Kázání 15. 11. 2020 (text)

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
(Matouš 5, 8)

Zdravím vás, bratři a sestry z karlovarského i chodovského sboru.
Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
Dnes je neděle 15. listopadu L. P. 2020.

Poslyšme čtení pro tuto neděli, které je vzato z Evangelia podle Lukáše 10, 38-42. 

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo.
Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Bratři a sestry, milí přátelé,
jak víte, právě dnes je to 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského, posledního biskupa české větve Jednoty bratrské, polská větev měla nadále své biskupy, muže, který byl právem nazván „učitel národů“. Kdybychom si každý rok připomněli alespoň něco z jeho díla, měli bychom pořád před sebou velmi inspirující, občerstvující a ozdravné myšlenky, a to bychom měli dělat, protože mu hodně zůstáváme dlužni. Jako Češi i jako českobratrští evangelíci. Nejde samozřejmě o to jenom opakovat to, co říkal, spíše domýšlet jeho podněty do života našeho, našich sborů i naší společnosti jako celku.

Dva roky před svou smrtí v roce 1668 napsal Komenský v Amsterodamu  spisek pod názvem Unum necessarium – čili: Jednoho jest potřebí, totiž věděti, čeho jest člověku třeba v životě, při smrti a po smrti, což zbytečnostmi světskými znavený a k jedinému potřebnému se uchylující stařec J. A. Komenský v 77. roce věku svého k úvaze předkládá.

Podle něj všechny zmatky ve světě i v lidském životě plynou z toho, že člověk si neumí správně poskládat priority v životě. Nikoli priority, jak si je sám sobě stanovil, ale priority, k nimž byl stvořen a které tvoří podstatu jeho poslání. Lék proti tomu zmatku ukázal Kristus svým přikázáním o jednom potřebném, jak jsme to slyšeli v evangelijním čtení:
„Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

A tak, milí přátelé, smíme i v našich dnešních poměrech přemýšlet nad jedním potřebným, nad tou Mariinou volbou, o kterou nikdy nepřijde.

Bratři a sestry, před rokem jsme ještě vůbec nic nevěděli o nějaké pandemii. Dokázali jsme si představit jiná ohrožení, ale na toto jsme připraveni nebyli.
Jak se s tím vyrovnat jako křesťané? Chtěl bych dnes položit důraz na to, co ve své závěti vyzdvihnul právě Komenský, muž, který byl sužován po desetiletí různými pohromami, a přece sám sebe označuje za muže touhy.
Nikdy nezatrpknul, neschoulil se do sebe, nerezignoval, pořád o něco zápasil, především o to, aby člověk i uprostřed těžkostí a právě uprostřed nich našel sebe sama, aby byl práv svého lidství, aby dostál svému určení.

Možná právě tato pandemie nás má jako lidstvo, jako národ i jako církev zastavit, abychom se zamysleli, kterým směrem se dále ubírat. Možná je to křižovatka, která dává šanci odbočit, pokud jsme některé věci dosud nedokázali dobře vyhodnotit. Co to znamená v životě širší pospolitosti je jedna věc, co v životě každého z nás a v životě našich sboru je druhá věc, a právě na ni se zaměřme.

K tomu, abychom volili správné prostředky, jak se dostat k cíli, - to, co nás k němu odvádí i to, co nás od jeho dosažení odvádí - je potřeba znát cíl. Kdybychom neznali cíl, budeme se ve svém životě motat jako v labyrintu.

Apoštol Pavel své místo na závodní dráze v listu Filipským vyjadřuje jasně:
Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.
Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,
běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.
Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. (3, 12-16)

Cíl je Kristus, jeho trůn a sláva na jedné straně, a naplnění poslání, které je každému z nás dáno na druhé straně, byli jsme totiž stvořeni k Božímu obrazu, pokřtěni, abychom jako kristovci běželi, pořád běžíme, či máme běžet, ještě ten závod nepřestal, teď jde o to, jestli se k cíli přibližujeme nebo se od něj vzdalujeme, jestli jsme se vůbec správně zorientovali.

Marie se zorientovala v tu chvíli správně. Pochopila, že při vší lásce k Mistrovi je potřeba nyní poslouchat jeho slovo, nikoli starat se o jeho pohodlí. Nechat si posloužit, aby pak mohla sama sloužit druhým.

Každý se nějak jmenujeme, chodíme do školy, do zaměstnání, nebo zaměstnání hledáme, nebo jsme již v důchodu a zabýváme se i tak různými věcmi. Baví nás to i ono. A to je dobře, že jsme různí, že nejsme všichni kopie jednoho originálu, že jsme každý originál, že máme různé schopnosti, různé životní zkušenosti, různé zájmy. A přece máme něco stejného, co nás spojuje, a to je právě onen běh k cíli, za Kristem, je to víra, nadějných věcí podstata. Nejprve jsem křesťan, a teprve potom rodič, manžel, syn, dcera, Čech, Západočech, zámečník a třeba fanoušek karlovarského hokeje, turista či kytarista.  Jestliže to tak mám, tak podle toho i zařizuji svůj život.

Abych si tuto prioritní identitu křesťana udržel a na ni zavěsil všechny ostatní, tak bych měl denně dbát aspoň na krátkou modlitbu a krátkou četbu Písma, třeba Hesel Jednoty bratrské. S Hesly mám dobrou zkušenost, jeden verš ze Starého a jeden verš z Nového zákona na každý den, lze mít hesla tištěná, můžete si ale také zadat, že nám každé ráno budou přicházet mailem, v češtině, v němčině nebo v jakém chceme jazyku.

Jedním ze stavebních kamenů křesťanského životního stylu je neděle.
Znáte tu reklamu na pomazánky – kvalita bez kompromisů. Neděle by měla být pokud možno také bez kompromisů, i když třeba nemůžeme být pokaždé ve sboru. Někdy jsme i ve službě, pracujeme-li třeba v nemocnici. Ale i tak o neděli platí to, co Židé říkají o sobotě – my nedržíme sobotu, sobota drží nás. Smíme to chápat podobně: my nedříme neděli, neděle drží nás. Vždy když se měla pospolitost Izraele vzpamatovat, obrodit, rozpomenout na svou identitu, úplně první věc bylo vrátit se ke svěcení sedmého dne.

A druhou věcí byla slavnost Hodu Beránka. Rozpomenutí, že vyšli z Egypta a že vyšli v síle tohoto pokrmu. My jsme také vyšli z Egypta hříchu, tedy z otroctví hříchu, a můžeme jít v síle tohoto pokrmu. Pro nás je ovšem tím pokrmem svátost stolu Kristova. Alespoň jednou za měsíc bychom ji měli slavit, abychom se na ni stáli závislými. Být nezávislý na večeři Páně, znamená být nezávislý na Bohu. Bůh nám dal tento obřad, píše se o něm v každém evangeliu, tak bychom jej měli využívat, nikoli s ním šetřit. Jestliže se v minulosti naší církve časté slavení stolu Páně opustilo, tak to bylo špatně. Byl to pozůstatek nikoli reformační víry, ale osvícenského nepochopení všeho, co přinášelo nějaké tajemství. Ježíš je uprostřed nás, to je tajemství víry, které nás nabíjí, dodává nám další síly k běhu a spojuje nás s těmi, kdo běží po našem boku. V mimořádných situacích, v jaké se také nyní nacházíme, se musíme ovšem učit žít z víry samotné.
Mluví-li se v dogmatice i o tom, že může existovat křest touhou, že člověk je před Bohem jako by pokřtěn, i když to za svého života nestihl realizovat, ale toužil po tom, pak analogicky může existovat i duchovní přijímání, kdy sama touha po něm už nám dá podíl na tom, po čem toužíme, i když jsme od toho fyzicky vzdáleni.

Jak to pěkně vyjádřil ve známé písni (398) biskup Jednoty bratrské Jan Augusta:

Já po tom toužím,
můj jediný Bože,
i žalostním
a mám nad tím hoře,
když jsem
od těch věcí vzdálen.
(z písně Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové)

Život křesťana má být život služby. Nemůžeme každý pracovat v Armádě spásy, nejsme každý zdravotník nebo pečovatel. Ale každý můžeme hledat, jak tuto solidaritu s potřebnými pěstovat sám. A také společně, jak jí můžeme pěstovat třeba ve svém sboru. A vše na co nestačím, v důvěře odevzdávat  Pánu Bohu. Jako Komenský, který se do posledních svých sil rozdával. Mimochodem: ve svém „důchodcovském“ věku v Amsterodamu vydal dokonce skoro polovinu ze všech svých asi 135 titulů.  Toho by nebyl schopen, kdyby se stále znovu neodevzdával Pánu Bohu. Ostatně je příznačné, že řada jeho knížek končí modlitbou. To je osvobozující. Nejsem tu ve službě sobě a svému jménu, ale ve službě tobě a tvému jménu, Bože. Ty dokonáš to nedokonalé a chatrné, co ti nabízíme, ty to opravíš, zcelíš, doplníš, dokonáš.

Každý jsme nějak disponováni. Ale myslet na druhé můžeme v každém věku a v každé situaci. To je právě ta pointa, kterou lze vystopovat i u apoštola Pavla. On také i ve vězení pořád myslí na druhé, na své sbory, na své spolupracovníky, kupodivu velmi zřídka píše o svých potížích, spíše druhé povzbuzuje, koriguje, pozdravuje. To se naučil u Krista, který toto bytí pro druhé ztělesňoval v celém svém životě.
Od cíle se odchyluješ, pokud myslíš jen sám na sebe. Od Krista se vzdaluješ, pokud tě druzí nezajímají, pokud na Tvou Bibli sedá prach, pokud nemáš v sobě to, co Kristus shrnul do jednoho podvojného přikázání:

Jednou přišel k Ježíši zákoník, který se ho zeptal:

"Mistře, které přikázání v zákoně je největší?"

On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Matouš 22, 37-40)

A svatý Augustin na rozhraní starověku a středověku řekl totéž ve zkratce, která se nám jeví velmi moderní a přijatelná: MILUJ A DĚLEJ SI, CO CHCEŠ.
Když zároveň tento nejvlivnější církevní myslitel své doby vyjasnil, že nejde o lásku k sobě (AMOR SUI), ale o lásku k Bohu (AMOR DEI). O lásku k Bohu, která se přelévá i do lásky k bližnímu.
Jako u toho milosrdného Samaritána, ostatně ten příběh či to podobenství právě předchází oddílu o Marii a Martě. Právě na těchto dvou oddílech, za sebou úmyslně zařazených, se ukazuje, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou spojité nádoby, a že teprve v této otevřenosti naší duše k Bohu a k druhým lidem (a můžeme oprávněně říct: i k jiným tvorům) můžeme najít sebe sama, své určení, naplnění i své nejhlubší štěstí. A zároveň se neminout cílem.

Ano, náš běh není obyčejný běh. Neběžíme tak, abychom druhým unikli, abychom je ztratili ze svého zorného úhlu. Jen máme-li v zorném úhlu jak Pána Ježíše, tak své bližní, jsme schopni se správně zorientovat a doběhnout k cílové pásce. Jen tehdy jsme schopni vyváznout z labyrintu světa a dojít do ráje srdce. Je to prosté: miluj a dělej si, co chceš.

Pán Vás všechny provázej a ochraňuj!

Pomodleme se:

Pane Ježíši Kriste, u tebe je naše štěstí, útěcha, posila, ty jsi cesta, pravda a život. Veď nás, Mistře svých žáků, k tomu, abychom čerpali z té pravé studně, studně vody živé, z tvého evangelia, a tak měli sílu překonávat překážky a všelijaké obavy, a konat to, k čemu nás posíláš.
Buď s nemocnými i s těmi, kdo se o ně starají. I nám ukaž, kde je naše místo, jak my sami můžeme druhé potěšit, sami předtím potěšeni tvým objetím lásky a vyzařováním dobra. Do tvých rukou vkládáme všechny své blízké, také svůj sbor a tvé dílo v tomto světě.

Na tvé slovo voláme s důvěrou k nebeskému Otci: 
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva
na věky.
Amen.
 
A přijměte Boží požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,

ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,

ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.