Přeskočit navigaci.

Kázání 18. 2. 2024 - První neděle postní

Karlovy Vary, Podbořany
Martin T. Zikmund

Druhé čtení: Efezským 4:14-16   

O růstu a zrání ve víře

Základ kázání ve dvou překladech:

BIBLE 21
14 Nesmíme proto nadále zůstat nemluvňaty zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení, lidskou prohnaností a vychytralým sváděním k bludu. 15 Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou. 16 Z něj celé tělo, spojené a svázané pomocí všech tkání, roste a buduje se v lásce, když každá jednotlivá část plní úkol, který jí náleží.

ČEP
14  Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. 15  Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, 16  z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Budí matka syna: Vstávej a běž do synagogy, je sobota. – Nikam nepůjdu a mám pro to dva důvody. Jednak se mi nechce, jednak mě nemají rádi. – A já mám taky dva důvody. Je ti padesát a jsi jejich rabín.

Jak se říká: s léty přichází rozum, ale je také možné, že léta přijdou sama….

Dnes, sestry a bratři, budeme mluvit o dospělosti víry, o dozrávání ve víře, dorůstání v Krista, jak o tom píše apoštol.

Lehce upravená definice podle wikipedie: Dospělost označuje stav jakéhokoli zralého organismu, ale obvykle odkazuje na člověka, který už není dále dítě nebo nezletilec a stává se ženou nebo mužem. Dospělost též přeneseně značí status, kdy lidé myslí víc racionálně nebo více konzervativně.

Sestry a bratři, dalo by se též říct, že člověk dospívá přijetím úkolu. Tím, že se k němu zodpovědně postaví, snaží se ho plnit, tím roste jeho zodpovědnost, ale i sebedůvěra, sebevědomí, osobnost... Třeba i narození dítěte člověka změní. Ale může to být i přijetí nějaké funkce, nějaké nové pozice v práci, v církvi, přijetí nějaký životní výzvy.

Podobně bychom to mohli formulovat i tak, že víra nás proměňuje od dětinské soběstřednosti k lásce jakožto odpovědnosti, k dospělosti jakožto schopnosti nést odpovědnost také za druhé. Dospělost a odpovědnost, to jsou spojité nádoby.

„Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno,“ píše apoštol v hymnu chvála svaté lásky v 1. listě do Korintu. A ukazuje tím, že se vztahujeme ke Kristu, a to nejen tím, že čekáme na jeho druhý příchod, ale i tím, že žijeme v jednotě s Ním, a tím dorůstáme v Něj.

Což v našem listu Efezským výslovně tematizuje.
Dorůstání v Krista a cesta k duchovní dospělosti se tu ovšem netýká jen jednotlivce, ale i církve, netýká se jen našeho individuálního života víry, ale i společenství sboru a církve, které je nazváno tělem Kristovým, a skutečně jím je. Není to žádná metafora, žádný obraz, žádné podobenství, my jsme tělem Kristovým jako církev, neboť jsme v Kristem propojeni skrze svátosti nové smlouvy, ale přesto je rozdíl mezi tím, jestli máme pouze účast na Kristově vykupitelském díle, a tím, jestli s ním přebýváme v mystické jednotě. Tento koncept unio mystica, přebývání s Kristem, sjednocování s Kristem rozvinul reformátor Jan Calvin, patří to k jeho stěžejním důrazům.  
Proto Calvin říkal, že by se večeře Páně neměla slavit ve sboru méně často než jednou za týden. Kupodivu tento svůj postulát neprosadil ani v Ženevě, kde celoživotně působil, a ani v dalších generacích se neujal, až teprve v posledních desetiletích jej začínáme postupně znovu objevovat.
Týká-li se dorůstání v Krista celého společenství, tak i tím, jak spolu toto společenství komunikuje a jak se svými službami vzájemně doplňuje. Proto jsme církví presbyterně-synodní -  ve víře a s modlitbou spolu hovoříme a radíme se a činíme rozhodnutí, a to jak staršovstva či sborová shromáždění, jak seniorátní výbor či konvent, tak i synodní rada či synod. A na konventech a na synodech skládáme znovu a znovu slib, který je odvozen z našeho oddílu:
"Slibuji před Bohem, že během své činnosti na konventu (synodu) budu svědomitě dbát svědectví Písma svatého a ustanovení církevních řádů, aby tak církev ve všem rostla v toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista."

Ale jak můžeme růst v Krista jako církev a jako její členové?

Zásadní je si uvědomit, co to znamená, že Pán Ježíš je hlavou církve.

Hlava činí rozhodnutí. Hlava určuje, jak si má tělo počínat. Udává pokyny, či jinak řečeno: vládne.

Kristus jako hlava církve vládne svému tělu svým Slovem skrze Písmo, kázání, vyučování i svátosti nové smlouvy. A dorůstat v Krista znamená připodobňovat se mu, duchovně s ním prorůstat, a přijmout jeho životní způsob, kterým je služba a pravdivost v lásce.

Proto velký latinský církevní otec Aurelius Augustin napsal o církvi, že je  Christus prolongatus, tedy prodlouženým Kristem. Vždyť když náš Pán  odcházel z tohoto světa, jak si to připomínáme při svátku nanebevstoupení,
tak odešel ke svému Otci, zasedl po jeho pravici, aby se ujal vlády, a aby dál
v jiné své dimenzi, v tomto světě svým Duchem svatým skrze církev, která byla víckrát označena v Písmu jako jeho tělo, zde zůstával a působil. On jako duchovní hlava je v nebi, ale jeho duchovní tělo je na zemi ve své církvi.
To je natolik podstatná myšlenka, že se k ní týž apoštol znovu a znovu vrací. Má totiž své důsledky ve způsobu života křesťanů, proto v listu Filipským píše:

Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Církev není demokracie, i když má formální demokratické prvky, ale teokracie. Kristus je hlava. V evangelické církvi si nemůžeme dovolit luxus volnomyšlenkářství. Naopak naším úkolem, údělem, posláním a povoláním je jako učedníci se vztahovat ke svému Mistru. „Život v pravdě“, „Pravda vítězí“, „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, tyto slogany, které provázejí naše duchovní a národní dějiny, mají evangelijní inspiraci. Podle svědectví Písma nejde však o jakoukoli pravdu, ale o Pravdu Páně.

Církev není vláda lidu, jde o to, aby vládl Kristus. On nás povolává jako své učedníky a vyslance, aby skrze nás, kteří jsme byli pokřtěni a včleněni do Jeho těla, vykonával svou vládu. Povolává každého z nás ke službě celku podle obdarování, předpokladů a možnosti i ochoty, abychom sloužili různými službami evangeliu. Když se tato služba v církvi rozvine jako vějíř, nejen dva či tři jednotlivci, ale celé jádro sboru roste, sílí a vyzařuje ze sebe energii víry, lásky a naděje, kterou tento svět potřebuje jako nic jiného.

Kristova vláda se projevuje těmito třemi způsoby:
1/ čteným, vykládaným a zvěstovaným Slovem Božím. Písmo svaté není obyčejná kniha, je to jedinečné, Duchem svatým inspirované svědectví o živém Bohu,  který si už od Abrahama na tomto světě zachovává svůj lid, který pak v Kristu byl rozšířen do nejrůznějších koutů světa. A tento svůj lid chce formovat podle Písma svatého Starého i Nového zákona. To je regula fidei, pravidlo naší víry.
Proto je naším úkolem Písmo stále, celoživotně poznávat, jak to pěkně vyjádřil reformovaný teolog Miskotte, máme stále přecházet ze světa Bible do našeho světa, máme Písmo nejen studovat, ale i meditovat, žvýkat, přežvykovat, opakovat, milovat, a tím vším se jím nechat formovat.   

2/ druhý způsob, jak se projevuje Kristova vláda, jsou svátosti nové smlouvy.
Při křtu svatém vstupujeme do církve, Těla Kristova, stáváme se členem těla Kristova. Při svaté večeři Páně se církev jako tělo Kristovo vždy znovu konstiuuje, vždy znovu utváří. Večeře Páně je místo, kde se vytváří církev, neboť zde slyšíme tělo Kristovo za tebe vydané, krev Kristova za tebe prolitá. Tím, že přijímáme svátostně tělo Kristovo a svátostnou krev Kristovu, stáváme se tím, k čem jsme určeni, tělem Kristovým.

Svátosti jsou rovněž Slovem Božím ale v jiné podobě. A to proto, že Slovo Boží v nejvlastnějším smyslu je Kristus sám, to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, jak se píše u Jana. Kristus sám je Slovo, které se stalo tělem, takže když slyšíme: „tělo Kristovo za tebe vydané“, tak to je to Slovo, které se stalo tělem. Slovo Boží je širší pojem než Písmo svaté. Slovo je na jedné straně psané a zvěstované, na druhé straně vtělené. Bible a svátosti patří k sobě.

3/ A pak je tu třetí způsob vlády Kristovy, a to je služba. K této službě vybízí jak Bible a kázání, tak svátost večeře Páně. Jako se Kristus rozdává pro nás, tak se my máme rozdávat pro své bližní. Služba je přijetí Ježíšova životního způsobu a může mít tolik podob, kolik je na světě křesťanů. Služba vede k pravdivosti a lásce, a také k přejímání odpovědnosti za druhé. Neboť právě tak se projevuje ona dospělost, o níž jsme mluvili na začátku. Předobrazem a vzorem takové služby je Pán Ježíš, který před hostinou umývá nohy učedníkům, Jan 13. kap, a říká:

Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Služba, diakonie, ať už v té či oné podobě, otevření se druhým, život jako vydávání svědectví slovem i činem, jako odkazování, třebaže nesmělé či ostýchavé, na Spasitele, od něhož jsme si všichni nechali a stále necháváme posloužit způsobem naprosto s nikým jiným nesrovnatelným, to je naše cesta.
Služba není nic formálního, je to jakákoli – i sebemenší činnost pro druhé – u níž máme své srdce. Služba trpícímu či potřebnému bližnímu je služba  Kristu samému. To je paradox víry, že jako členové těla Kristova sloužíme těm, kdo třeba ani do církve nepatří, ale s nimiž se náš Pán sám ztotožňuje. To je součást jeho vlády.  

V první neděli postní nemůžeme jako tělo Kristovo pominout, že naše hlava, totiž náš Pán, na sobě nesla trnovou korunu.   
1. Ó hlavo plná trýzně, běd, ran i soužení, ty zřídlo Boží přízně, z níž spása pramení. Ó hlavo ozdobená ctí, slávou z výsosti, jak velká stihla změna tě lidskou hříšností…
3. Můj Pane, v tuto chvíli dovol mi s tebou být, když mizí tvoje síly, nechci tě opustit. Až chladná smrt tě zajme a obestře tě tmou, já chci tvé tělo, Pane, horoucně obejmout.
To je podstata diakonie – já chci tvé tělo, Pane, horoucně obejmout.

Zároveň žádná z těchto tří způsobů vlády Kristovy se neobejde bez modlitby. Modlitba totiž, to je jako dýchání v přítomnosti Milovaného, někdy je plná slov, někdy se děje zcela v tichu, ale bez tohoto intimního spojení s Kristem by církev ztratila svůj raison d’être, důvod svého bytí. On je pro Ni vším. On je jejím Spasitelem. Amen.

Ke stažení: