Kázání Květná neděle 1.4.2012
Čtení: Lk 19,28-40
Text kázání: Iz 50,4-9 (služebníkova poslušnost)
Milé sestry a milí bratři,
tradičním textem květné neděle je příběh o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma.
Vjíždí tam jako král. Lidé ho také jako krále vítají. Rozhazují palmové ratolesti na cestu a prostírají své pláště. Provolávají mu Hosana!
Je to vlastně jediná chvíle Ježíšova pozemského putování, kdy ho lidé radostně vítají jako krále.
A král přijíždí na oslu. Víme, že nadšení lidu záhy pomíjí a stačí jeden týden na to, aby titíž lidé, stejný dav, volali: „Ukřižuj ho!“
Jak to přijde, že nadšení davu se tak rychle mění v nenávist či ještě spíše ve lhostejnost?
Mohli bychom dávat mnohé příklady z dějin i z politiky. I my jsme manipulováni médii, věříme tomu, co říkají v radiu nebo ukazují v televizi, a když nevěříme hned, no, však si zvykneme, stačí jen tu masáž trochu zesílit. Dříve či později si lidé řeknou: něco na tom asi bylo, a jdou dál. Řeší jiné starosti. Voda se zavřela. Některé koncepty myšlení se prostě opakují a lidstvo by se mělo stydět za to, jak reaguje.
Biblický příběh Ježíšův, jak nám jej vykreslují evangelia, by mohl být toho jakousi vzorovou učebnicí, kdyby…
…Kdyby to všechno nemělo ještě jiný, hluboký a zvláštní smysl.
Sám Bůh, kterého nikdo z lidí nedovede doopravdy popsat a hovořit o něm, se sklonil ke světu stvořenému. Ten, o němž čteme, že sídlí v nedohlednu, se rozhodl nezůstat izolován na výšinách, ale vstupuje do dění tohoto světa.
V knize Exodus, ve 3.kapitole 8.verši čteme toto: „Sestoupil jsem, abych jej (rozuměj Izrael) vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem.“
Tato slova říká Hospodin Mojžíšovi. A říká mu je ještě dříve, než mu sdělí svoje jméno. Je to základní, přednostní myšlenka Boží, základní sdělení, které Bůh předává člověku. Mojžíš se setkává s Hospodinem tváří v tvář, ale zakrývá si ji, neboť velebnost Boží je příliš velebná, než aby s ní mohl být člověk pospolu.
Boží úmysl od samého prvopočátku směřuje ke společenství s člověkem. Hospodin sestoupil k člověku a byl s ním. Rozhodl se k tomu ještě dříve, než sdělí Mojžíšovi, kdo vlastně je.
Vstoupit dobrovolně do lidského světa, to je, sestry a bratři, skutek veliké odvahy, kterou může mít asi jenom Bůh. Dobrovolně se vzdát všeho pohodlí, výhod a bezpečí, a naopak se postavit doprostřed problémů, nejistot a bídy tělesné u duchovní. Vždyť ve světě tomu tak je!
Bůh se tak ale svrchovaně a svobodně rozhodl a přišel za člověkem. Jeho sestoupení však není samoúčelné. Sestoupil jsem, abych vysvobodil…, říká. Sestoupil jsem k vysvobození člověka. Takové Boží rozhodnutí je zásadním rozhodnutím pro Izrael, pro církev, pro celý svět. Platí. Platilo tehdy, ale platí i dnes a bude platit i v budoucnu, na věky a navždy, jak říká Písmo.
Jak a kterak se to děje, to je zásadní otázka lidstva a jeho vztahu k Bohu. Je to otázka, kterou řeší bible. Řešil ji po celou dobu svého hledání, života i zrání Izrael. A tato otázka v nové podobě přichází jako základní otázka i v církvi, v novém, resp.rozšířeném, lidu Božím.
V mnoha biblických oddílech nacházíme myšlenku, že Bůh si k tomuto účelu pošle svého zvláštního služebníka, někoho, kdo bude plně v jeho službách, kdo plně pochopí rozměr Božího milosrdenství, někoho, kdo plně pochopí a přijme hloubku a smysl té specificky vyjadřované Boží lásky.
U proroka Izaiáše je takových textů více, ale ten, který jsme položili za základ toho dnešního kázání, je obzvlášť vyznavačský.
Jaké jsou vlastnosti takového pravého služebníka?
Všechno, co dělá a čím kolem sebe působí, má od Hospodina, který jej takto obdaroval.
Daroval mu jazyk a slovo. „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“
Daroval mu uši a rozum. Daroval mu je jako „učedníku“, ne jako „služebníku“. Ten, kdo je nazýván Božím služebníkem, je tedy více než jeho otrokem. Být učedníkem znamená být i pokračovatelem a naplňovatelem díla svého pána.
„Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji, ani neuhýbám nazpět.“
Dává mu uši k slyšení a srdce k věření. A jazyk mu dává, aby mohl zvěstovat slávu Boží.
Takto obdarovaný služebník je lépe schopen vzdorovat všem překážkám. Ať mu třeba nerozumí či nechtějí rozumět ti, kteří se bojí, že by jeho působením ztratili vlastní moc a výlučnost. Učedník k tomu říká: „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí a svá líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“
Služebník je tu představován jako ten, který trpí, protože své postavení přijal a rozhodl se s ním ztotožnit. Bůh mu otevřel a protesal uši, aby slyšel. Otevřel mu ústa, aby mluvil.
Slova, která svými ústy vyslovuje, jsou slovy záchrany. Mají podpírat zemdleného, dávat mu sílu a jistotu bezpečí. Pro takovou službu ale musí být nejprve sám služebník uzpůsoben. Díky všem svým smyslům, všem svým „průduchům“, tedy očím, uším i jazyku nabývá jistoty. Má-li rozdávat jistotu, musí ji sám mít.
„Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“
Ten, který je služebníkem Hospodinovým, má také víru tak pevnou, že odolává všemu urážkám a šikanám ze strany světa. Dopadají na něj, citelně dopadají na jeho tvář, je tupen i posmíván, ale všechny tyto urážky jdou mimo něj, netknou se ho. Ne snad proto, že by byl čaroděj či mág, že by nebyl člověkem, ale proto, že je posilován jistotou, že Panovník Hospodin mu je a zůstává pomocí. Věří mu a Bůh jej posiluje. Působení zloby světa je pak zcela bezmocné, byť je třeba i hodně intenzivní, neboť Boží spravedlnost je služebníkovi pevnou záštitou.
Hospodinův služebník také bezpečně ví, že Boží spravedlnost jde s ním. Kdo může být opravdu proti němu, je-li Bůh s ním? Kdo se může měřit se soudem Božím? „Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí!“ Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Tady Hospodinův služebník přímo vyzývá ty, kdo by snad chtěli soupeřit s Boží mocí, kdo by chtěli, jak říká, na soudu, se s ním utkat. Tohleto výběrové řízení je zcela otevřené a transparentní, je to veřejná soutěž bez klausulí a podmínek, a přesto se nikdo nepřihlásí.
Hospodinův služebník je opravdu služebníkem. Není svévolný. Řídí se pokyny svého Pána. Nikdo ho nemůže ze svévole obvinit. „Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.“
Milé sestry a milí bratři, vidíte, že parametry pro řádného a opravdového služebníka Panovníka Hospodina jsou postaveny hodně vysoko. To věděl i Izrael a dobře věděl, že to nemůže být jen tak kde kdo.
V Izraeli se časem ustálilo, že to musí být Mesiáš, ten, kdo je ke svému úřadu nejen zvolen, nejen vybrán, ale kdo je i pomazán vonnými oleji a zasvěcen ke službě. To bývali pravidelně králové. Ti bývali pomazáni a uvedeni do úřadu. Stejně tak i kněží a velekněží byli pomazáváni. Někdy dokonce i proroci.
Ale ten Mesiáš, který by se měl stát tím pravým služebníkem Hospodinovým, musí být podoben dávnému králi Melchisedechovi, který byl nejen králem, ale i nejvyšším knězem živého Boha. Pravý Mesiáš musí naplňovat všechna tato povolání – být králem, knězem i prorokem a zákonodárcem. Izrael stále očekával na Mesiáše, neboť všichni ti, kteří byli jen tak po lidsku, byť rituálně, pomatláváni, to nebyli Mesiáši.
Mesiáš teprve přijde, Hospodin si povolá svého věrného. A on vzejde z kmene Judova a bude kralovat na věky a navždy.
Je Květná neděle a do bran jeruzalémských vstupuje Pán Ježíš. Král vjíždí do svého města. Je to triumfální vjezd do města, kde bude tento král do týdne pomazán a korunován.
Je to tak trochu absurdní divadlo. Král jede na oslu; žádná královská pompa. Lidé mu přesto metají ratolesti na cestu a prostírají své pláště. Král se ubírá se ke své korunovaci. Ale ta koruna bude z trní. To během týdne mnohé odradí.
Ale tohle je Mesiáš! Takto vypadá! Tohle je služebník Panovníka Hospodina! Jazyk má ne nějakých učedníků, ale samého Mistra. Zemdleného podpírá Slovem. Má otevřené uši, nevzdoruje, neuhýbá nazpět. Kráčí ke svému oslavení. Bude bit a popliván, pokořen a zbídačen. Přesto se nebude ukrývat před potupami a popliváním. Tomu, kdo ho bude chtít tupit, tomu nastavuje svou tvář. Nejen tehdy, ale i dnes. Ví, že přesto nebude zahanben. Blízko je mu ten, kdo mu zjedná spravedlnost.
Ježíš, Syn Boží, služebník pokorný a věrný, Král světa a kněz podle řádu Melchisedechova, ale také věčný zákonodárce. „Miluj Hospodina a miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a proroci.“ (Mt 22,37-40) Takové je jeho zákonodárství.
Křesťanská církev rozpoznala v tomto služebníku pokorném, v Ježíši z Nazareta, toho pravého Mesiáše. On se stal tím, kdo zvěstoval Boží lásku a milosrdenství, tím, kdo chodil v pravdě. Chodit v pravdě ještě nemusí znamenat chodit v nachu a purpuru, i když to bude ten pravý král. Možná právě v tom se liší ten král pravý od králů zcela nepravých.
Bůh sestoupil k člověku, aby jej zachránil. Ale Bůh stále sestupuje k člověku, stále s ním zůstává a nese s ním jeho život v dobrém i ve zlém. Nese ho a pronáší všemi úskalími. Dává mu věčnou naději. Dává mu světlo, které jasně svítí a žádná tma je nepohltí.
Milé sestry a milí bratři, vstupujeme do velikonočního svatého týdne. Mysleme na Pána Ježíše a na kříž, který nese Ježíš i tímto naším časem. V tomto týdnu si zvlášť uvědomujme, co to znamená pro každého z nás. Vždyť ten kříž, nese náš Pán i za nás, za mě jako za tebe.
Amen
MODLITBY
I.
Nakloň, Hospodine, ucha svého, a vyslyš mne, neboť jsem chudý a nuzný.
Ostříhej duše mé, neboť jsem ten, jehož miluješ; zachovej služebníka svého, ty, Bože můj, v tobě naději majícího.
Potěš duše služebníka svého, neboť k tobě, ó Pane, duše své pozdvihuji.
(Ž 86,1-5)
Panovníku Hospodine,
ty jsi naše pomoc. K tobě pozdvihujeme svoji tvář a tebe oslavujeme. Chválíme tě za to, že nepřestáváš o tento svět pečovat. Velebíme tě za to, že ti není lhostejné, jak žijeme, ale ve svém Synu denně vstupuješ do našich zápasů a upravuješ cesty, po kterých máme jít. Děkujeme ti za to, že v Duchu svatém vedeš naše jazyky k poctivému vyznávání tvé velebnosti.
Děkujeme ti za tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele, skrze něhož nacházíme svou naději.
Děkujeme ti za možnost svobodně vyznávat svou víru i za dar víry samotné.
Kdyby bylo jenom na nás a nepodpírala nás láska tvého Syna, asi bychom snadno padali pod tlakem světa a nabídkou denního konzumu.
Prosíme, vstup do našich životů i v tuto chvíli, kdy otevíráme slova Písem a otevři i naše uši, abychom slyšeli. Otevři také naše srdce, abychom vděčně přijali, co ty nám nabízíš. Buď svou milostí a dobrotou vprostřed nás.
Amen
II.
Pane Ježíši,
Ty dnes přicházíš do Jeruzaléma jako ten pravý Mesiáš, jako král i kněz na věky. Vzbuzuješ mnohé naděje. Ale mnozí se od tebe odvrátí, protože mezi těmi mnoha nadějemi nenajdou tu jedinou a pravou, živou a skutečnou. Ty přinášíš naději blízkosti Boží, naději, jež zjednává spravedlnost. Přinášíš naději, která propojuje časnost a věčnost života a lásky Boží. Ty jsi naší nadějí.
Děkujeme ti za to, že ty jako král přijíždíš pouze na oslátku, že se nevozíš v drahých kočárech či ve skvělých automobilem. To se pak snadno zapomíná na ty, kdo lemují ulice.
Děkujeme ti za to, že nezapomínáš na ty, kdo spolu s tebou volají k Otci na nebesích. Ty je naopak k Otci vedeš a dáváš jim příležitost, aby žádná z jejich schopností nebyla promarněna, ale mohla se uplatnit v službě Bohu a bližním. Děkujeme ti za to, že nás vedeš k tomu, abychom nezapomínali ani na sebe, neboť ty miluješ všecky lidi.
A tak tě prosíme, dej, abychom v nastávajícím týdnu otevírali své oči pro tento svět a své uši pro hlas tvého evangelia. Ale stejně tak dej, abychom svýma očima vnímali tvůj kříž i jas tvého vzkříšení a ušima naslouchali i úpění nešťastných. Kéž jsme i my zmocněni být tvými učedníky, kéž dovedeme pomáhat potřebným a chválit Boha.
Voláme z celého srdce: Otče náš...
Amen
- Pro psaní komentářů se přihlašte