Kázání 7. 3. 2021 - Martin T. Zikmund

Milí přátelé, bratři a sestry, dnes máme třetí neděli postní, 7. března L. P. 2021
Poslyšme vstupní biblické slovo pro tuto neděli:
SVÉ OČI STÁLE UPÍRÁM K HOSPODINU… Žalm 25, 15a

Milé děti a mládeži, ale i Vy dospělí
Dnešní postní neděle se nazývá OCULI, „oči“.  OCULUS znamená latinsky oko, OCULI, oči.
Ta naše neděle je tak nazvána podle toho žalmového slova: „své oči stále upírám k Hospodinu“
Záleží totiž na tom nejen jak dobře vidíme - když vidíme hůř, nosíme brýle - ale i jak se díváme a na co se díváme. Co chceme vidět a co nechceme vidět. To, na co se díváme, určuje i nás samé.
Křesťanská víra nás učí, abychom se dívali na skutečnost kolem nás jakoby Božíma očima, abychom viděli člověka, kterému můžeme pomoci, kterého můžeme potěšit, ale také abychom viděli to všechno krásné, dobré a ušlechtilé, co nás obklopuje a co nás utváří a co pochází od Pána Boha. Je to prosté.
Řeknu Vám k tomu příběh, vyprávěla ho jedna slečna.
„Před týdnem jsem šla po městě…po městě, ve kterém bydlím od narození, a šla jsem ulicí, kterou chodívám celá léta. Byla jsem bez nálady, jen tak jsem se ploužila, a ani mě nenapadlo, že bych mohla něco mimořádného zažít. A pak jsem uviděla malíře.
Seděl na židličce před jedním domem a maloval dům na druhé straně ulice. Proč ho maluje? Podívala jsem se na ten dům a užasla jsem.

Nádherný dům. Dívala jsem se na něj, co je na něm krásných sošek, a dívala jsem se na fresky, které na něm byly, dívala jsem se na římsy…

Jak to, že jsem tady už tolikrát šla a nikdy jsem si nevšimla, kolem jaké krásy chodím?
Pokračovala jsem a rozhlížela se.
Zkoušela jsem si představit, že jsem malíř a že mám to, co vidím, namalovat.
A hned jsem viděla tolik nádherných věcí a tolik nádherných příležitostí k tomu, aby se ony věci ocitly na plátně a s ním třeba i na nějaké výstavě.
Pak jsem si všimla stromů, aleje v té ulici….
Každý z těch stromů byl něčím pozoruhodný, každý byl jinak svěží, jinak krásný, každý by stál za to, aby…
Aby ho někdo přenesl štětcem na plátno.
Pak jsem si všimla racka, letěl nad řekou, a všimla jsem si druhého břehu…
Jako bych šla tímhle městem a těmihle ulicemi opravdu poprvé v životě.
Ten malíř tam už neseděl, když jsem se večer vracela. Ani nevěděl, jaký dar mi dal. Jistě ani netušil, že mě naučil vidět svět okolo sebe jinak. Od té doby se dívám kolem sebe tak, jako bych měla to, co je kolem mě, předat jiným, jako bych si měla všímat všeho hezkého, co bych měla namalovat…Domů, oblaků, stromů.  Ale třeba i lidí.
To setkání s malířem, to byl takový andělský dotek, a člověk náhle vidí svět jinak než v jeho šedivosti, jako by náhle hrál všemi barvami, jako by byl náhle rozsvícený, osvícený něčím z nebe, andělským světlem, a uvědomuje si, co krásy a nádhery je kolem něj, dívá se a dívá, a děkuje a děkuje.
Tak třeba, děti, něco z toho, co Vás zaujme, také namalujte či nakreslete! To je jedno, jestli vodovkami, temperami, pastelkami, fixkami anebo jen tužkou. Vždycky do takového obrázku dáte i kus sebe a možná i něco cenného objevíte. Pravda není černobílá.
Poslyšme slova základu dnešního zvěstování, jak nám ho předkládá dnešní perikopa, tj. předepsaný oddíl na tuto neděli, řídíme se podle německých evangelických oddílů.

Je zapsán v Efezským 5. kapitele, vybrané verše: 1.2-8.9
Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá (…)

I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla -ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda.

Bratři a sestry,
Tyto verše z listu Efezským jsou velmi výstižnou biblickou charakteristikou toho, oč usilovaly osobnosti Jednoty bratrské od svých počátků až po exil. Lidé prostí i učení, venkované i šlechtici, řemeslníci i měšťané, muži i ženy, ti všichni sami sobě rozuměli jako milovaným Božím dětem, jako těm, kteří směli a mohli zakoušet Boží lásku, Boží péči a jeho spasitelné záměry a cíle.  
„I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem“. To, co z nich učinil Pán, to nechápali v žádném případě jako zásluhu, ale jako dar. Tím, že byli pokřtěni, tím, že směli uvěřit, tím, že se směli přimknout k Pánu Ježíši celým srdcem, tak se najednou dostali do blízkosti SVĚTLA, které oni sami nevytvořili, a přece se na nich mohlo odrážet.
Jsme znovu u toho, jak je důležité se umět dívat a umět se postavit či nastavit. Křesťané by měli být jako hvězdy, které se nechají osvítit sluncem. Jistě i nekřesťané svítí, také se nechávají osvítit sluncem – Kristem, i když to třeba ani neví. Ale křesťané ví, že to SVĚTLO, které svět potřebuje, není produkt člověka, že je to SVĚTLO STVOŘITELE A SPASITELE SVĚTA, že to je světlo, které svědčí o tom, že člověk není ve vesmíru opuštěn, ale že byl stvořen k Božímu obrazu. Ano, člověk sám má být tím obrazem, který vzniká, když se dívá na Krista a na Boží dílo v tomto světě. Jakmile se nastavíme Kristu, vzniká Boží obraz v tomto světě.
Milí přátelé,
dnes je 7. březen. Mnozí víme, že to je den narození Tomáše Garrigue Masaryka (1850 – 1937), našeho prvního prezidenta, filosofa, profesora sociologie a náboženského hledače. Masaryk – spolu s Janem Amosem Komenským a Karlem IV. – patří bezpochyby k nejvýznamnějším Čechům všech dob. Mimochodem: všichni tito tři byli křesťané, a to rozhodní křesťané.
Masaryk ovšem nenašel svůj domov tak docela v žádné s církví, třebaže se s evangelictvím identifikoval asi nejvíc, i tak však Ježíš pro něj znamenal celoživotní inspiraci číslo jedna. Když nás dnes list Efezským vyzývá, že máme žít jako děti světla, tj. v lásce, a že ovocem světla je dobrota, spravedlnost a pravda, tak to je právě to, oč usiloval Masaryk.
Světlo totiž přináší ovoce. Když se vystavíme světlu evangelia, tak to přináší důsledky v našich životech i v životě společnosti. Evangelium pracuje, mění skutečnost, obnovuje ji, přetváří ji, dodává naději, zmocňuje se lidí a jejich hlav, rukou i nohou.
Když dnes pár lidí z karlovarského sboru spolu se svými přáteli vaří pro bezdomovce, zda-li pak to není ovoce světla? Jistě že je. Nejen věřící, ale i tzv. nevěřící jen odrážejí dál to světlo, které sami zachycují a které je samo prostupuje. Svět neleží ve zlém, třebaže zlo se snaží to tak zamaskovat, že to temné triumfuje, ale není to tak, světlo svítí a tma ho pohltit nemůže.
Dívejte se na světlo, ne na tmu.
Víte, co to byl palantír v Pánu prstenů? Křišťálová koule, skrze kterou Zlo mohlo uhranout toho, kdo se dívá, nemá-li sám dostatek vnitřní síly odolat.
Dnešní žalmové vstupní slov zní zcela opačně takto:
STÁLE UPÍRÁM SVÉ OČI K HOSPODINU, ON VYPROSTÍ ZE SÍTĚ MÉ NOHY (25, 15).
Když budeme upírat své oči k Hospodinu, tak nás ani temné síly, ani všelijak rozsochaté sociálně sítě nepohltí. Ani všudypřítomná komerčně pokleslá mediální pokrývka nás nepřinutí vidět všechno černě. Kdo se stane obětí tohoto bombardování, tak se buď uchýlí k depresím, anebo najde útěchu ve vyhledávání povrchních článků a odkazů, drbů a lechtivých scén, které se dožadují naší pozornosti, třebaže jsou pod úrovní všech, kdo jsou stvořeni k Božímu obrazu.
STÁLE UPÍRÁM SVÉ OČI K HOSPODINU, ON VYPROSTÍ ZE SÍTĚ MÉ NOHY (25, 15).
Ano, i ze sítě takto nastavené propagandy.
Když se křesťané mají zaměřit na dobro, spravedlnost a pravdu, zda-li pak to nejsou ony maximy, k nimž odkazuje i celá naše česká náboženská minulost? Pravda Páně vítězí, toto heslo, tento program přece nevznikl samovolně, ten souvisí s Kristem a s Božím lidem. Dobro, spravedlnost a pravda, to jsou věci, které vyplývají z toho, že jsme se stali žáky, učedníky Nazaretského. Toho, který nás miloval a sám sebe dal za nás v oběť, a který nás učí takto se chovat i vůči svému okolí.
Dejme slovo dnešnímu jubilantovi, ať to pro nás shrne.
T. G. Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem to říká takto:
Řekl bych, že ta vrozená a samozřejmá láska k bližnímu by obstála i bez náboženství, bez víry. Pravda, ale ne v té plnosti. Zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Náboženství bez lidskosti nemůže být správné; lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná. Jan praví: “Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo, kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati?”
Ježíšovo přikázání lásky k bližnímu stačí pro všecko jednání člověka vůči člověku; už Pavel správně vyvozoval všechny zápovědi desatera z přikázání humanitního.
Přikázání Ježíšovo zahrnuje a předpisuje také lásku k sobě: ne egoism, ale uvědomělou starost o sebe, o spásu své duše. Se sebou jsme stále, na sebe můžeme stále působit, třebaže je to často těžší než působit na jiné; proto se máme o sebe starat, aby se o nás nemuseli starat druzí. Ježíš to řekl pěkně a prakticky: miluj bližního svého jako sebe samého; tedy starej se o sebe, poznávej sebe, važ si sebe, buď k sobě upřímný a opravdový a neobtěžuj druhé. Buď stále na stráži, dávej pozor, buď činný, odhodlaný, měj kuráž a neutíkej před odpovědností. (…)
Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce; ale nestačí mít k spolučlověku jen takzvaný milý cit – láska, humanita se musí ztělesnit v práci, v součinnosti, v tvoření a tím i v zdokonalování světa nám daného. Jsme dělníci na vinici boží.
Hovory s TGM, jak je sepsal Karel Čapek v letech 1928-1935, by se měly stát povinnou četbou každého myslícího Čecha. O to více evangelíka.
Jestliže Masaryk nazval Jednotu bratrskou „nejkrásnějším květem české reformace“, tak on sám jako sociální prorok, filosof a politik ve svém tíhnutí ke světlu zůstává nejkrásnějším květem českého obrození.
Náš národ potřebuje znovu rozdmýchávat uhlíky, které rozehřívaly Jednotu bratrskou, ale i ty, které dodávaly energii, zápal a cíle samotnému Masarykovi – přes všechny limity, kterými je jakákoli lidská činnost vystavena.
Naše světlo nepochází z člověka, ale z bohočlověka. Z Ježíše Krista, Syna Božího i Syna člověka, našeho Spasitele, Vykupitele, který je, jak říká naše vyznání, SVĚTLO ZE SVĚTLA.
„Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie“ (TGM, Světová revoluce).
Pomodleme se:
Hospodine, Pane náš, Otče Pána Ježíše Krista, ty buď oslaven, veleben a chválen všemi svými vyznavači po celém světě, a to i u nás – na Karlovarsku, vždyť denně žijeme z tvé milosti, z tvé přízně, z tvé naděje, kterou jsi pro nás ve svém Synu připravil. Prosíme tě o tvého Ducha svatého, aby se nás zmocňoval, aby nás prostoupil, naplnil a rozveselil, abychom věděli, že vše – i my sami – jsme v tvých rukou.
Buď prosíme se všemi slabými i silnými, úspěšnými i neúspěšnými, se všemi křesťany i nekřesťany, se všemi šťastnými i smutnými, ať všichni, každý ve své situaci, poznáváme, že bázeň před Hospodinem je počátek moudrosti.  Posilni naše sbory, seniorát, církev národní i mezinárodní, ať všichni jako bratři a sestry, děti téhož otce, děti světla smíme znovu vděčně se k tobě obracet:
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

A BŮH VEŠKERÉ MILOSTI, KTERÝ VÁS POVOLAL KE SVÉ VĚČNÉ SLÁVĚ VKRISTU, PO KRÁTKÉM UTRPENÍ VÁS OBNOVÍ, UTVRDÍ, POSÍLÍ A POSTAVÍ NA PEVNÝ ZÁKLAD. JEMU NÁLEŽÍ PANSTVÍ NA VĚKY VĚKŮ! (První list Petrův 5,10-11)

A vyprosme si Boží požehnání:
AŤ TI HOSPODIN ŽEHNÁ A CHRÁNÍ TĚ.
AŤ HOSPODIN ROZJASNÍ NAD TEBOU SVOU TVÁŘ A JE TI MILOSTIV.
AŤ HOSPODIN OBRÁTÍ K TOBĚ SVOU TVÁŘ A OBDAŘÍ TĚ POKOJEM. AMEN.