Kázání 10. 9. 2023 - Lk:8, 19-21
Kázání 10. září 2023
Karlovy Vary, Chodov
Martin T. Zikmund
Základ kázání: Lukáš 8, 19-21
Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup.
Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“
On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“
Bratři a sestry,
zde máme co činit se dvojím pojetím rodiny, rodinou tělesnou a rodinou duchovní. Zejména v Orientu, odkud k nám zaznívá i toto poselství, je tělesná rodina nadmíra ceněná. Rodina tařka vše určuje a předurčuje v životě jedince. Nelze myslet individualisticky, vždy je třeba myslet v prvé řadě na rodinu. Příbuzenské vazby jsou závazné. Rodinné zvyklosti a řády jsou respektovány. A zároveň i autorita otce a starších v rodině.
Rodina obecně je prvním a základním životním prostředím člověka, které zároveň odráží problémy doby. Současná rodina bývá často menší a demokratičtější než v minulosti. Ale tak je pořád první skupinou, k níž má dítě kladný vztah, identifi kuje se s ní a její členy napodobuje ve svém životě. Rodina i dnes plní klíčovou roli při utváření osobnosti dítěte, např. při předávání návyků z generace na generaci a zachovávání hodnot, k nimž se jeho rodiče hlásí.
Přitom žádná rodina není dokonalá. Často je slyšet stereotypní výčitka manželky vůči manželovi: v jiný rodinách se v pátek večer jezdí na chatu, v jiných rodinách manžel jezdí s manželkou na nákup, v normálních rodinách se v sobotu uklízí, v normálních rodinách se táta víc věnuje svým dětem. Těch odkazů na jiné a normální rodiny je kolikrát tolik, že si dotčený manžel musí povzdechnout: ó jak v dokonalé společnosti žijeme, akorát já jim to všem kazím...
„Haló?“
„Dobrý den, pan Novák?“
„Ano.“
„Máme vašeho syna.“
„Ale né. To je strašné! Co mám dělat, chcete výkupné?“
„Ne. Stačí, když si ho vyzvednete ze školky. Rádi bychom zavřeli a šli taky domů.“
Bratři a sestry,
i když se podoba rodiny v různých kulturních okruzích liší, přesto platí, že si lze bez ní život obtížně představit. A když ztroskotá, je snaha ji nějak nahradit či začít znovu. Pokud má člověk na to ještě sílu. Neznamená to tedy, že na světě i mezi námi nežijí mnozí, kteří již ve své blízkosti žádné příbuzné či nejbližší nemají.
Na základě výše řečeného lépe porozumíme tomu, co k nám zaznívá z těchto tří veršů Lukášova evangelia o poměru mezi rodinou tělesnou a duchovní.
Rodinu tělesnou, své příbuzné, Ježíš nijak nezlehčuje. Naopak v témže evangeliu, resp. na jeho začátku evangelista Lukáš píše o zbožnosti jeho rodičů a o tom, jak ho jako malinkého přinesli do chrámu k obřízce a pak jako dvanáctiletého, to bylo zlomový věk z hlediska náboženské výchovy, ho vzali na pouť do Jeruzaléma. A jak ho hledali, když se jim ztratil a pak ho po třech dnech nalezli v chrámu. A celý ten oddíl končí slovy: „48Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ 49On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ 50Ale oni jeho slovu neporozuměli. 51Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. 52A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
A v dnešním evangeliu čteme:
Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup.
Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“
Jde tu v obou případech o vztah rodiny tělesné a duchovní, o poměr mezi autoritou pozemských rodičů a autoritou Boží. Není to vysoce aktuální i v naší době? Zdaleka se to netýká jen mužů a žen, jejichž nejbližší nejsou v církvi anebo k církvi a víře nemají žádný vztah. Týká se to všech.
Ježíš nikdy nepodceňoval úlohu tělesné rodiny. Když umíral na kříži, svěřil dokonce svou matku do opatrování učedníku Janovi: „Hle, tvá matka“. Josef měl při výchově Ježíše zcela jedinečnou roli. A přece náš Pán vyeskaluje úctu k rodině do nové roviny: jestliže tělesná rodina je pro Vás extra důležitá, duchovní rodina má být ještě důležitější.
„Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“
Tím se nepopírají žádné svazky tělesné.
Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. 13A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. 14Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem... (1. Kor 7)
Posvěcení arci není něco, co by si byl schopen zajistit člověk sám. Posvěcení přichází z našeho úzkého propojení s Kristem, s našeho svazku s Ježíšem, a tento svazek opět není individualistický, ale zahrnuje i jiné, kteří věří v Boha a jsou pokřtěni.
Právě naše tělesná rodina je posvěcena tím, že žijeme v této duchovní rodině Boží. I pro dnešní děti je důležité vědět, že rodiče, anebo aspoň jeden z rodičů, uznává nad sebou ještě vyšší autoritu než jsou oni sami. Že i jeho táta se modlí k nebeskému otci a má k němu dokonce důvěrný vztah.
Zcela zásadní je pro nás Ježíšovo slovo, které bych rád, abychom si zapamatovali a odnesli s sebou do svých domovů:
„Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“
Na tomto slovu záleží.
Čemu nasloucháme? Co nás určuje?
Když se podíváme na sociální sítě, anebo i na zpravodajské portály, tak jsme konfrontováni s tolikerým zlem, že to lidská duše těžko bez úhony vstřebává. Nemyslím informacemi o zemětřesení, to je správné vědět, neboť se člověk aspoň může modlit a třeba přispět do nějaké dobročinné sbírky. Spíš myslím na jiné věci, kde se rozmazávají negativní myšlenky a emoce a pomluvy jako hovno na chodníku. A kde se šíří atmosféra strachu a zmaru. Není divu, že dnes čím dál víc lidí potřebuje psychologa, nebo psychiatra. Naše doba je pro lidskou psychicku náročná.
Bratři a sestry, proto slyšme: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“
Jestliže budeme do sebe vstřebávat Boží Slovo úměrně tomu, aby skutečně neslo ovoce v našem životě, hodně nám to pomůže. Jako když člověk bere léky, obvykle ráno nebo večer, popř. I jindy během dne je možné brát do ruky Boží Slovo, a to v tom množství, aby v nás pracovalo. Ostatně podobně je i se svatou večeří Páně – má se vysluhovat tak často, aby byla relevantní v našich životech, abychom z ní žili, abychom ji potřebovali.
Udělejme si soukromou inventuru: Čemu nasloucháme? A co nás určuje?
Proč nevěnovat víc pozornosti té Dobré zprávě, která k nám přichází od Boha? Knize, která nám říká cosi naprosto podstatného pro náš život i život společnosti? Knize, která je navíc klíčem i k naší kultuře a vůbec k dějinám.
Otevírat Bibli, jakmile si na to navykneme, se stane vnitřní potřebou, orientací, útěchou, kompasem, posilou, inspirací a vzpruhou. Ano, Bible nás učí i pokoře, pokoření před Bohem, prosbě o odpuštění, vědomí, že jsme hříšníci. Někdy v Bibli zazní i slovo soudu. I to sem patří, neboť Hospodin je Pánem. A vše, co od Boha v Jeho slovu přijímáme, smíme vnášet do našich modliteb a převádět do našeho života a naší služby.
I při tom všem ale nesmíme ztrácet ze zřetele, že BŮH JE LÁSKA A MILOSRDENSTVÍ první z Božích jmen. Jako rodina je definována vztahy, tak i Bůh sám je rovněž vztahová bytost. Proto mu tak záleží na rodině svých dětí, která by zároveň nikdy neměla být uzavřena pro přijímání nových členů. Všichni jsme Bohem milováni a zváni k tomu, abychom v Něm spočinuli. A to i uprostřed ruchu našeho života. Amen.
Modlitba po kázání:
Pane Ježíši, modlíme se s celým světem za četné oběti zemětřesení v Maroku. Pane, smiluj se! Prosíme o ty, kdo zemřeli, kdo jsou zraněni, kdo pomáhají postižením jako záchranáři i jinak, kdo organizují způsoby solidarity s obyvateli Maroka. Prosíme o tento svět, který prochází turbulencemi různého druhu, aby si jej chránil a vedl k tomu, že ty, nebeský Otče, jsi naše pomoc a počátek, neboť jsi učinil nebe i zemi a jsi Dárce každého života.
Prosíme, uč nás vděčné poslušnosti i odpovědné svobodě, abychom šli za tebou syceni ze zdrojů, které nám předkládáš ty sám.
Prosíme tě o naše společenství ve sborech, abychom se víc a víc považovali za rodinu Boží, abychom se zajímali o druhé a učili se jedni druhým břemena nést.
Děkujeme, Ježíši, za to, že ty jsi naše břemena donesl až na kříž. V tobě se ztělesnila Boží láska k nám. Díky tobě se smíme společně modlit: Otče náš, který jsi v nebesích,...Amen.