Kázání 19. 5. 2024 - Svatodušní neděle - M. T. Zikmund
První čtení: Izajáš 51, 12-16
Druhé čtení: Jan 20, 11-18
„Lidstvo oddělené a odloučené od svého pramene nutně zemdlí“. Tuto větu najdeme ve známé Útěše z filosofie platónského a křesťanského filosofa Boethia. Mínil tím Boží milost, třebaže jeho traktát napsaný ve vyhnanství, byl veskrze filosofický.
Takovou útěchu, nikoli utěšování, která se může stát hybnou silou našich životů, dostáváme z Ducha svatého, Ducha Ježíšova, který tu byl odedávna, už na začátku Bible se o něm píše, že se vznášel nad vodami, a tak tomu rozumíme, že jeho dechnutím všichni přijali život, protože „duch“ a „dech“ se řekne hebrejsky stejně – ruach. Jako bez dechu není fyzického života, tak bez Ducha také není života s Bohem, jinými slovy není skutečné útěchy a skutečné naděje.
Marie Magdalena truchlí nad prázdným hrobem. Nechápe, že Boží dílo pokračuje, i když mluví s anděly. Posléze uvidí Ježíše a nepoznává ho. Její doufání je značně přízemní a docela konkrétní - vztahuje se pouze k nalezení mrtvého těla Ježíšova.
Porozumivá hřejivost, teplo lásky k nám sálá z tohoto oddílu. Žádné výtky či pokárání. Procítěná pozornost. Z otázek andělů a Ježíše čiší porozumění pro Mariino nesrozumění. Pán ji oslovuje jménem: „Marie“. Takto jemně a diskrétně se obrací i nyní na každého z nás. Poznáme ho? Ani ono „nedotýkej se mne“ není zde nijak vyostřeno.
Marie Magdalena jde k hrobu ještě za tmy, to odpovídá tmě v duši, kterou pociťovala. Po prvním šoku, rychlém pohřbu a nařízeném sobotním odpočinku upadá do hluboké melancholie. Jako čerstvá vdova hledá blízkost těla zesnulého. Bude potřebovat ještě hodně času, aby to v sobě vše zpracovala. Známe to. Některé odchody blízkých s námi dokážou tak zacloumat, že se z nich ještě hodně dlouho vzpamatováváme. A není to jen o životě a umírání, ale i o zklamáních, deziluzích, když člověk něco buduje a náhle se mu vše zhroutí jako domek z karet. Marie hledá aspoň nějaké pouto s tím, na němž tolik visela.
Ale přichází nový šok. Hrob je prázdný, tělo pryč. Chtěla tělo znovu uložit do hrobu. „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili“, říká andělům, a Ježíšovi, o němž si myslela, že je zahradník, navrhla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu“. Toto lpění aspoň na ostatcích je pochopitelné. Čím užší vazby pojily truchlícího se zesnulým, tím je od-dělení, odloučení těžší. Toto odloučení má však v evangeliu dvě strany. Jednak bolestnou, jednak osvobodivou, která ukazuje do budoucnosti. To je dobrá zpráva. Vzájemné propojení nekončí, ale je proměněno. U MM jde o proces od-dělení vyššího řádu. Musí se oprostit od mrtvého Ježíše, aby získala vzkříšeného Ježíše. Jinak řečeno: musí přijmout Ducha svatého, aby pochopila, že Ježíš neskončil v hrobě, ale je vzkříšen do nové dimenze existence, která je nutná a potřebná, aby jeho dílo mohlo pokračovat. Naznačuje to už svým pokynem Marii:
„Nedotýkej se mne“. Z povahy věci by se mělo toto Ježíšovo slovo překládat spíše „Už se s mým fyzickým tělem rozluč“. Nelpi na tom, co bylo, ale hleď na to, co přijde. Marie má Ježíše nechat, ať se vrátí ke Svému Otci, a být otevřena Tomu, který ho má plně nahradit: Duchu Pravdy, která má učedníky uvést do všelijaké pravdy. Duchu Utěšiteli, Paraklétu, který dává život, radost, pokoj, hlubinu bezpečnosti.
Smutek je hluboce lidský. Andělé i Ježíš Marii Magdalenu chápou. Chápou i nás, když jsme smutní, když se něco, na čem nám záleží nedaří, když se věci, třeba jen dočasně, nevyvíjí tak, jak bychom si přáli. Je to o to těžší, když naše plány do budoucna pokládáme za dobré, v souladu s tím, co si přeje Pán Bůh. A přece se to může zamotat, nějak zkomplikovat, a my přestáváme jako by Pánu Bohu rozumět. Proč nás v tom nechal? Proč se lépe nepostaral? Nerozumět si s Pánem Bohem, to je velké téma Janova evangelia. Někdy je v tom zlá vůle (Ježíšovi nepřátelé), ale někdy jsou to upřímní hledači a přece nerozumí (třeba Nikodém). Marie Magdalena také nerozumí, ale je plná lásky. A právě takovým patří Boží útěcha. My se nemůžeme dotknout Ježíše fyzicky, ale On se dotýká naší duše duchovně. A „přikrývá nás stínem své ruky“, jak jsme o tom četli v prvním čtení. Jsme jeho lid. A nejen že my přijímáme Jeho úděl, ale On přijímá za svůj náš úděl...Nenechává nás v našich smutcích samotné.
Známé, ale stále znovu útěšné je rozjímání Margaret Powers Stopy v písku:
Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem s Ježíšem po pobřeží. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily Ježíšovi.
Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku objevují jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.
Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Ježíšovi: „Pane, když jsem se tě vydala následovat, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš se mnou. Ale viděla jsem, že v těch nejtěžších a nejsmutnějších chvílích mého života se v písku objevily jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem tě nejvíc potřebovala.“
On zašeptal: „Dítě moje drahé, mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z oněch chvil, kdy jsem tě nesl na svých ramenou.“
Ano, všimněme si, co říká Ježíš Marii z Magdaly: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
Staví učedníky na svou úroveň: jdi k mým bratřím….vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.
V tomto vztahu k Ježíši se naplňuje lidské určení – žít s Bohem, žít k Božímu obrazu. Jak to naznačuje filosof Boethius: lidé nosí hlavu nahoře, aby se mohli dívat do nebe. Po této stránce jsou jiní než zvířata, která se dívají spíše k zemi. I zvířata jsou Boží stvoření. Ale lidé mají zvláštní určení, neboť mají žít v nejužším spojení s Bohem. Ježíš je jejich bratrem a jejich Otcem Bůh na nebesích. Odtud každý člověk získává svou důstojnost, nikým nemůžeme pohrdat, neboť všichni jsou do tohoto vztahu pozváni.
Ono oprošťování, o němž jsme mluvili, se netýká jen našich individuálních životů, ale třeba i představ o životě a struktuře církve. V éře starostí o samofincování církve si musím nejvíc vážit toho, co církev skutečně potřebuje. Jak řekl jeden můj kolega, není toho mnoho: Bibli, vodu, víno a chléb. Tedy Boží Slovo a svátosti. To je základ, na němž stojíme. Neříkám to proto, abych se spokojili s minimalismem, ale abychom odlišili to podstatné od případného.
A abychom se učili radovat z toho, co nám připadá jako samozřejmé. A nelpěli na tom, že vše musí být tak, jak to bylo dosud. Na jediné věci bychom měli lpět a z ní nikdy neuhnout, i kdyby trakaře padali: držet se poznané Pravdy, kterou zosobňuje Ježíš z Nazareta. To je ta pravda, o níž Mistr Jan Hus pravil, který tím navázal na Janovo evangelium: Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti.
Zde se středověký reformátor potkává se starověkým filosem.
„Lidstvo oddělené a odloučené od svého pramene nutně zemdlí“
Hledat Pravdu, onen pramen života, Boží milost znamená hledat Ježíše z Nazareta. Kdo takto hledá a takto touží, nebude stejně jako Marie Magdalena zahanben. Ježíš nás neponechá v sousedství smrti, ale obnoví nás svým dechem a Duchem života, Duchem Pravdy. Taková filosofie je naší útěchou a nadějí. Amen.
Modlitba po kázání
Pane Ježíši, osvoboď nás ode všeho, co nás stahuje dolů, co nám bere naději a co nám škodí. Odpusť nám, prosíme, jak to, co jsme udělali špatně, naše hříchy proti tobě i naším bližním, tak nám odpusť i to, že jsme kolikrát měli konat, ale místo toho jsme neudělali nic. Dávej nám sílu, abychom dokázali vylézat ze skořápky našeho já, a vidět druhé lidi jako naše bratry a sestry, děti téhož nebeského Otce, a tento svět jako Boží svět. Uč nás nahlížet krásu tvého stvoření i lásku, se kterou se k nám v Kristu obracíš, neboť jen takto můžeme žít ke tvému obrazu. Všichni, kdo se k této modlitbě přiznáváte, potvrďte to slovem amen: AMEN.
Slovo milosti: I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva pokoje mého kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.
Vyznejme svou víru slovy apoštolského vyznání: VĚŘÍM V BOHA, OTCE….AMEN.
