Přeskočit navigaci.

Kázání 28. 3. 2021 - Květná neděle - Martin T. Zikmund

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. (Ž 22, 2)

Milé děti,
Slyšeli jste „pohádku“ o zvířatech, kterým omrzel život na domácím dvorku a vydala se do světa? Před třemi roky se taková pohádka stala skutečností nedaleko odsud. Z dálnice D6 u Nového Sedla volal policistům překvapený řidič, který na autostrádě potkal kozu, koně a osla.
„Domácí zvěř se pohybovala po D6 u hřbitova v katastru Nové Sedlo, ve směru na Karlovy Vary. Na místo vyjela loketská policejní hlídka, která zjistila, že po dálnici pobíhají kůň, osel a koza,“ popsala situaci  policejní mluvčí.
Na pomoc loketským policistům dorazili i kolegové z Chodova a Horního Slavkova. Zavolali i pracovníky záchranné a odchytové služby pro zvířata. Společně se jim podařilo trojici polapit. A po půlnoci byla dálnice už zase plně průjezdná. Zkrátka zvířata se vydala na špacír.
Teď Vám povím o oslu, který se vydal na špacír. Myslím, že kůň a koza by s ním taky tehdy rády šly, ale tuto zakázku mohlo odvést jen jedno zvíře, a tím byl osel. Nechal si ho přivést Pán Ježíš před vjezdem do Jeruzaléma. Sedl si na něj, pohladil ho a pobídl k vykročení. Zvíře jej klidně přineslo až k jeruzalémským branám, kde mu zástup lidí upravil k jeho velkému překvapení cestu jako kdyby šlo o královského grošáka. To ten oslík nikdy nezažil. Lidé provolávali slávu Pánu Ježíši. Rozpoznali v jeho příjezdu znamení. Vždyť už dávný prorok Zacharjáš předpověděl, že ten skutečný král vjede do Jeruzaléma na oslíku. Pán Ježíš si se zvířaty rozuměl, vždyť zvířata jej přivítala na svět už v betlémské stáji.
Oslík byl tehdy zvířetem chudých lidí, bohatí osly nevyužívaly, oslík představoval tu vlastnost, která se Pánu Ježíši obzvlášť líbila – pokoru.
Pokorní, skromní a mírní jsou zpravidla lidé, kteří si na nic nehrají, kteří jsou smířeni s tím, že jsou tím, čím jsou, vědí o svých nedostatcích, jsou otevřeni pro Pána Boha a jsou připraveni mu sloužit tak, jak On bude potřebovat. Pokorní lidé jsou podle Bible ti, kteří to dotáhnou nejdál. Jako ten oslík, který to ze zvířat dotáhl nejdál - přivezl Pána Ježíše až do Jeruzaléma a nešlapal přitom po tvrdém kamení, ale po palmových ratolestech, po větvičkách, které mu házeli na cestu Ježíšovy přívrženci. Ostatně to je také důvod, proč se tato neděle nazývá květná anebo palmová. Ježíš na oslu vjel do Jeruzaléma po cestě vystlané ratolestmi stromů.  Začíná Svatý týden.

Poslyšme slova základu dnešního kázání. Jsou vzata z vybraných veršů kap. 11. a 12. listu Židům.

Židům 11,1-2.8-12.39-40.12,1-3
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.
Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, `jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu´.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.  Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.

Milí přátelé, bratři a sestry,
nedávno někdo říkal o Češích, že jim jde dobře sprint, ale nezvládají maratón.  Mluvil o tom, že před rokem, když se pandemie poprvé provalila do naší země, se dokázali Češi semknout, ukáznit, dokázali dodržovat určitou disciplínu, protože věděli, že je to potřeba. Ale nevydrželo jim to dlouho. V posledním půlroce, i když statistiky nemocnosti jsou daleko horší než předtím, už přísná opatření dodržuje jen nanejvýš polovina lidí, ostatní buď vůbec anebo jen naoko.
Podobně jsme se podle něj dokázali na čas semknout v osmašedesátém nebo i v devětaosmdesátém, ale vydrželo to několik měsíců a pak přišlo ke slovu vystřízlivění či spíše normalizace. Ať už v socialistické či v kapitalistické podobě.  Zkrátka došly síly, étos vyprachal. Nemám v úmyslu tyto věci hodnotit v kázání, používám je jenom jako příměr, který se nám hodí do dnešního poselství. To, k čemu jsou totiž křesťané povoláni není sprint, ale maratón. Není to krátkodobé vzedmutí, ale běh na dlouhou trať.

Ten běh či zpočátku chůzi započal už Abraham, praotec víry, se svou ženou Sárou; štafetu převzali jejich potomci, pokračovali v tomto úsilí - až po mnoha generacích dospěli k Novému zákonu, k Ježíši, zaslíbenému mesiáši. S ním ale běh nekončí, jen se cosi podstatného změnilo, On se totiž postavil do našeho čela, On je ten první, který nám razí cestu, nedbaje na potupu, maje stále před sebou cíl.

K tomu, abychom tento cíl neztratili ze zřetele, je nám třeba víry. Máme se spolehnout na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme. Máme do toho dát všecko. Celého člověka. A abychom měli výdrž a do cíle doběhli, máme stále setřásat všechnu přítěž, všelijaký hřích, který se nás tak snadno po cestě přichytí.

Chce se po nás nasazení, opravdovost, víra vyžaduje člověka z jednoho kusu. Víte někteří lépe než já, že ve sportu člověk nic neošidí. Když špatně natrénuje, když přestane dbát na životosprávu, když přestane myslet na vítězství, tak najednou jde jeho výkon dolů.  Neprojevuje se podobně duchovní život, když přestaneme myslet na Krista, na své poslání, když přestaneme číst Bibli, přestaneme se živit Božím Slovem, svátostmi, společenstvím? Jak bolestné je, že svátosti a společenství jsou nám v tomto čase odepřeny! Ale dnešní text je o tom, že zůstáváme ve společenství i nyní, vždyť se zde mluví o zástupu svědků, doslova: o oblaku svědků, jimiž jsme obklopeni. To jsou všichni ti, kteří jsou již u Boha; v křesťanské tradici počínaje Zjevením Janovým se tito nazývají „svatí“. To nejsou lidé bezhříšní, ale ti, kteří jsou již v cíli – u Boha. A ti jsou pořád s námi spjatí. Jsme jimi obklopeni, tozn. oni na nás hledí, nám fandí, nám tleskají, nás povzbuzují, abychom vydrželi, abychom vydrželi i tento čas pandemie, abychom vydrželi od startu až do cíle, vždyť Ježíš také nesl na sobě opuštěnost, vždyť on volal: Bože můj, proč jsi mne opustil, a přesto v rozhodující moment opuštěn nebyl. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa, kde sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit ty, kdo žijí na zemi, i ty, kdo na zemi již nežijí.
Posilujme svou víru, žijme ze křtu, vždyť své občanství máme v nebesích, (ostatně, milí přátelé, nezapomeňme při sčítání lidu vyplnit kolonku církve, k níže se hlásíme, asi většinou v našem případě Českobratrská církev evangelická. I když věříme, že členové všech církví patří mezi běžce na trati).  

Buďme rádi, bratři a sestry, že máme před sebou cíl, nebeské království, že smíme ve víře hledět na Krista, že smíme se radovat z jeho velikonočního vítězství, že smíme si vzít od něj příklad vytrvalosti i svrchovanosti, v níž odmítl vše, co by mu zabránilo v jeho cestě.
Máme před sebou Svatý týden, pašijový týden, liturgicky nejdůležitější týden v roce. Dnes Květná neděle, zanedlouho velikonoční třídenní počínaje podvečerem na Zelený čtvrtek přes Velký pátek, Bílou sobotu až po velikonoční svítání…Naději tohoto velikonočního rána nám nikdo a nic nevezme.

Rád bych nyní mimořádně přečetl báseň. Ta báseň se jmenuje Pašijový týden. Ta báseň je připsána literárnímu hrdinovi Juriji Živagovi, ve skutečnosti je jejím autorem básník a spisovatel Boris Pasternak. Boris Pasternak za svůj román Doktor Živago dostal Nobelovu cenu, ale kvůli tlaku ze strany sovětských úřadů se jí musel vzdát. Báseň Jurije Živaga čili Borise Pasternaka má ruský, pravoslavný ráz, ale snad zde na Karlovarsku, kde jsme na pravoslaví trochu přece jen zvyklí, to nebude tolik vadit. Je zde totiž hluboce a krásně vyjádřena nám společná naděje a cíl, k němuž vyhlížíme, totiž: Zmrtvýchvstání.

(Pašijový týden, str 503-505)

Modleme se:
Beránku Boží, děkujeme ti za to, že jsi ze své svobodné vůle přijel do Jeruzaléma, abys za nás a pro nás trpěl. Dej nám všem křesťanům, abychom ve dnech, které jsou před námi, soustředili své myšlenky na tvou cestu na kříž a prožili spolu s celou tvou církví po celém světě radost z tvého vzkříšení.
Prosíme za nemocné, za faráře Samuela Hejzlara, za otce pěti dětí Ondřeje Petrželku z farnosti Březová, za spoustu dalších nemocných a jejich blízkých, Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se!
Prosíme o lidi, kteří ztratili práci, o děti, které ztratily školu, o děti, které ztratily své rodiče.
Svěřujeme ti děti, které se rodí na svět. Prosíme, abys požehnal touhu po dětech. Aby lidé mysleli na další generace, a podle toho pečovali o prostředí kolem sebe. Prosíme o pokřtěné děti a mladé lidi z našich společenství.
Buď s dospívajícími dětmi, které se rozhodují, co budou studovat, čím se vyučí, jakým způsobem budou chtít využít své předpoklady pro svůj rozvoj i pro službu druhým.
Prosíme tě, abys v nás všech, ať už máme věk nižší či vyšší, posílil víru, že jsi s námi navzdory všem otazníkům, které přináší náš časný život. Uč nás důvěře a vděčnosti, a dávej nám svůj pokoj, abychom se dokázali vždy cele a oddaně svěřovat do Otcovy péče.  Vždyť v Božích rukou jsme v těch nejlepších rukou.
Společně volejme:
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslyšme poslání z Prvního listu Petrova:
 Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.   Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.  Jemu náleží panství na věky věků!

A vyprosme si Boží požehnání:
A POKOJ BOŽÍ, KTERÝŽ PŘEVYŠUJE VŠELIKÝ ROZUM, HÁJITI BUDE SRDCÍ VAŠICH I SMYSLŮ VAŠICH V KRISTU JEŽÍŠI. AMEN.