dostat na delší dobu, začal o to intenzívněji vnímat domov.
Co pro mne znamená domov. Když je člověk delší dobu vzdálen domovu, hltá vše nové vděčně a zároveň srovnává. A přemýšlí. A říká si, co užitečného přináší tato zkušenost a také co cenného a vzácného v cizině postrádám, co mi doma přijde jako samozřejmost. Začínáme si více vážit toho, co bylo běžnou součástí našeho života, co bylo naší snadnou možností, čím jsme žili, aniž by nás napadlo, že by nám to mohlo být odňato.

I situace, které čelíme právě nyní, je takovou výzvou. Právě proto, že přináší omezení a dokonce i dočasné znemožnění toho, čím jsme žili možná až příliš samozřejmě, čeho jsme třeba ani dostatečně nevážili. Např. bohoslužeb. Nyní o ně budeme na nějaký - snad jen krátký čas - opět připraveni. K čemu by nás to mohlo vést? K tomu, až se vrátíme k normálu, se společných bohoslužeb přichytli jako daru, který se neodmítá, jako součásti našeho života, jako pevného článku svého časového řádu.
A nyní, když se dostáváme do jakého provizoria jako kdysi Židé, kterým byl odňat chrám, se máme o to víc stávat LIDEM KNIHY.  Nejspíše tak, že ve svých domácnostech znovu začneme otevírat Bibli, abychom znovu začali otevírat zpěvník, abychom se znovu začali modlit, abychom posílili „domácí církev“, která je u nás tak povážlivě oslabena a v nejlepším případě se omezuje na modlitbu před jídlem. To říkám i z vlastní zkušenosti.
Je jasné, že členové našich rodin nejsou vždy křesťané, na to je třeba brát ohled, ale nikdo nám přece nemůže zabránit, abychom
otevřeli Bibli a třeba si z ní denně přečetli kapitolu. Třeba právě to je svědectví, kterého se máme nyní chopit. Vždyť v Kristu jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Ježíš je ten mesiáš, který měl přijít. I dnes je třeba z toho vyvozovat důsledky. Nebylo by fér přijímat od Pána Boha jen útěchu, aniž bychom byli ochotni k radikálnějšímu následování.
Radix (řecky) – znamená kořen. Fundamentum (latinsky) – základ, podstata.  
A právě o to jde, abychom byli radikálnějšími a fundamentálnějšími křesťany. Nezaměňovat prosím s fundamentalistickými. Fundamentálnější – to je prosté, zpevnit základy naší víry v Ježíše Krista.

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky, nabádá i nás apoštol. A nejen tak. I jinak.

Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. V něm je přece vtělena všechna plnost božství.

Existují různé výklady, jak vysvětlit skutečnost. Nedávno na karlovarské pěší zóně hostovali členové hnutí Hare Kršna. Jeden z nich mě oslovil, a neměl jsem z toho vůbec špatný pocit. Bylo totiž patrné, že tomu mladému muži alespoň o něco šlo.
Většina našeho národa sice uznává „něco nad námi“, ale nemá kuráž se k ničemu konkrétnějšímu přiznat. Možná to nemusí být jen nedostatkem odvahy, ale i nedostatkem ochoty si nechat do svého života kýmkoli mluvit. Někdy to ovšem může být i tím, že člověk fakt neví, není schopen ničeho víc než pohlédnout na protější stěnu. Nemusí to být jen špatnou vůli. Věřící křesťané, tam kde přeskočila jiskra mezi člověkem a tím, kdo jej přesahuje, však mohou nahlédnout dál, vyhlížet naplnění dějin, pevně se chopit zaslíbení, že On přijde soudit živé i mrtvé, že Kristus je Králem a že budoucnost se v něm otevírá.

S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.
Ježíš trpěl. To hodně napoví. Náš Bůh není prost utrpení. Trpí ten, kdo miluje.
Boží Syn čelil zatčení, výslechu, bičování a ukřižování právě proto, že miloval a miluje. Nesl na kříži kříže nás všech. Trpěl i za nás, kdo žijeme v době zaskočené pandemií. Skrze křest a víru jsme s Ním spojeni, jsme propojeni s jeho údělem, utrpení by nám nemělo připadat příliš divné, spíše se smíme přidržet jeho zaslíbení, že budeme spolu s Ním vzkříšeni z mrtvých.

Jinak řečeno, naše naděje není vnitrodějinná. Není omezena na naše prožitky a zkušenosti, na to, co zakoušíme na své kůži. Přesahuje je.
A právě proto, že je přesahuje, dodává nám síly, abychom i uprostřed našich dějin, v naší všednodenní realitě, dokázali žít jako křesťané, jako nositelé naděje. Třeba jen tím, že nelámeme nad druhým hůl, anebo tím, že jsme ochotni něco darovat anebo učinit něco nad rámec běžné samozřejmosti. Víme, že jsme na cestě k cíli a z toho hlediska smíme poměřovat dění kolem nás. Kristus je ten cíl a zároveň náš průvodce, Pán, Spasitel a skrze Ducha svatého i Utěšitel. Bohu díky.  

Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

K tomu osobní vzpomínka evangelického faráře Wilhelma Busche s názvem Odpuštění (první část, viz výše)