Kázání z 22.1. - Pavel Klimeš

2Kr 5,15-19a (země zaslíbená v nás)

    Milé sestry a milí bratři,

    když jsem před týdnem skončil bohoslužby, dostal jsem otázku, jestli budu dnes o Naamánovi      pokračovat, že je to přece ještě dál. 

Původně jsem to ani neměl v úmyslu, ale začal jsem o tom uvažovat a dospěl jsem k tomu, že pokračování je při nejmenším stejně zajímavé jako začátek a že nám také má co říct.

A tak jsem se rozhodl dnes pokračovat a za základ kázání položil ty verše, které jsem právě přečetl. Jenom ten první verš se opakuje, abychom měli návaznost.
Kdybych četl ještě dál o Elíšovu učedníku Géchazím, mohl by z toho být dokonce triptych, takový seriál ve třech částech. To by jistě bylo velice aktuální v souvislosti s dnešní korupcí, zprostředkovatelskými a lobbistickými kejkly a s černými podíly na nejrůznějších zakázkách. Ale to už bychom byli zase až příliš aktuální.
Vraťme se tedy do děje: aramejský generál Naamán, muž ve své době a zemi známý a významný, velký ctitel přírodních náboženských kultů své země, což napovídá už i jeho jméno, těžce onemocněl malomocenstvím a spadl mu hřebínek. Žádná léčba nepomáhala, až se jedna možnost objevila: nechat se léčit od proroka v Izraeli.
Vyprávěli jsme si o tom, jak pro Naamána překvapivě a nedůstojně ta léčba probíhala a jako se ukázalo, že všechno je úplně jinak, než on předpokládal. Terapie, kterou prorok Elíša naordinoval, Naamána zprvu rozlítila, ale uchlácholen svými průvodci, ji nakonec absolvoval. Sedmkrát se ponořil do řeky Jordánu. A jeho malomocenství zmizelo.
Malo-mocný a ne-mocný generál už zase mohl být znovu mocný.
Ale není voda jako voda. Za tou karlovarskou vodou se jezdí až z Ruska a dost možná i ze Sýrie, tedy z onoho Aramu.
Ale za tou vodou z Jordánu se jezdí z celého světa. Profesor Heller překládá název této řeky jako Sestoupilka, tedy místo sestupování. To má hluboký smysl. Téměř až k řece Jordán dovedl Izraelce  Mojžíš. Ale nesestoupil k ní, nepřekročil ji a nevkročil do země zaslíbené.
Ten, kdo do této řeky sestupuje, ten z ní vystupuje jako jiný člověk. Jako nový člověk, neboť je čistý.
Je to řeka, kudy do země zaslíbené vešel Izrael. Také Naamán Syrský vstupuje do této řeky a sedmkrát se do ní noří, aby byl plně očištěn. V tu chvíli asi ještě netuší, co dělá. Na příkaz prorokův, a tedy z vůle Boží, se svým jednáním připojuje k Izraeli a skrze Jordán vstupuje do zaslíbené země. Dělá to přesně tak, jak mu to prorok vzkázal. Dělá to podle Božího zákona, jemuž se tak dobrovolně podrobuje.
Jordán je ale řeka, která smývá všechnu nečistotu. Jan Křtitel, jiný prorok na konci starého času, zde křtí zástupy na odpuštění hříchů. Aby z nich byly hříchy smyty.
A zde je pokřtěn i Ježíš, syn Boha živého. Ne proto, že i on byl plný hříchu, ale tímto způsobem je paradoxně namočen do našeho hříchu. Ztotožňuje se s lidským údělem a nese ho spolu s námi. Jordán je vskutku jiná řeka. Ne, taková řeke neteče kdesi v Sýrii či kdekoliv jinde.
Uzdravený Naamán vystupuje jako jiný člověk. Byl-li dříve namyšlený a zpupný, přichází nyní prorokovi Elíšovi poděkovat. Ale není to poděkování jenom za to, že mu bylo pomoženo. Naamán si odnáší mnohem víc.
Odnáší si poznání, jež předčí všechna dosavadní poznání: „Hle, poznal jsem,“ říká, „že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli.“ A to říká Naamán, jehož jméno lze přeložit jako „rozkošník“, ten, kdo „slaví Adonise - Baala“. Naamán cítí, že dostal veliký dar. Za ten se sluší projevit vděčnost. „A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“
Naamán s sebou vezl množství darů. Ale Elíša jednoznačně odmítne. „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic.“ Nenechá se přemluvit. Zná toho, jemuž slouží, Hospodina. Ví, že za jeho milost a za jeho dobrodiní se neplatí. Ví, že Bůh ve své velikosti dobře ví, komu svůj dar dává a koho k sobě povolává.
Zdá se, že toto pro tuhle chvíli pochopil i mocný Naamán Syrský. Jeho vděčnost Hospodinu se ještě prohloubila a začíná uvažovat jinak. Cítí, že Hospodin si jej podmanil a cítí, že jím chce být podmaněn.
Říká Elíšovi: „Tedy nic? - Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu!“
To je, sestry a bratři, zvláštní věta. Když nechceš nic, tak budu chtít já. Na první poslech se zdá, jako by Naamánovi otrnulo a troufá si. Ještě si chce odvézt. Chce si na dva osly naložit zem z Izraele.
Musíme se zamyslet: cizí vojevůdce si opravdu chce odvézt s sebou do vzdálené vlasti kousek Izraele, kus jeho půdy. Co to má znamenat?
Ale Naamánovi se přece dostalo ztotožnění s Izraelem, byl připojen k Izraeli, neboť i on prošel Jordán, řeku všech nadějí, a vstoupil do zaslíbené země. I jemu se dostalo obmytí jejími vodami, jež nejsou sice mnohé, ale mají hluboký smysl.
Hospodin vstoupil do Naamánova  srdce. Už ví, jak to bude: už nebude obětovat jiným bohům, jenom Hospodinovi, kterého poznal jako skutečně živého a konajícího Boha. Neříká, „chtěl bych obětovat“ Hospodinu, ale budu mu obětovat. A proto touží ve smyslu myšlení starozákonního člověka aspoň po troše země, kterou by ve svém domově rozprostřel jako místo zaslíbené Hospodinu a tam mu obětoval.
Milé sestry a milí bratři, trochu toho starozákonního myšlení je i v nás, anebo to myšlení není až tak starozákonní. I my si z dovolené vozíváme hrstičku písku z pouště, lahvičku vody z moře, kamínek z krásné řeky a já vždy na podzim v lese, který mám rád, vydloubnu kousek mechu, a celou zimu ho v misce zalévám a pěstuji. Také se uctívá prsť z významných bojišť, exulanti si berou kousek země z domova a tak podobně. A  jistě mnohý převáží i lahev vody z Jordánu, má-li k tomu příležitost. A někteří faráři takovou vodou prý i křtí.
Naamán si odváží na dvou mezcích kus zaslíbené země do Aramu. Lidé měli po tisíciletí představu, která dosud nepatří jen minulostí, že zaslíbená země je pojem zeměpisný, že je to Palestina. Představují si, že tam jsou Bohu blíž a mají s ním lepší kontakt. Ale pak zjistili, že mu nejsou blíž, nevstoupí-li do toho místa srdcem. A to je možné kdekoli.
Naamán tuhle místopisnou představu vlastně ruší. Nenapadne ho se natrvalo přestěhovat do Izraele a zůstat tam.
Svým činem nám vlastně ukazuje, že tou zemí zaslíbenou, ba zemí svatou, je pro něj a mělo by být pro každého z lidí to místo a ta země, kam nás Bůh postavil.
Naamán má svoje povinnosti a vrací se k nim. V srdci si ale nese jistotu, že už bude sloužit Hospodinu. No a pro připomenutí si veze trochu tamní země. Dodnes Izraelci na celém světě, je-li to jen možné, házejí do hrobu svých milých aspoň hrstičku palestinské země, aby při vzkříšení byli jejich blízcí již rovnou v zemi zaslíbené.
Jak se tedy máme postavit k tomu, že Naamán, který toho tolik pochopil, se vláčí se dvěma mezky s narýpanou zemí z Palestiny? Není to zbytečné? Přece může Hospodinu obětovat i bez toho.
Již jednou zmíněný profesor Heller k tomu poukazuje na to, že už se stejně s tou hlínou, a někdy i na víc mezků než na dva, vlečeme celý život. Vysvětluje totiž, že jazykově přímo souvisí hebrejské slovo ádám (člověk) s výrazem ádáma (hlína), ádóm (červený) a dám (krev). Vidíte, jak je dobré umět hebrejsky.
Člověk je učiněn z hlíny a z prachu a zase se prachem stane, když projde jeho čas.
Když v knize Genesis (Gn 1,28; 2,7) je člověku určeno, aby nad zemí panoval, neznamená to jen a především, aby se staral o své okolí a životní prostředí, ale aby nejprve začal od sebe, od toho kusu slepené hlíny, v níž proudí červená krev, od našeho těla, od člověka.
A to, že jsme toto nepochopili, či pochopit nechtěli, že jsme opravovali vždy jenom to kolem sebe, přírodu a svět kolem, eventuálně druhé lidi, a nikoliv sami sebe, je důvodem toho, jak to dnes na světě vypadá. Začni sám od sebe, říká vlastně náš text. Umyj se v Jordánu, očisti se od hříchu. Umyj si oči, ať vidíš i to, cos dříve neviděl, ať chápeš to, cos dříve nechápal.
A pak tam následuje překvapivě verš, který by snad stál za zvláštní kázání: „Toliko v jedné věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí.“ A prorok Boží, autorita nad autority, mu řekne: „Jdi v pokoji.“
Naamán se vrací uzdraven ke svému dřívějšímu životu. Ve svém srdci to má už srovnané. Jeho Bohem je Hospodin. Neuvažuje však kvůli tomu o změně svého povolání.
Je si ovšem vědom i toho, že s tím je spojeno leccos, co se příčí vyznavači Hospodina. Třeba poklony a úlitby před Rimónem. A prosí o pochopení. A Elíša, jinak tak přísný služebník Hospodinův, mu je dává. „Jdi s pokojem.“
Nejsme my lidé někdy přísnější než Bůh? Neosobujeme si právo soudit i tam, kde Bůh hledí k srdci? Kdo jiný než Bůh vidí do srdce?
Pán Ježíš, když k němu přivedli cizoložnou ženu, vyzval žalobce, aby každý, kdo je bez viny, po ní hodil kamenem. Postupně se dav rozešel, aniž ženu kamenoval. (J 8,1-11)
Naamán má vzdělávat zemi zaslíbenou kolem Damašku. Posílá jej tam Hospodin. Zaslíbenou zemi nese v srdci a trošku na mezcích.
Pán Ježíš jde dál. V chrámu říká Židům: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím“ (J 2,19). Židům se to nelíbilo, ale on mluvil o chrámu svého těla.
Naše tělo, ádáma, je, jak jsme četli v 1.čtení, Božím polem a Boží stavbou (1K 3,9), tedy jakousi součástí Boží země zaslíbené.
K tomu, abychom mohli Hospodinu a jeho Synu Ježíši Kristu sloužit, chrám rukama vzdělaný nepotřebujeme. Potřebujeme ale ryzost lidských srdcí, jež společně tepou v naději.
Amen

I.
Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova.
Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá jej.                             (Ž 22, 24-25)
Hospodine, Pane Bože náš,
    ty nás občas vodíš po neznámých cestách a dáváš nám nahlédnout i do míst velice temných a bolavých. Přicházejí na nás trápení a nemoci a nevíme si rady. Děkujeme za to, že nás nenecháš zkoušet nad naše možnosti a že vzbuzuješ posly, kteří nám ukazují směr. Ty pak  nás vyvádíš nás z temnoty do jasného světla. Dovoluješ nám tak v kontrastu poznávat tvoji milost a tvoji slávu. Učíš nás nejen tě hledat, ale i nalézat. Děkujeme, že se nám dáváš se nalézt.
    Pane, ty jsi zdrojem naší naděje a pokoje. Děkujeme, že nám tuto naději i pokoj podáváš ve svém Slovu. Chceme mu naslouchat a chceme ho přijímat. Chceme se jím nasycovat a chceme jím sloužit dál.
    Děkujeme ti, že nám podáváš svoje Slovo jako Slovo naděje, lásky a dobroty. Prosíme tě, oslav se v něm.
Amen
II.
    Pane náš,
    děkujeme za tvoje Slovo, které můžeme nalézat a přijímat jako Slovo pro nás. Ono působí navzdory času a nic pro ně neznamenají hranice mezi státy a zeměmi. Je to Slovo o naději pro všechny. Je to nabídka pro každého z nás.
    Prosíme tě, Pane, dej, abychom chodili po tvých cestách. Dej, aby také naše cesty vedly k Jordánu a omytí v něm. Ve svém Synu Ježíši Kristu i z nás snímáš to, co nám brání bát tvými dětmi.
    Prosíme tě za tento sbor a všechny jeho členy. Je mnoho těch, kteří stojí někde na rozhraní mezi společenstvím a světem, který se k tobě nehlásí. Prosíme tě, veď ty, kteří k tobě také patří, opravdu do tvé náruče. Dej, prosíme, ať my nejsme pro ně překážkou na cestě k tobě.
    Prosíme tě za toto město, prosíme tě za mladé lidi, kteří stojí mimo povědomí o tvé existenci. Modlíme se za to, abychom i je dovedli oslovit a říci jim, že je máš rád a že to není jen hloupá fráze, nýbrž ta nejzákladnější pravda.
    Prosíme tě za nemocné a staré, za ty, kdo jsou oslabeni nemocí či stářím. Vstupuj do jejich životů a posilni i jejich naději.
    Pane Bože, prosíme tě pro tvého Syna Pána Ježíše Krista a jeho lásku, skloň se ke světu a dávej mu svůj pokoj a svou radost.
    Voláme k tobě tak, jak nás naučil tvůj Syn, spojeni v Duchu a pravdě: Otče náš…
Amen

LITURGICKÝ POŘÁDEK
Vst.píseň:        134/1 Vy všichni, Pánu sloužící
Vstup:            Ž 92,2-9
Píseň:            178 Krásná je modrá obloha
Modlitba I:
Čtení:            1K 3,9-17
Píseň:            680 Nás zavolal jsi, Pane
Text:            2Kr 5,15-19a
Modlitba II:
Píseň:            505 Skálo klaná pro můj hřích
Ohlášky:
Píseň:            551 Ty na mne myslil dřív
Poslání:        J 4,20-21.23-24
Požehnání:        2Te 3,16.17b
Píseň:            485 Král věčný nás požehnej