Kázání 16.2. 2025 - Gen 14, 8-24 - Martin T. Zikmund
Neděle Devítník, 16.2.25
Introit: Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. Žalm 103,17-18
Písně:
703,1 Kdo Bohu ve všem oddává se
754 Hory, doly, stráně
765 Slunce pravdy, milosti
524 Mocný kříž tvůj
4 Jen ty, Pane můj, tys můj štít
679 Pomoz mi, můj Pane
Vstupní modlitba:
Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!
Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!
Pane, když si uvědomíme, že stojíme před tebou, naše duše se chvěje. A přece nikoli hrůzou a strachem, ale spíše tou nepochopitelnou skutečností, že Ty, Bůh nebe i země, nás – nepatrné tvorečky – přijímáš s láskou a milostí. Že o nás stojíš, že nás povzbuzuješ a přivádíš k sobě. A že si v tomto světě na mnoha místech, i na tomto, vytváříš svůj lid. Lid, který by byl zasvěcený Tobě, který by kráčel tímto světem směle jako ambasador království, jemuž patří budoucnost.
Dej nám nyní společně spočinout ve tvé přítomnosti. Ať jsme vnímaví vůči Tvému Slovu a poselství. Ať nás povznese i společný zpěv, neboť nezpíváme sobě, ale Tobě a naše písně jsou veskrze modlitby. Ať dialog s tebou je pro nás zdrojem síly a naděje. Ať nás tato chvíle strávená společně před Tebou povzbudí a dodá nám odvahu k následování Tvého Syna, v jehož jménu jsme zde shromáždili. On se pro nás a pro naši spásu stal člověkem a dnes si připomínáme, že kvůli nám obrátil své hledí k Jeruzalému, kde se jeho mise dovršila, ale neskončila. On jednou přijde soudit živé i mrtvé. Hospodine, zástupů, blaze člověku, jež doufá v Tebe! A nemůžeme Tě nepoprosit o seslání ohnivých jazyků Tvého Ducha, aby v nás roznítil touhu po Tobě a přiblížil i jednoho k druhému. Ke tvé cti a slávě. Amen.
První čtení: Genesis 13
Druhé čtení: Genesis 14, 8-24
Kázání
Sestry a bratři,
většina z nás chce v životě něčím být. A stejná většina z nás při tom jedním dechem dodává, že abychom mohli něčím být, musíme (na to) nejdříve mít. Zásadním rozporem v této tezi ovšem je, a praxe to více než potvrzuje, že se jedná o nekončící proces a jen málo z jedinců, kteří takto uvažují, toho kýženého bytí nakonec dosáhnou.
Jinak řečeno: to, co má tvořit v našem životě, těžiště, by mělo být bytí, nikoli vlastnění. Bytí je prvořadě, vlastnění druhořadé.
Jan Werich měl pravdu: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, …..
Ono hamletovské „být či nebýt“ se totiž přeskupilo do jiného dilematu „být či mít“. Mezi tím nemusí být nutný rozpor, ale je právě důležité, co je naším pohonem.
Je to pozoruhodné i z hlediska teologie, a to doslova teo-logie, nauky o Bohu.
Zatímco Boží jméno (ehje ašer ehje) se z hebrejštiny překládá jako „jsem, který jsem“ (popř. budu, který budu), jméno hlavního pohanského boha, vůči jehož kultu se bohabojní ve Starém zákoně pořád vymezují, zní „baal“, což znamená vlastník.
Pravý Bůh je spojen s bytím, nepravý bůh s vlastněním.
Také i u člověka platí, že nastává průšvih, pokud jeho těžiště nespočívá v bytí, ale ve vlastnění.
Mezi těmito dvěma mody neexistuje žádná ostrá hranice, věci nejsou černobílé. I vlastnit lze bohabojně. Ale přece jen tušíme, co má být prvotní a co odvozené.
Jedno z hlavních témat abrahamovských příběhů zní: uč se opouštět, oprošťovat se, pokud Ti to brání v tom, abys byl. Nejprve buď, a pak teprve můžeš vlastnit.
To vidíme i na situaci, kdy se Lot loučil s Abrahamem. Jejich stáda se už nevešla na stejné pastviny, a tak – než aby se jejich pastýři přeli – raději rozdělili. Abraham dá svému synovci vybrat. A Lot si volí žírnou nížinu kolem měst Sodomy a Gomory, přestože věděl, že jejich obyvatelé jsou zlí. Hned také se všemi svými služebníky a stády u Sodomy zakotvil. Abraham zůstává na kamenité stepi, kde se dalo přežít, ale nebyla to žádná legrace. Zůstává však tam, kde má zůstat. Pro příslib, který dostal od Hospodina, že jednou celá tato země bude patřit jeho potomkům.
V naší kapitole se poprvé v biblických vyprávěních objevuje realita války. Čtyři silnější králové ze severu vedli válku proti pětiměstí, k nimž patřila i Sodoma. Ty jim dosud platili tribut, ale už toho měli po krk, vzbouřili se a teď čelili speciální vojenské operaci. Abrahama se to netýkalo, ale přece nakonec ano, neboť se Sodomou byl nyní spjat jeho synovec Lot a Lota vzalo toto severní vojsko jako rukojmího.
Válka sama je hluboce spjata s potřebou mít, vlastnit, urvat, zmocnit se, ovládat. Rovněž takřka 3-letá válka na Ukrajině nemá jiný důvod, než tuto zemi si podrobit, ovládnout, pokořit, nenechat ji být sobě samé. Velmi mnoho průšvihů se děje v lidských životech, když si někdo činí na druhého nárok, protože ho nechce nechat být. A je to často proto, že neumí být sám se sebou. Že pro něj být znamená vlastnit. Jenže to není bytí jako takové. Bytí jako takové spočívá v tom, že v sobě rozvíjíme všechny ty dary, které jsme sami dostali. ŽeM tu jsme pro druhé. Pro své bratry. Ne abychom je vlastnili, ale abychom s nimi žili ve vztahu, abychom byli jejich strážci. Jsem snad strážcem bratra svého? - opáčí Kain, když se Hospodin zeptal na Ábela, kterého předtím skolil...
Máme být strážci, ale v tomto biblickém smyslu, střežit ve smyslu ochraňovat, pečovat, starat se.
Abrahama se ta válka vlastně netýkala. Nikoho z nás se žádná válka někde v dálce netýká, a to až do té doby, než je člověk konfrontován s první tváří nevinného, který jí byl postižen. Když vidíte trpící děti, přestáváte být lhostejní. Když Abraham zjistil, že Lot byl zajat a odvlečen, rozhodl se jednat. Nevíme, jak toho docílil. Měl nějaké své vycvičence – zasvěcence, bylo jich 318, kteří byli zřejmě dosti zdatní a hlavně museli ovládat dobře taktiku. Pronásledovali trestnou výpravu a jedné noci na ni zaútočili a docela ji rozprášili. Abraham si uměl poradit i v těchto situacích. A co víc, neosvobodil jen Lota, ale i další sodomské zajatce. A jmění, které jim byl uzmuto.
A teď se stalo něco, kvůli čemu jsme dnes četli dva starozákonní oddíly v rámci prvního a druhého čtení, protože v tom druhém čtení je obsaženo dnešní evangelium. Když se Abraham vracel Dolinou královskou, vyšel mu nejprve vstříc král Sodomy. A požádal ho, aby mu vrátil lidi; jmění, které také zachránil, si prý může nechat. Abraham mu však odpověděl, že sám nechce nic, jen něco pro muže, kteří bojovali s ním. Abraham si sám nic nevzal, stačilo mu, že zachránil Lota, svým pomocníkům však odměnu neupřel. Ale tím to neskončilo.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, mu vyšel v ústrety šálemský král Malkísedek, který byl zároveň knězem Boha Nejvyššího. Šálem, to je lokalita, o níž se předpokládá, že nejspíše právě zde byl později vybudován Jeruzalém. Tento Malkísedek ale učiní zvláštní gesto. Přináší CHLÉB A VÍNO. Tento tajemný král Abrahamovi žehná a nabízí mu chléb a víno. A vskutku je tato postava pak v Novém zákoně vyložena jako předobraz Božího Syna.
V epištole Židům, kterou jsme právě probírali na biblické hodině, se o tomto Malkísedekovi obšírně píše a Ježíš sám je zde nazván knězem podle řádu Malkísedekova. Ne tedy podle řádu Áronova, od něhož svou službu odvozovali levité a celé starozákonní kněžství, ale Ježíš obloukem navazuje na tohoto tajemného kněze a krále, který Abrahamovi přináší spolu s požehnáním chléb a víno.
Chléb a víno. Není divu, že církev od nepaměti zde nahlíží předjímku ustanovení svaté večeře Páně. Chléb a víno představují pro nás svátotstné tělo a svátostnou krev Kněze podle řádku Malkísedekova, Ježíše, Velekněze, který je zároveň obětinou. Při tomto obřadu mají být křesťané posíleni tímto účinným znamením pro cestu za Ním, mají být ukotveni v onom bytí před Bohem, mají být přímo napojeni na Něj.
A Abraham na to reaguje tím, že dá tomuto knězi desátky ze všeho, co má.
Desátky. Na několika místech máme v Bibli zmínku, že Izraelci měli odvádět desátky, tj. Desetina majetku (často šlo o zvířata), odevzdávala se lévijcům, tedy kněžím, kteří neměli vlastní příjem. Na tomto místě není vysvětleno, proč Abraham předal Malkísedekovi desátky, ale zřejmě to souvisí s tím, že ho považoval skutečně za kněze Nejvyššího Boha a že desátý díl majetku chtěl předat Bohu. Dodnes se v některých denominacích desátky platí, např. u adventistů. Zde nejsou potíže nejen uhradit „církevní provoz“, ale i investovat do misie či práce s mládeží.
Zvláštní na této situaci je každopádně skutečnot, že Abraham si nic nebere jako kořist, ale místo toho dává. Dává Bohu. Jeho desátky jsou výrazem jeho vděčnosti. Abraham děkuje za Boží ochranu i za požehnání. A to požehnání mju prostředkuje kněz a král Malkísedek. Říká doslova:
Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa a země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.
Zde vidíme dvojí rovinu požehnání. První rovina je svolávání dobra ve jménu Božím. A druhá rovina je chvála Boží. Hebrejské slovo baraka znamená dobrořečit i žehnat.
A tak pro nás může být Abraham vzorem člověka, u něhož bytí má prioritu před vlastněním. Ano, měl mnoho služebníků i mnoho majetku. A přece nebyl stržen touhou mít víc a víc. Spíše byl stržen vizí být Božím služebníkem.
Jak to kdosi řekl: „Lidé by tolik nemuseli uvažovat o tom, co mají dělat, jako o tom, čím jsou“. Víme-li že jsme křesťané, že jsme Boží děti, tak jím taky buďme. Když už jednou člověk křesťanem je, tak má koukat, aby jim byl pořádně. Vše ostatní je až druhořadé. Amen.
