Kázání z 12.4. 2009

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Markova evangelia 16,1-8

SUSPIRIUM: Všemohoucí Bože, ty jsi učinil zázrak a vzkřísil našeho Pána Ježíše Krista a tak jsi daroval světu svou spásu. Prosíme tě: Dej, abychom dosáhli dokonalé svobody a pronikli tmou k věčnému životu. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne odvěků navěky.

Milé sestry, milí bratři !

Toto vyznání se opírá o nejstarší tradici církve: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem (1K 15,3n).

Zvěst o vzkříšení Ježíše Nazaretského je závěrem a vrcholem evangelia i celé­ho svědectví Starého zákona. Církev to vyjadřovala tím, že o velikonoční neděli četla starozákonní příběhy, jež jsou předobrazem dokonalého vysvobození, které nastalo v Kristově vzkříšení: o vyjití z Egypta, o přechodu Rudého moře, o nasyce­ní manou. Čítala ovšem i příběh pašijní, svědectví o Ježíšově zápasu se silami zla, zmaru a smrti. Vzkříšení je vítězstvím nad těmito silami.

Kristovo vstání z mrtvých, s nímž stojí a padá pravdivost evangelia a na němž je založena církev, dosvědčují všichni evangelisté zvěstí o prázdném hrobu. Je po­zoruhodné, že apoštol Pavel mluví o vzkříšení a Vzkříšeném velice často, avšak zmínky o prázdném hrobu u něho nenajdeme, ačkoliv jeho epištoly jsou napsány dříve než evangelia.

Proč nám evangelisté dosvědčují událost vzkříšení právě vyprávěním o prázd­ném hrobu? Otázky si tu kladl a zvěsti o vzkříšení se vzpíral hříšný člověk už tehdy, právě tak jako dnes, kdy jsme dosud poznamenáni osvícenským přeceňováním rozumu. Už v době novozákonní mnozí oddělovali duši od těla; připisovali jí nesmrtelnost, zatímco tělo a celý život v těle považovali za pomíjivý, nicotný. Skrývá se však za tím ještě sveřepější podoba lidského hříchu: na jedné straně odmítá odpovědnost za život v hmotném těle - ten je bezvýznam­ný, - na druhé straně přeceňuje život spirituální, který neodpovídá za pozemskou existenci. Náboženský člověk tudy snadno uniká do nejrůznějších spekulací a s je­jich pomocí Kristovo vzkříšení vykládá tak, aby to odpovídalo našemu hříšnému sebevědomí i skepsi. Dospívá potom k různým interpretacím: jednou ve vzkříšení přežila duchovní, božská podstata Ježíšova, podruhé byl Ježíš "vzkříšen" v zážitcích a vzpomínkách učedníků, potřetí jde jen o symbol, že pravda vítězí.

Není tomu tak! Prázdný hrob brání úniku do spekulací. V hrobě byl vzkříšen Ježíš Nazaretský, jehož mrtvé tělo tam bylo před zraky svědků uloženo. Jeho pozemský příběh vzkříšením neupadá do bezvýznamnosti. Vzkříšený Kristus není nějaký nebeský fantom (L 24,37). Naopak - vzkříšením se jeho pozemský příběh naplňuje, potvrzuje se jeho pravdivost, otevírá se jeho smysl, je dosvědčeno vítězství Boží lásky, věrnosti a pravdy.

Tím nabývá i tvůj pozemský život smyslu, dostává se mu zaslíbení vzkříšení, dopadá naň záře věčnosti. Všechno, co ve víře v Krista konáš, má smysl ve věčno­sti a bude zjeveno ve světle jeho vzkříšení při Kristovu druhém příchodu. Vyznává­me to slovy Apoštolského vyznám: věřím těla z mrtvých vzkříšení.

Pro Kristovo vzkříšení se pomíjitelnost tvého života i tvůj hrob proměňuje ve smysluplné dění. Tak to prožíval evangelista Jan, v jehož podání vzkříšený Pán ří­ká: Kdo věří ve mne, smrti neuzří navěky (8,51). V této víře v moc Kristova vzkříše­ní sledujme velikonoční perikopu: Setkáváme se v ní s ženami, které následovaly

Ježíše na jeho cestě utrpení, některé z nich až pod kříž. Představují ostatek církve. Jsou to trosky, jež zbyly po Velkém pátku. Církev nejednou žije jen v takovém os­tatku. Ženy jdou k hrobu velmi ráno v první den po sobotě, "třetího dne", jak to vy­jadřuje Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání. Jdou k hrobu v jitře dne, kdy vzkříšení - ještě před jejich příchodem - nastalo. Den vzkříšení se pak stal dnem Páně (v ruském jazyku "voskressenje"), a bude jím do Kristova příchodu v slávě. Každou neděli se podílíme na radosti z vítězství Vzkříšeného. Po dlouhou dobu prvních staletí byly křesťanské bohoslužby předznamenány touto radostí. Proč se nám dnes tato radost ztrácí? Vždyť na ni máme plné právo!

Bezmocné ženy, neschopné odvalit kámen a pochopit tajemství Ježíšovy smrti, představující bezmocnou církev, se setkávají s andělem, Božím poslem. Zvěstuje jim, že Ježíš Nazaretský vstal. Vskutku: z mrtvých vstal člověk Ježíš Nazaretský, ten ponížený a ukřižovaný.

Bílé roucho anděla svědčí o tom, že jeho zvěst pochází z nebe. Dodnes zní tato zvěst bezmocné církvi, dodnes je církev pověřována nést ji dál, dodnes Bůh vysílá své posly.

Překvapuje, že právě bezmocné ženy, tiší v zemi, mají zvěstovat vzkříšení učed­níkům a dokonce přednímu z nich, Petrovi. Vzkříšený je blízko právě bezmocným. Budou svěřené misijní poselství zvěstovat právě v Galileji, kde i Ježíš svou misii začal (Mk 1,9.14); dějství Ježíšem zahájené pokračuje.

Ani ženy, ani my však nejsme sami ze sebe takové víry a úkolu schopni. Ženy plny strachu a hrůzy utekly od hrobu, aniž komu co řekly. Teprve když se Vzkříše­ný setkal s Marií Magdalenou, zvěstovala těm, kteří s ním bývali, že Pán vstal (v.lOn). Vyprávění o prázdném hrobu by bylo pouhou legendou, nad kterou mo­derní člověk může jen v rozpacích mlčet, pokud Vzkříšený neotevře jeho smysl. Tak nás on sám zvěstí o prázdném hrobu staví před rozhodnutí: uvěřit v Kristovo vítězství, nebo je odmítnout. Nedokážeme v jeho vzkříšení uvěřit, pokud se On s námi nesetká v Duchu svatém a nezjeví nám smysl svého kříže. Proto je druhá část 16.kapitoly, líčící setkání vzkříšeného Krista s učedníky, neoddělitelnou sou­částí zvěsti o prázdném hrobě. (Zřejmě ji i proto církev zvolila jako perikopu pro svátek Nanebevstoupení Páně.)

Nejen tato perikopa, nýbrž celé Markem sepsané evangelium původně končí 8.veršem: Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A ni­komu nic neřekly, neboť se bály. Hrůza a úžas dopadá i na nás, s ženami u prázd­ného hrobu stojíme před nedozírným tajemstvím Božího velikonočního vítězství a otevírají se před námi jeho závratné rozměry (Ef 3,18). I další novozákonní svěd­kové nás při tom doprovázejí. Z epištol zní jásavá radost: V Kristu je vtělena všechna plnost božství, v něm jste i vy dosáhli plnosti, on je hlavou všech mocností a sil... S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých... Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou moc­nost i sílu a slavil nad nimi vítězství (Ko 2,9nn).

Událost kříže a vzkříšení, jak ji dosvědčuje prázdný hrob - ten obé spoju­je -, je začátkem nového věku, který se před námi otevřel. V ukřižovaném a vzkříšeném Pánu vstoupil tento nový věk do našich pozemských dějin. Živý Kristus je v nich s námi. Vstoupil do nebes, sedí na pravici Boží (v.19), ujal se vlády, neponechal svět mocnostem zla a lidstvo jeho vinám. Vzkříšený je s námi.

Immanuel - Bůh s námi! Vládcové tohoto světa odcházejí, on jediný s námi zůstává navždy (Mt 28,18-20).

MODLITBA PO KÁZÁNÍ  Milý Otče v nebi, ty jsi vzkřísil svého Syna z mrtvých. Děkujeme ti za to s radostným srdcem a prosíme tě: Proměň nás mocí jeho zmrtvýchvstání, abychom vysvobozeni z vězení smrti žili tobě a tebe chválili a oslavovali ve společenství všech vykoupených. Tobě buď sláva navěky. AMEN